Přesně před pětadvaceti lety, 22. února 1998, vyhráli čeští hokejisté olympiádu v japonském Naganu. Jak na to vzpomíná v rozhovoru pro Reflex útočník Martin Ručinský (51)? „Za zlaté medaile může i ostuda na předchozím Světovém poháru v roce 1996, návrat trenéra Ivana Hlinky, písničky Michala Davida v šatně a neprůstřelná éra brankáře Dominika Haška,“ říká Ručinský. Ten je i trojnásobným mistrem světa, odehrál šestnáct sezón v NHL a na konci aktivní kariéry ve 44 letech získal historicky první titul vítěze české extraligy s Litvínovem. Týmem z města, kde v různých fázích své kariéry působila hned desítka osobností, které se podílely před na českém zlatém zázraku z Nagana.
Olympiáda v Naganu bylo největším vítězstvím českého hokeje a pak jedním z posledních velkých mejdanů devadesátých let. Jak se vám tehdy na oslavě zlatých olympijských medailí na narvaném pražském Staroměstském náměstí objevil předtím normalizační zpěvák Michal David?
Celé to vzniklo na prvním tréninku v Naganu. Připomínám, že se bavíme se o době bez chytrých telefonů. Sedíme v kabině, kde vždycky hrála nějaká muzika, pokukujeme po sobě, co kdo má s sebou, až Roman Hamrlík povídá, že mu přítelkyně přibalila balík cédéček. Dominik Hašek se tím prohrábnul a pustil Michala Davida. Druhý den nám před zápasem s Finskem, který jsme vyhráli 3:0, hrál zase Michal David, a jak jsou sportovci pověrčiví, tak nám David hrál celý turnaj – dá se říct nonstop. Postupovali jsme dál, novináři se ptali na všechno možné, včetně toho, co posloucháme v kabině. My po pravdě odpovídali: „Michala Davida.“ Ale o tom, že bude na Staromáku a že složil nějakou písničku, o tom jsme vůbec netušili. Život je často o náhodách, myslím, že jsme ho tak trochu napravili.
Jakou největší náhodu jste zažil vy?
Nevím, zda to můžu nazvat náhodou, ale překvapení to rozhodně bylo: Bylo mi sedmnáct, byl jsem ve sportovní třídě na průmyslovce, hrál jsem za starší dorost Litvínova v době, kdy třeba Robert Reichel už stabilně nastupoval za áčko, ale já s nimi do té doby nebyl na tréninku ani jednou. Sedím ve škole, výraznější problémy typu, že by tam zvali rodiče, jsem neměl, ale najednou se ve třídě objeví ředitel: „Ručinský, pojď se mnou.“ Co se asi tak mohlo honit v hlavě sedmnáctiletého kluka? Přijdeme do ředitelny, tam táta a ve mně hrklo… Ředitel v klidu: „Pojď, přijel tvůj otec, mluvil jsem s trenérem Ivanem Hlinkou, musíme vyřešit tvé ostaršení.“ Já, že si ze mě dělaj´ srandu. Že prý ne, že si mám sbalit věci a že jedu s áčkem do Jihlavy. První zápas za dospělý! Pamatuju si to jako dneska: Hrál jsem s Albim (Robert Reichel) a s Robertem Kyselou, za námi Arnold Kadlec s Karlem Prachařem. V Litvínově té doby bylo strašně moc mladých kluků, kterým Ivan Hlinka, ne že by nad námi držel ochrannou ruku, ale dával nám šanci.
A kdy jste si pak uvědomil, že se hokej stane vašim živobytím?
Že bych se hokejem živil, že mě zabezpečí? Těsně po roce 1989, když se otevřely možnosti jít ven, ale definitivně mi to došlo – to už jsem hrál stabilně za áčko Litvínova – až na mistrovství světa dvacítek na přelomu let 1990/1991, kde jsme skončili třetí.
Ivan Hlinka – tehdy stále trenér Litvínova – po vás chtěl, abyste ještě rok dva hrál v Litvínově, ale vy jste zůstal po Canada Cupu v Edmontonu. Byl na vás hodně naštvaný?
Před začátkem následující sezóny se hrál Canada Cup 1991, a my hned se spoluhráčem z Litvnínova Pepou Beránkem po turnaji podepsali smlouvu s Edmontonem, kde hrál Petr Klíma (další litvínovský hokejista, který emigroval už v polovině 80. let a s tamními Oilers vyhrál Stanley Cup v roce 1990 – poznámka autoera) a do Čech se už nevrátili. NHL byla vždycky nejvíc, co si člověk vůbec mohl představit. Ivan na nás byl hodně naštvanej. To, že jsme tam zůstali bez jeho souhlasu, bral jako zradu. Když se na to podívám s odstupem, s čistou hlavou a vžiju se do jeho pozice, musím uznat, že i s ohledem na to, co pro nás udělal, to nebylo úplně ideální.
Jak dlouho Hlinkovi vydržela naštvanost?
Asi dva roky. Omluvil jsem se mu a myslím, že nakonec pochopil, že ani já, ani Pepa jsme na něj nechystali žádný podraz. Jen jsme přes jeho dočasný zákaz už chtěli hrát ten nejlepší hokej na světě.
V čem byl největší rozdíl mezi NHL a naší ligou?
Hokej se v NHL hraje úplně jinak, ale hře se přizpůsobíte, i když někomu to může trvat dýl. Velká změna byla v tom, že když jsem odcházel, v základní části naší ligy se hrálo 44 a v NHL 82 zápasů. U nás dvě utkání týdně, tam 3 až 4, takže jsem byl hned o Vánocích první sezóny úplně vyřízenej. Hodně se to řešilo, ale největší problém byl v jazykové bariéře. Přišel jsem tam a nikomu jsem nerozuměl…
Jak dlouho to trvalo?
Abych rozuměl a komunikoval, abych věděl, co po mě trenér chce, co se v hokejové kabině řeší? Tak asi tři-čtyři měsíce. Když vás hoděj´ do vody a mozek ještě není opoužívanej a dobře funguje, jazyk v šatně a u večeří rychle pochytíte…
A holky? Říká se, že jsou nejlepší metodou, jak se naučit jazyk.
Určitě – holky mluvěj´ jinak, pomaleji, srozumitelněji. Nejdřív jsem u stolu u večeře jenom odposlouchával, když jsem nevěděl, zeptal jsem se a kluci mi pomohli. Valilo se to na nás. Klasické seznamovačky: Jak se jmenuješ? Odkud jsi? Co rád děláš? Kde máš rodinu? Těch prvních sedm otázek bylo tak zautomatizovaných, že pak jsem už ani nepřemýšlel a začal odpovídat anglicky. Člověk se do toho postupně dostane….
Největší odměnou pro sportovce je vítězství. Vy jste před Naganem nikdy nic nevyhrál a najednou olympiáda!
To máte pravdu. Bylo mi 26 let, na prvním českém vítězném turnaji na Mistrovství světa 1996 jsem nebyl, zato o necelý půl rok později jsem absolvoval Světový pohár. Pro mě největší ostuda. Když jsem přijel domů, chtěl jsem se propadnout, skoro jsem začal pochybovat, zda s mojí generací vůbec někdy něco vyhrajeme.
Upřesněme dobu, tým Česka tehdy trénoval Luděk Bukač, který s vašimi kolegy vyhrál zlato nejen na MS 1996, ale i předtím na MS 1985. Po zmíněném propadáku na Světovém poháru odstoupil, a k národnímu týmu se vrátil Ivan Hlinka…
To vůbec nebylo o Luďku Bukačovi. To bylo o našem přístupu. Pro mnoho z nás z NHL to byl první velký turnaj. Ve svých klubech jsme hráli v prvních nebo druhých lajnách, všude o nás psali, jaký jsme dream team a jaká že jsou od nás očekávání. Jenže všude jsme dostávali šišku. Nejdříve ve Finsku, pak doma ve staré Sportovní hale se Švédskem 0:3, diváci na nás naházeli plechovky od piva. Na poslední zápas ve skupině jsme jeli do Německa – museli jsme vyhrát, abychom vůbec postoupili a mohli letět na play-off do Kanady. A my v Garmisch-Partenkirchenu od Němců dostali 7:1. Nejpotupnější porážka, jakou jsem kdy zažil.
Hrál v tom roli fakt, že Světový, dříve Kanadský pohár, se hraje na konci léta, před začátkem klubové sezóny?
Možná, v létě 1996 jsme jako Jágr team objížděli exhibice a užívali si. Když začínal Světový pohár, pořad jsme si mysleli, že jsme ty hvězdy, že přejedeme každého. V tom byl náš problém. Na druhou stranu musím říct, že to bylo to nejlepší, co se nám mohlo přihodit. Dostali jsme takovou facku, udělali si takovou ostudu a zklamali tolik lidí, že když jsme se za necelé dva roky sešli, cítil jsem, že to bude jiný. Asi i proto, že tam byl podvědomý strach z další ostudy.
Ostudu v Naganu jste rozhodně neudělali, po druhém místě v základní skupině jste ve čtvrtfinále vyhráli nad Spojenými státy 4:1…
Víte, vždy když někam přijedete, po pár dnech zjistíte, jestli to bude dobrý nebo ne. V té partě bylo cítit už od prvního vítězného zápasu, že něco můžeme uhrát. Byla tam ta zvláštní chemie mezi námi a trenéry. I před čtvrtfinále s Amíkama jsme věřili, že vyhrajeme, i když jsme je z NHL znali a dobře jsme věděli, že všichni očekávali finále USA s Kanadou. Ještě v první třetině jsme hráli hrozně, ale pak jsme se postupně – díky Hašanovi (branákř Dominik Hašek) – zvedali a nakonec vyhráli 4:1.
A pak semifinále, vy tým loserů ze Světového poháru, proti hvězdami nabitému týmu Kanady. Jaké to bylo?
My si na ně věřili, v tom byl rozdíl proti Světovému poháru 96. Dokonce si dovolím tvrdit, že jsme byli lepší. Úplně jiný mentální nastavení, pustili jsme si Michala Davida a šli na ně. Stejně jsme v šatně už ani nic jiného hrát nemohli. Dominikovi jsme říkali: Hraj si, co chceš. Byl v takové formě, že jsme mu ani na tréninku nebyli schopní dát góla. Hašan v Naganu, to byl nejlepší brankářský výkon, který jsem kdy viděl! Vůbec gólmani – nejen Dominik Hašek, ale i Kanaďan Patrik Roy – byli v neskutečné formě. Když pak za stavu 1:1 došlo na nájezdy, nás vůbec nezajímalo, kdo jede a kdo ne. Hrát s Kanadou byl vždycky svátek hokeje, chtěli jsme je porazit už jen proto, že hokej vymysleli… A my měli Hašana a nám se to povedlo! Celá olympiáda v Naganu byla úžasná! Ve čtvrtfinále jsme vyhráli nad Amerikou, v semifinále nad Kanadou a ve finále nad Ruskem! Dnešní generace to možná měly jinak, ale my jsme byli ty Husákovy děti. Nebudu zastírat, že v nás někde uvnitř bylo, že musíme porazit Rusáka! Všichni víme, co nám tady dělali, a podle toho ty zápasy vypadaly. Vůbec si třeba nedovedu představit, jak se cítili naši hráči, když na MS 1969 vyhráli nad Sovětským svazem!
A nyní? Jak se sportovní prostředí vyrovnává s tím, že Rusko před rokem napadlo Ukrajinu?
Jak to myslíte?
Například, že v kolektivních sportech Rusové a Bělorusové od té doby nesmí nastoupit, ale třeba v tenise, kromě Wimbledonu, hrát mohou. Jak se k ruské agresi má stavět svět sportu?
Vždy se říkalo, že politika se se sportem nemá míchat, ale být stále aktivním hráčem, vůbec si nedokážu představit, že nastoupím proti Rusům. Stejně tak si nyní jako divák nedokážu představit, že se dívám na Rusáka v hokeji na mistrovství světa nebo na olympiádě. A nejsem sám. Rozpoutali něco, co se snad slušnými slovy ani nedá komentovat. Trochu se tenisu divím, že k podobným opatřením jako na Wimbledonu nepřistoupili i jinde. Na Australian Open visely v hledištích ruské vlajky, a nějakou dobu trvalo, než se podařilo je sundat z dohledu kamer. Propagovat Putina je problém! A to není jen bezpečnostní hledisko, ale i morální. Země, kterou reprezentují, páchá zločiny na cizím území!
Vraťme se teď o čtvrt století zpátky, je 22. února 1998, v Naganu hrajete finále proti týmu Ruské federace. Ve 49. minutě je to pořád 0:0 a pak najednou ohromná rána Petra Svobody – také bývalého litvínovského hráče – a zlatý gól! Jak na to dnes vzpomínáte?
Šance byly na obou stranách, ale je pravda, že někdy začátkem třetí třetiny Rusáci začali být ne snad odevzdaní, ale trošku ztratili drajv. Věděli jsme, že když budeme hrát poctivě dozadu s tím, v jaké formě je Hašan, že gól pravděpodobně nedostane. A pak jsme ho dali my! Jenže podobnou branku v podobném momentě v semifinále proti Kanadě dal Jirka Šlégr (také hráč, který v lize začínal za Litvínov) a oni minutu před koncem vyrovnali. Proběhlo nám hlavou, jen ať se to neopakuje. A neopakovalo! Neskutečný zážitek! Nejhezčí na hokejovém vítězství je, že ty bezprostřední emoce přicházejí ve vlnách, a ještě se o všechno mezi sebou dělí dvacet kluků. Dokážu si představit, že někdo vyhraje Wimbledon, podá si ruce se soupeřem, běží za trenérem, svým týmem, ale v hokeji je těch lidí, kteří po sobě skáčou, dvacet plus. V tom jsou emoce v kolektivním sportu jiné. Člověk si hned neuvědomuje, co se mu podařilo. Abych pravdu řekl, vůbec si nepamatuju jednotlivé okamžiky. Jste na jiné planetě, skáčete po všech, oni skáčou po vás, v kabině všude stříká šampaňský…
Ale v Českém olympijském domě jste neslavili, proč?
Na začátku turnaje jsme vyrazili do Českého domu, ale měli jsme pocit, že je tam obtěžujeme. Tak jsme šli do Slovenského domu, kde nás přivítali s otevřenou náručí. Rozumíte? My Češi jsme po zápasech na pivo chodili k Slovákům. Takže bylo jasné, kam z haly pojedeme. Někdy ve čtyři hodiny odpoledne skončil zápas a začala nonstop party. Než jsme se dostali z kabiny, bylo asi sedm, pak jsme slavili ve Slovenském domě, tam hrála cimbálovka… O půlnoci nám přistavili autobus na letiště do Tokia. Samotný let trval asi 20 hodin, myslím, že si dovedete představit, co se v letadle dělo. Oslava! Mejdan! Zhruba hodinu před přistáním nám pilot Petr Jirmus povídá, ať jsme připravení, že na nás na letišti čekají davy. Kluci, kteří v roce 1996 vyhráli mistrovství světa, říkali, že tenkrát přišly asi dva tisíce lidí. Takže trochu připravení jsme byli, ale když jsme pak vystupovali z letadla, připadali jsme si jako Beatles. Ani jsme se nemohli promačkat do letištní haly. Čekal jsem všechno, ale tohle ne. Pak, po cestě z Ruzyně, po Evropské dolů, musel jet autobus krokem, jak byla celá cesta zaplněná lidmi.
A pak Staroměstské náměstí se zpěvákem Michalem Davidem. Jak jste to vnímal?
Na Staromáku bylo snad sto tisíc lidí, ale co se tam dělo, si fakt nepamatuju, snad jen, že Michal David složil nějakou písničku. Ještě jsme jeli na tiskovou konferenci na Žofín, někteří kluci se rozjeli domů, někdo jel slavit po Praze a já se ještě vrátil do Litvínova, slíbil jsem pár přátelům, že se na ně přijedu podívat. Původně se totiž rovnou z Japonska mělo letět do Ameriky k našim klubům, kde další den pokračovala NHL. Někdy po půlnoci jsem přijel do Litvínova, zastavil jsem před klubem Benar, čekal jsem několik kamarádů, ale tam úplně narváno, lidi mě normálně vnesli dovnitř. To člověk zažije jednou za život.
Nagano byl svým způsobem zázrak. Takový menší jste zažil ještě jednou, když, to vám už bylo 44 let, Litvínov vůbec poprvé v historii vyhrál hokejovou ligu. Také zázrak?
Narodil jsem se tam, vím, že Litvínov si to zasloužil, a proto jsem hrál hokej ještě tak dlouho. My tu sezónu 2014/ 2015 měli fakt dobré mužstvo. V brance Pavla Francouze, vynikajícího gólmana, vrátil se k nám z Ruska Kuba Petružálek po tragické rodinné události – zemřela mu přítelkyně… Hrozný… Ale, pro nás shůry dáno, protože je to vynikající hokejista a posunul nás zas jinam. Celou sezónu jsme měli v kabině fotku Ivana Hlinky a opravdu Litvínov konečně vyhrál ligu!
