Jsou intelektuálové, které především zajímá, co si myslí oni sami. A pak ti, které zajímá, co si myslí ostatní. K těm druhým jednoznačně patří historik, spisovatel a znalec moderních evropských dějin TIMOTHY GARTON ASH (68); po přečtení jeho nové knihy Evropa, náš domov pak zjistíte, že je pro něj hlavně důležité, co si myslí běžní Evropané. Velký profilový rozhovor Reflexu vznikl 17. listopadu v podvečer přímo na Václavském náměstí, přečtete si jej v příštím čísle tištěného Reflexu. Zde pár otázek, které tam nenajdete.
Před návštěvou Prahy jste byl v Barceloně a Madridu: kolik zemí jste teď v rámci propagace vaší knihy, která se věnuje Evropě mezi lety 1945-2022, navštívil?
Zhruba patnáct, tedy myslím, nepočítal jsem to. Zajímavé je, že v každé té zemi se na Evropu a její budoucnost dívají úplně jinak: sebevědomě, nadšeně a optimisticky třeba v Estonsku a Irsku, starostlivě v Německu, Itálii a Holandsku. Je to zvláštní ironie osudu: malé země na periferii se zdají jako by mnohem spokojenější a šťastnější, zatímco velcí, zásadní hráči jsou zahlceni problémy s migrací a vším možným. Například Portugalsko, které pamatuje mnohem horší časy, hledí do budoucnosti s optimismem a je za to, že je v Evropské unii, vděčné. Když ale pohlédnu na Evropu jako celek, myslím, že se Česká republika nachází ve zcela správné části spektra.
Právě jste se rozloučil s prezidentem Petrem Pavlem, o čem jste hovořili?
Máte veliké štěstí v osobě prezidenta Pavla, zvláště ve srovnání s jeho předchůdcem. Může se to zdát staromódní, ale nezapomeňte, že zbytek světa stále vidí na Pražském hradě Václava Havla, je s touto funkcí v zahraničí velice úzce spojen. Takže jsem rád, že Pražský hrad konečně získal důstojného nájemníka. Když se porovnáte se Slovenskem a s návratem Roberta Fica, Česká republika se zdá ve vynikající kondici. Před dvěma lety, například, se největším problémem Střední Evropy zdál Viktor Orbán, když mluvil tak, jako by ji celou ovládal a procházelo mu to, neboť měl za zády spojence, polskou vládnoucí stranu Právo a spravedlnost. A prezident Zeman… Byl tak nesmírně komplikovanou, nejednoznačnou, problematickou osobností… V souvislosti jeho vztahů s Čínou a s Ruskem bylo skoro i jedno, co vlastně tomu všemu říkal. Teď je to ale rozděleno zcela jinak: Orbán a Fico na straně jedné, Česká republika a již brzy nová polská vláda na straně druhé.
Visegrádská čtyřka tedy v tuto chvíli neexistuje jako koherentní politická síla?
Přesně tak – a to je pro Evropu velice dobrá zpráva. Navíc problémy, a i o tom píšu ve svojí knize, nemají jen východoevropské země. Právě jsem přijel ze Španělska, kde nějací novináři naráželi na stereotyp, že východní Evropa je populistická a totalitářská, zatímco západní Evropa je v pořádku, liberální a osvícená – rád bych zdůraznil, že tak to opravdu není! Celá Evropa je mozaikou, z nichž některé kousky jsou zkrátka problematické, namátkou je možné, že Marine Le Penová bude příští prezidentkou Francie. Máme různorodou Evropu s různými výzvami, každá země se musí hodnotit individuálně a střední Evropa rozhodně není v ničem „horší“ ani „problematičtější“.
Co ale doporučujete právě teď dělat s Visegrádskou čtyřkou?
Nic. Čím více bude možností případné spolupráce někdy v budoucnosti, tím lepe. Existuje například formace Výmarský trojúhelník, tedy Francie, Německo a Polsko. Už léta není funkční, i kvůli vládě strany Právo a spravedlnost, ale nyní, s Donaldem Tuskem, je docela dobře možné, že se třeba reaktivuje a stane docela důležitou silou. Kdo ví. Takže možná, jednoho dne, bude i Visegrádská skupina reaktivována, v mezičase však nedělejte nic a nechte ji spát jako spící krasavici.
Cítíte v Evropské unii, především v jižní části Evropy, na vlastní kůži naštvanost ze strany mladých lidí? Nezaměstnanost, nedostatek bytů, nemožnost cestovat stejnou měrou, s jakou si Evropu užívala generace jejich rodičů?
Cítím jen potřebu říct, že jsem byl dnes velice dojat českou iniciativou studentů a mladých lidí Díky, že můžem, jejich akcemi. Připomínání hodnot svobody a demokracie současné generaci je fantastický počin a vědomí, že jsou rádi, že můžou, totiž že jsou si vědomi, že to není samozřejmost, že mohou žít svobodný proevropský život, mě rozradostňuje. Ale jinak máte pravdu: mladá Evropa je dost nespokojená, je to problém celého kontinentu, mám pro to ale vysvětlení. Už od roku 1945 jsme po celé generace ze všech koutků Evropy slýchali stejnou hlášku: měli jsme se špatně a musíme se vrátit do Evropy, abychom se měli líp. Němci chtěli do Evropy, aby se zbavili dědictví nacismu, pro Francii byly důvodem okupace a prohra, pro Poláky a Čechy to byla komunistická diktatura, pro Španěly a Portugalce pro změnu diktatura fašistická… V Evropě bylo vždycky dost problematických míst, které měly dobré důvody spěchat do Evropy. Celá léta se situace prostřednictvím sjednocené Evropy zlepšovala, ale teď poprvé máme generaci, která se ve sjednocené Evropě už narodila a cítí, že jejich šance na úspěch jsou možná horší, než měly jejich rodiče.
A myslí si, že viníkem je Evropa?
To se hodně projevuje ve státech jižní Evropy, kvůli krizi eurozóny. Mladí Španělé, Portugalci, Řekové jsou tím velmi zasaženi, hodně se jich to dotýká. A není to jenom problém nedostatku dobrých pracovních příležitosti nebo krize bydlení, ale cítím u mladých lidí obecně taky poměrně velkou úzkost, strach z budoucnosti.
Nositel české Medaile Za zásluhy přijel do Prahy na pozvání Aspen Institute Central Europe a nakladatelství PROSTOR, které knihu EVROPA, NÁŠ DOMOV s podtitulem Od vylodění v Normandii po válku na Ukrajině vydává v českém překladu.
