Na to, jak vypadaly nominace, dopadly letošní Ceny české filmové kritiky dobře. Ve velkém zvítězila nízkorozpočtová hororová komedie Přišla v noci, dvě trofeje si odnesl loutkový snímek Tonda, Slávka a kouzelné světlo, ceny získali i Karel Roden či dokument Světloplachost.
Tuzemští filmoví kritici se často nechávají opít rohlíkem a na jejich výročních cenách vítězí manýristické projekty jako Arvéd nebo Okupace: navenek efektní, uvnitř přinejlepším problematické. Letos byla takovým „koněm“ historická detektivka s progresivistickými tématy Úsvit, ze čtyř nominací však neproměnila ani jednu. Uvidíme, jak si povede na Českých lvech, kde má dvanáct šancí. Tam však rozhodují akademici, jejichž vkus bývá tradičnější a konzervativnější než ten kritický.
Vítězem v kategoriích nejlepší film, režie (Jan Vejnar, Tomáš Pavlíček) a ženský herecký výkon (Simona Peková) se stal snímek Přišla v noci, natočený během covidu takřka na koleně. Sevřený titul, odehrávající se po většinu času v jednom bytě, je přesně tím druhem filmu, který by měli kritici vyzdvihovat: s výraznou uměleckou hodnotou, ale zároveň otevřený široké divácké obci. Proti žádné z cen pro Přišla v noci nelze nic namítat; škoda, že snímek neproměnil i nominaci za scénář, kterou mu „sebral“ až „holčičkovsky“ melodramatický text Alice Nellis k dramatu Němá tajemství.
Skvělou zprávou je i vyzdvižení technicky nesmírně propracovaného, tematicky odvážného a v dobrém smyslu starosvětského animáku Tonda, Slávka a kouzelné světlo, jehož režisér Filip Pošivač dostal cenu za audiovizuální počin a objev roku. I v tomhle případě si zasloužil vyhrát scénář Jany Šrámkové, která však nebyla ani nominovaná. Velkou radostí je také cena kritiky pro poetický, polohraný dokument Světloplachost Ivana Ostrochovského a Pavola Pekarčíka, odehrávající se v metru v ostřelovaném Charkově; v dobrých rukou by však trofej byla i v rukou Veroniky Liškové za komplexní, filozofující film Návštěvníci, s nímž měla Světloplachost téměř rovnost hlasů. (Individuální hlasování v obou kolech lze nalézt ZDE)
Těžko se byť jen představovalo, že by cenu za mužský herecký výkon získal někdo jiný než Karel Roden za roli exekutora, který se musí postarat o matku stiženou Alzheimerem, ve filmu Tancuj Matyldo. Strhující tragikomedie manželů Petra a Nataši Slavíkových však zároveň představuje hlavní letošní opomenutí kritiků. Po všech stránkách téměř dokonalý film, jaký u nás vznikne jednou za desetiletí, v jiných než hereckých nominacích trestuhodně chyběl. Asi byl na kritiky příliš mainstreamově vstřícný, což však přece není jeho chybou. Nedošlo ani na další vynikající loňské počiny: sci-fi Bod zlomu byla vyzdvižena jen za vizuální stránku, životopisné drama Její tělo chybělo úplně.
Ceremoniál v pražském Divadle Archa byl chvályhodně rychlý, ale zároveň poněkud usedlý. Poetika moderátora Petra Marka, pracující se znejisťováním diváka ohledně (ne)záměrnosti trapna a jiných výrazových prostředků, zabírala v sále, ale na obrazovky nejspíš příliš přenositelná není. Mezi nejvtipnější místa patřila montáž na téma „postavy v českých filmech rády usedají ke klavíru a preludují“ nebo gejzírovitá děkovačka Simony Pekové, která jistě přidělala vrásky nejen moderátorovi, ale i režisérovi přímého přenosu na ČT Art.
Ceny české filmové kritiky vznikly před dekádou a půl jako pokus vymezit se proti zatuchlosti Českých lvů. Ti se udílejí měsíc po „kriticích“, přičemž výsledky obou akcí se skutečně často liší. Akademie většinou ocení hlavně film, který už předtím vyslala na Oscary. Tím je tentokrát drama Tomáše Mašína Bratři, jež na Cenách kritiky nemělo žádnou nominaci. Uvidíme 9. března.
