Osmnáctiletá Iveta Miculyčová se loni stala mistryní Evropy v BMX. Příští rok by ráda závodila na olympiádě, kde se freestyle BMX pojede teprve podruhé. Jaké jsou v Česku podmínky pro BMX, jak zvládá školu s vrcholovým sportem a proč letos na mistrovství světa skončila devátá? Na to všechno se ptal Reflex mladé závodnice.
Než jste se začala naplno věnovat freestyle BMX, hrála jste fotbal. Jak jste došla k závěru, že fotbal není ono?
Fotbal jsem začala hrát s klukama na vesnici, protože jsem neměla možnost, kde jezdit na kole. Až potom se u nás v roce 2018 otevřel skatepark, kde jsem to poprvé viděla naživo a řekla si, že to zkusím, že tohle chci dělat. BMX jako takové jsem ale sledovala odmalička, hodně se mi líbilo, jak kluci jezdili a dělali různé triky.
Zmínila jste kluky, kteří jezdili a dělali triky.. Jsou tam i další výraznější ženy jako Vy nebo je to spíše mužské prostředí?
Je to spíše mužské prostředí, ale momentálně jezdím s šestiletou Anežkou, kterou trénuji na BMX, takže už nejsem sama.
Takže už vychováváte rovnou další generaci cyklistů?
Ano, už jsem trenérka. Celý tento sport je vlastně ještě na začátku, na vzestupu. Poprvé se BMX dostalo na olympiádu v roce 2020 v Tokiu a teď bude druhá možnost, jak se v tomto sportu na ní dostat v roce 2024 v Paříži.
Nechybí vám v Česku zázemí, když je BMX ještě na začátku?
Chybí mi tady prostor na trénování. Freestyle BMX se nedá zkoušet na ulici, potřebujete pořádný skatepark světových rozměrů a ten tady není, protože musí být pod dohledem, aby si tam nikdo neublížil. Každopádně díky Sazce, která je mým sponzorem, si můžu dovolit vyjet do zahraničí a trénovat ve větších parcích. A také vlastní trenéry, ať už kondičního nebo přímo na freestyle BMX. Ale je to tady pořád náročné, celkově i v tom, hledání sponzorů.
Nedávno jste spojila síly s Michaelem Beranem, desetinásobným mistrem BMX České republiky. Co si od spolupráce slibujete?
S Michaelem si rozumíme profesně, ale sedli jsme si i lidsky jako kamarádi. Myslím si, že je to pro mě velký přínos, protože Michael je na scéně BMX už delší dobu a sleduje mě, vnímá mě, tak ví na co mám a na co ne. Takže mě nenutí do extrémně těžkých triků, u kterých bych se mohla zranit nebo spadnout, ale naopak nabízí mi ty, které zatím nedělám, ale už na ně mám.
Jak vzpomínáte na loňskou výhru na mistrovství Evropy?
Já jsem tam jela s tím, že to pro mě bude spíše dovolená, že se seznámím s kolektivem, projedu si velký skatepark. Tak jsem jela do Mnichova, kde jsem v první kvalifikační jízdě spadla a měla jsem krevní sraženinu ve stehnu. Okolí mi radilo abych už nejela, ale já jsem se chtěla dostat aspoň do finále. Takže jsem dala přes bolest druhou jízdu, díky které jsem se dostala do finále. To už jsem nemohla ani chodit. Takže mě doslova v rukou vynesli do schodů, kde jsem se postavila na kolo a všechna bolest ze mě opadla. Zajela jsem jízdu přesně podle svých představ a dostala jsem 80 bodů. Potom už jsem jen sledovala, jak jely ostatní holky a žádná mě nedokázala překonat. Vzpomněla jsem si na svou angličtinu, že se ještě na velký rozhovor necítím. Když spadla z kola hlavní favoritka soutěže Charlotte Worthingtonová, tak bylo jasné, že jsem vyhrála. A pak přišly ty rozhovory v angličtině (smích). Ostatní večer oslavovali a já jsem šla spát.
Loňský rok byl velký úspěch, letos jste ale na mistrovství světa měla pád a skončila devátá. Co se stalo?
Prováděla jsem trik back flip bar spin, jedná se o salto vzad s protočením řidítek ve vzduchu. Když jsem byla hlavou dolů, sekly se mi řídítka o koleno, takže jsem se tolik neprohla, aby se mi ta řídítka vešla a spadla jsem.
Předpokládám, že jste měla vyšší očekávání.
Měla jsem vyšší očekávání, hlavně po tom, co jsem viděla, jak jezdili ostatní holky. To mi bylo líto, že mi to nevyšlo. Ale pokaždé to nemusí vyjít. To je prostě sport, ale věřím, že příští mistrovství ukážu rozhodně víc.
Je vám 18 let, takže stále chodíte do školy, jak je náročné skloubit běžný školní život a profesionální dráhu sportovce?
Je to náročné, protože studuji Střední průmyslovou školu chemickou v Pardubicích, požární ochranu a celkově je to náročná škola, ve které máte, jak teorii tak praxe. Pro mě to není vůbec lehké, protože tam skoro nejsem. Mám individuální plán, kde se domlouvám s každým učitelem zvlášť, a také individuální doučování. Zatím to ale zvládám. Navíc je v Pardubicích nejlepší skatepark, co vůbec v Česku je.
Kolik času vám zabere trénink?
Do fitness jezdím do Prahy za svým kondičním trenérem, kde trénuji dva hodinové tréninky za den třikrát týdně a venkovní tréninky podle počasí nebo zdravotní kondice. Ty většinou trvají hodinu a půl.
Jak vidíte své šance na kvalifikaci na olympiádu?
Myslím si, že jsem se na kvalifikační závody na olympiádu už dostala, z toho žebříčku bych měla být nějaká devátá nebo desátá. Pojedou se dva, v květnu jeden v Pekingu a druhý v červnu v Budapešti. Když se umístím mezi prvními třemi nejlepšími, tak bych měla získat přímý postup na olympiádu.
