Literární teoretik a univerzitní pedagog Jakub Češka (52) se dílu a osobnosti Milana Kundery věnuje již přes čtvrt století; napsal o něm dvě knihy a mnoho studií. Pro Reflex objasňuje třeba autorovo pojetí ženských postav, komentuje jeho poslední, „nejvíce vizuální“ román a zamýšlí se nad vlivem Kunderovy tvorby na české spisovatele i celosvětové čtenářstvo mladších generací.
Pane docente, nejprve otázka banální: čím přesně je v kontextu světového literárního kánonu Milan Kundera světovým spisovatelem?
Otázka banální vůbec není. Lze to říci obecně: svým osobitým uměleckým jazykem a stylem. V čem ale tato unikátnost spočívá, o tom by bylo zapotřebí napsat detailní pojednání. Sám jsem jednu z definic Kunderova uměleckého stylu podal v loni vydané monografii Za poetikou Milana Kundery. Tresť Kunderova románového světa spočívá ve specifickém sladění a souhře lyrických a epických tvůrčích prostředků. Již na začátku šedesátých let Milan Kundera tvrdí: „Román může mít lyricky silné detaily, ale nemůže být lyricky komponován. Na druhé straně: jestliže se lyrické kvality rozvinou v románu na pevném epickém půdorysu, může to mít jen pozitivní význam.“ A to je určující též pro Kunderovu románovou poetiku.
Dále můžeme zmínit přímočarost a zdánlivou jednoduchost vypravěčského stylu, důraz na vnitřní monology postav, díky němuž získávají postavy svoji živost a přesvědčivost, intelektuální vhled, esejistickou bravuru a v neposlední řadě emocionalitu, která je inscenována prostředky básnického jazyka. O tom, že má Kunderovo dílo své nezastupitelné místo ve světové literatuře, svědčí též desítky překladů do cizích jazyků a opakované a vysoké nálady jeho knih. Ty dotvrzují čtenářský hlad, a to navzdory kulturním, historickým a jazykovým odlišnostem. Měli bychom se totiž ptát například překladatelů do jednotlivých jazyků, proč právě u nich má dílo Milana Kundery takový úspěch. Je rozlehlé, rozmanité, vězí v něm něco, co přitahuje čtenáře z nejrůznějších koutů světa. Patrně to bude určitá atmosféra a emoční ovzduší jeho knih, které má svoji magickou přitažlivost.
Setkával jste se s Milanem Kunderou a rád na ta setkání vzpomínáte – oproti tomu, jak úzkostlivě si hlídal svůj mediální obraz a jak stroze působil před očima veřejnosti, byl zřejmě velmi empatický a vstřícný…
Můj kontakt s Milanem Kunderou byl nejprve telefonický. Poprvé mi telefonoval v létě roku 2003, kdy se mnou zevrubně diskutoval nad rukopisem mé tehdejší disertační práce, která později vyšla v revidované podobě pod názvem Království motivů. I nadále jsme byli v telefonickém a písemném kontaktu. Prvně jsme se osobně setkali na podzim roku 2012 v Paříži. Setkání to bylo nezapomenutelné a iniciační. Manželé Kunderovi mě přijali vřele ve svém pařížském bytě. Každoročně poté na podzim jsme se potkávali k několika schůzkám a rozhovorům. Při nich jsem kupříkladu konzultoval svou dřívější studii věnovanou Kunderovu románu Slavnost bezvýznamnosti, ale také základní podobě rukopisu budoucí monografie, v níž jsem pojednával Kunderovu ranou tvorbu esejistickou, básnickou a dramatickou jako předznamenání a základní nastavení tvorby pozdější, tedy i románové. Rukopis vyústil do rozšířeného pojednání v podobě monografie Za poetikou románů Milana Kundery. Při setkáních jsme se věnovali též řadě dalších témat. Schůzky to byly okouzlující a inspirativní, trvaly v řádu několika hodin.
Před čtyřmi lety jste věnoval obsáhlou studii Kunderovu poslednímu románu, Slavnosti bezvýznamnosti; zkoumáte její velkou odlišnost od autorova dosavadního díla. V čem ta jinakost, novost tkví?
Slavnost bezvýznamnosti působí jako zrcadlo předchozí tvorby. Najdeme v ní tudíž celou řadu témat, ale také explicitních narážek na předchozí tvorbu. Proto lze říci, že se jedná o završení celého předchozího díla. Navíc jde o román, který byl zcela nečekaný; Milan Kundera jej napsal dva roky poté, co pečetil své definitivní dílo roku 2011 v edici Plejáda. Není již v tom určité subversivní gesto, kdy sám autor dává nepokrytě najevo, že není nijak zavázán svému vlastnímu obrazu, a proto napřímí svoji tvorbu ještě jiným směrem?
Důsledně řečeno jde o vůbec první román, o kterém máme soustavnou potíž říci, o čem vlastně je. Jistě, slovo bezvýznamnost je obsaženo v názvu, ale postačí toto negativní vymezení? Jedná se o nejvíce vizuální román. Jednotlivé scény jsou kladeny za sebe, aniž by bylo řečeno, co konkrétně znamenají. Přitom v předchozích románech Milan Kundera soustavně upřesňuje význam jednotlivých scén. Proto by se tento román nevzpouzel a snad by i šel vstříc filmovému zpracování, ovšem v nějakém imaginárním světě, kde by jej režíroval Federico Fellini. Můžeme říci, že je to soumračně snová, znepokojivá vize společnosti za soumraku žertu v první dekádě 21. století. Román se navíc odehrává kdesi za horizontem historie. V jedné z narativních linií v něm sice vystupují Stalin s Kalininem a další členové politbyra, ovšem pouze jako postavy zcela privátní, ztvárněné v jejich anekdotické podobě. Tudíž i historie je zvláštním způsobem karnevalového snížení zbezvýznamněna.
Nově je pojednán též vztah synů k matkám. Zatímco dříve jako by se synové snažili prchnout co nejdál z jejich dohledu, protagonista Alain se soustavně zaobírá matkou, která jej jako malého chlapce opustila. V závěru románu dojde k jednomu z nejpůvabnějších a nejdojemnějších setkání na pomezí snu a skutečnosti, neboť pouze Alain svou matku vidí a fyzicky pociťuje přítomnost jejího těla na zadním sedadle motocyklu. Odlišností, ale i shod – v podobě umocnění a vypointování předchozí tvorby – bychom našli celou řadu. Tento román jako vůbec první odsouvá stranou těžiště v podobě milostného páru – jak Žert, tak i Nesnesitelná lehkost bytí bývají charakterizovány jako romány o lásce –, neboť nyní je hlavním orientačním rámcem vztah Alaina k matce. Dále bychom mohli mluvit o zbezvýznamnění erotiky v podobě zcela všedního a ničím zajímavého svůdce Quaqueliqua, především ale také znevážení vnitřního monologu postavy, který býval prostředkem významového zakotvení, objasnění a vysvětlení situace. Pokud jde o DʼArdelovo předstírání rakoviny, nemá tato lež, přestože na ni vypravěč zaměřuje pozornost, žádné rozumné vysvětlení. Nakonec bychom mohli zmínit tematiku pupíku, kterým na nás upíná přirozenost v podobě slepého oka nesrozumitelný a nepochopitelný pohled, před nímž každá snaha o konceptualizaci, a tudíž o zvýznamnění, selhává.
O Milanu Kunderovi jste napsal několik akademických prací a zkoumal jej z různých aspektů. Proč jste si před čtvrt stoletím vybral právě jej?
Četba románu Žert mě před více než třiceti lety okouzlila, snadno jsem se stal zajatcem Kunderova literárního jazyka a románového světa. Když jsem později četl na doporučení filozofa Zdeňka Pince vlivnou interpretaci románové tradice v podání Reného Girarda, Lež romantismu a pravda románu, byl jsem přitahován určitou afinitou mezi Girardovou tezí o mimetické touze, ať již uvědomělé, nebo nikoli, a Kunderovou antiromantickou pozicí. Ta vykrystalizuje až do určité podoby zvolání v Nesnesitelné lehkosti bytí, v níž říká, že s metaforami není radno si hrát, neboť láska se může narodit z jediné metafory. Tehdy jsem stál na prahu čtení a interpretace Kunderova světa prizmatem metafor a jejich schopnosti podněcovat lidské jednání. Další interpretační osudy už jsou přítomny v mé tematické analýze Kunderových románů Království motivů a v knize Za poetikou Milana Kundery.
Když jsem hledala do kunderovské ankety, která za pár dní vyjde v tištěném Reflexu, respondentky mezi spisovatelkami, nacházela jsem je docela stěží – dílo Milana Kundery se, podobně jako kupříkladu knihy dalšího význačného nedávno zesnulého spisovatele, Philipa Rotha, čte ženám nesnadno. Nejen v raných povídkách Směšné lásky jsou ženské postavy ploché, dnešní čtenářky se s nimi stěží mohou identifikovat – ženy tu figurují v rolích obětí, předmětů touhy, jako podřadné a intelektuálně nedostatečné milenky…
Nejsem si jist, zda estetický soud vyplývá z pohlaví čtenáře. Jestli se Kunderovo dílo čte ženám nesnadno, nemohu posoudit, každopádně řada jeho významných interpretů byly ženy. Mezi nimi bych jmenoval na prvním místě Sylvii Richterovou, která je zároveň spisovatelkou, Helenu Koskovou, Evu Le Grand, Marii Němcovou-Banerjee. Francouzsko-marocká spisovatelka Leïla Slimani, jež získala roku 2016 Goncourtovu cenu za román Něžná píseň, mluví o Milanu Kunderovi s entusiasmem. Zcela zásadní byl pro ni román Nesnesitelná lehkost bytí, přitom jde podle ní spíše o pohled ženský, téměř feministický. Při rozhovoru před svou knihovnou mluví o Milanu Kunderovi dříve než o Simone de Beauvoir. Pokud jde o současné české spisovatelky, vzpomínám si na setkání s Annou Cimou v Tokiu, i ta mluvila o Milanu Kunderovi s respektem.
Kunderovy ženské postavy mají – ostatně podobně jako postavy mužské – rozličné narativní a tematické funkce. Každopádně ženské postavy zaujímají v díle Milana Kundery již od jeho rané poezie zcela zásadní roli. Navíc se jejich význam v průběhu Kunderovy tvorby ještě posiluje. Jako první výraznou postavu můžeme jmenovat Lucii Šebetkovou ze Žertu, dále Taminu z Knihy smíchu a zapomnění, Terezu z Nesnesitelné lehkosti bytí, Agnes z Nesmrtelnosti, Chantal z Totožnosti a Alainovu matku ze Slavnosti bezvýznamnosti. Právě tyto postavy jsou mnohokrát těžištěm dění a centrem románového sdělení.
Spisovatel Jan Němec se v médiích opakovaně vyjádřil, že Milan Kundera pro něj představuje jakéhosi „nepřítomného otce české literatury“. Až na Davida Zábranského a Andreu Sedláčkovou však vlastně nevidím v poslední době mnoho literátů, kteří by na něj přímo navazovali nebo se jej v díle dotýkali. Vy jste jeho dílo označil za „pro současné české spisovatele nedostižnou metu“ – ale snaží se oni sami s ním jakkoli měřit, navázat na něj, byť polemicky?
Je to otázka míry a poměřování významnými díly evropské a světové literatury, kam Kunderovo dílo rozhodně patří. To, že je Milan Kundera původem český autor, zbavuje české spisovatele a spisovatelky možné omluvy s poukazem na kontext malé české literatury. Ať již se čeští spisovatelé poměřují významnými literárními díly, nebo nikoli, mají-li vyšší ambice, budou jimi jednoduše poměřováni.
Svou ranou básnickou, dramatickou a esejistickou tvorbu Milan Kundera do svého celkového díla nepočítal, vy se jí důkladně věnujete v ani ne rok staré knize Za poetikou Milana Kundery: Od básnických počátků k poslednímu románu Slavnost bezvýznamnosti. Myslíte, že bylo správné rozhodnutí se k juveniliím a ranější, politicky motivované tvorbě nehlásit?
Troufl jsem si podniknout interpretační sondu též do Kunderovy rané tvorby, čímž jsem vykročil za horizont autorského kánonu. V takovém rozsahu a se zřetelným důrazem na poetickou souvislost Kunderovy rané tvorby s jeho pozdějšími romány se jí dosud nikdo nevěnoval. Za sebe mohu říci, že je to interpretačně přínosné, neboť lze prokázat vnitřní soudržnost celého Kunderova díla, tudíž také jeho vnitřní provázanost. Navíc v rané tvorbě krystalizují základní konstanty Kunderovy tvorby, přitom některé její aspekty jsou viditelnější právě v rané tvorbě. To nic nemění na tom, že přechod od poezie k románu představuje v díle Milana Kundery zcela zásadní kvalitativní zlom. Je tudíž zjevné, proč Milan Kundera odhlíží od své rané tvorby. Mně by ovšem přišlo líto z jeho díla vypustit básnickou sbírku Monology a divadelní hru Majitelé klíčů, přestože nejsou součástí definitivního znění Kunderova díla, které vyšlo ve dvousvazkové edici roku 2011, roku 2017 doplněné o Slavnost bezvýznamnosti, v prestižní francouzské edici Plejáda.
Podobně to mám i s ranými esejemi, zejména s vančurovskou monografií Umění románu (1960) a esejí o Nezvalovi (1963), z níž pochopíme princip vyvolávání emocí prostřednictvím svébytně pochopeného konceptu básnického obrazu. Vaše otázka je do jisté míry příznačná. Kunderovy rané básně nejsou politicky motivované, byť mají jako svůj předmět dobová politická témata. V díle Milana Kundery je totiž poměr obrácený, díla jsou motivována umělecky, důrazem na rozvahu o možnostech příslušného žánru. V případě poezie například úvahou nad výhledem a uměleckých možnostech lyriky, které Milan Kundera podrobně analyzoval v eseji O sporech dědických (1955). Milan Kundera se totiž vždy obával, že by přílišný důraz na dobové politické a historické souvislosti mohl zastínit nejen estetickou hodnotu literárního díla, ale i jeho přímočaře kladený důraz na konkrétní lidskou situaci v její pokud možno nahé a intimní podobě. Podobný osud postihl Žert, a to nejen ve Francii, ale i v Čechách. Proto se při jeho opakovaném vydání po roce 1990 v autorské poznámce píše, že z dosahu dobových aktualit se román Žert teprve v plné míře stává románem.
Sice se může zdát, že prózy věnující se vztahům mezi muži a ženami – jak to je u většiny děl Milana Kundery – jsou nadčasové, mám však trochu pochyby, zda romány Milana Kundery budou číst i další generace tak, jak dodnes čtou Remarqua nebo Hemingwaye. Nevypadá například aktuální realita, třeba realita romantického vztahu nebo namlouvání, úplně jinak? Že by Kunderovo líčení mezilidských vztahů a pohled na svět mohlo čtenáře popouzet či odpuzovat?
Máte pravdu, ale je otázkou, jestli budou číst také Prousta, Célina, Gombrowicze, Platonova, Gogola, Kafku, Tolstého, ale i Haška, Kunderu, Hrabala a mnohé další. Těžko říci, zda s tím něco zmůžeme. Podstatné ale je, že četbou literárních děl si osvojujeme své emoční a hodnotové zakotvení ve světě. Díky literatuře získáváme odstup od svého vlastního prožívání, neboť se ocitáme také jaksi v kůži románových postav, abychom posléze byli vyvedeni z jejich míry. Snadno se připodobňujeme literárním dílům, která čteme – vášnivě vstupujeme do dobrovolného otroctví autorů, které máme v oblibě. K čemu se budou upínat příští generace? Toť otázka, která míří na ně.
