Spisovatelka, dramatička a scenáristka Daniela Fischerová (* 13. února 1948), jedna z nejoblíbenějších autorek knížek pro nejmenší i trochu větší děti, slaví nejen půlkulaté narozeniny, ale také půlstoletí u literatury. Právě roku 1973 totiž vyšlo první z jejích leporel. S autorkou Tetované tety, Ochechule s ukulele, Vúdúlínka a jiných vroucně milovaných knížek jsme hovořily o čtení, psaní, učení nebo o ekonomii úspěchu a neúspěchu. Rozhovor si přečtěte v Reflexu č. 7/2023, který vychází za tři dny – a zde pár otázek a odpovědí, které dvoustránka nepojmula.
Kdyby se literatura měřila na počet vydaných knih a ocenění, která dostaly, jste jednou z nejúspěšnějších českých „děckařek“ – tohle slovo používali Pavel Šrut a Galina Miklínová. Jak se to odráží ve vašem životě?
Je to zvláštní – ta citová ekonomie úspěchu a neúspěchu funguje proti člověku. Když přijde úspěch, třeba v podobě význačnějšího ocenění, je to velmi příjemné, chvilku mám teplo v bříšku. Druhý den je to pryč, nedá se z toho žít. Proč se člověk nedokáže z úspěchu radovat déle? Naopak když se něco nepovede, bolí to a trápí dlouho a dlouho, a to jsem spíš optimistka. A k čemu vám ceny pomůžou? Snad jen když někde chcete nabídnout další textík, tak už se o vás takzvaně ví.
Konkrétně o vás se ví už půl století. Začínala jste přebásňováním známých pohádek a bájí do omalovánek a leporel – o kouzelníku Žitovi, o ptáku Ohniváku a lišce Ryšce –, ale docela brzy jste přešla k hravým básničkám evokujícím tvorbu Pavla Šruta, dvojice Kolář–Hiršal, Morgensterna, potrhlé veršíky z Carrolovy Alenky…
Teď jste sáhla vysoko! Carrol je můj velký oblíbenec, verše z Alenky, která byla hvězdou mého dětství, umím zpaměti, ještě v překladu Jaroslava Císaře. Hezká podrobnost se váže hned k úvodním veršům Žvahlava: „Bylo smažno, lepě svihlí tlové/ se batoumali v dálnici.“ Výraz dálnice byl ryzí překladatelův novotvar, tehdy v češtině neexistoval. Jenže stavebnímu inženýrovi Chmelovi se tak zalíbil, že ho vyloupl z té nonsensové básničky a nahradil jím tehdy běžné slovo autostráda. Ten výraz vklouzl do češtiny jako ruka do rukavice!
Dětských knížek jste tady k dnešnímu dni napsala kolik – padesát, jestli jsem v katalogu Národní knihovny počítala dobře?
Za socialismusu, jak říkám, jsem byla dva roky redaktorkou nakladatelství Orbis a tam jsem si přivydělávala tvorbou omalovánek a leporel, takové té droboti. Byla to příjemná příživa, mně jde dobře rýmování, které tam je nezbytné. Ale nelze to počítat jako knihy.
Tady se nabízí otázka, jak taková knížka vzniká – a co vlastně rozhodne o tom, jaká bude?
Co se týče třeba knížek o ptáku Nohovi a ptáčkovi Nožičkovi, mám velkou důvěru v jejich spoluautora, výtvarníka Jakuba Kouřila. Převzala je teď česká televize a napsala jsem podle nich večerníčky, Jakub Kouřil je jejich výtvarníkem a režisérem. Pracovali jsme na tom snad rok, je to příšerná nimračka. Jsou to sedmiminutové scénáře, ale autor je musí psát v podstatě po vteřině. Česká televize je ve velké nouzi a měli jsme to chvíli nahnuté – vypadalo to, že už se nebude vůbec nic nového točit, navíc zrovna večerníčků mají plné pytle. Ale teď to jde do výroby a sedm dílů se bude vyrábět tři roky. A už mě ta televize říká: když se ujme první řada, bude se dělat druhá se stejnými hrdiny, tak už přemýšlejte nad dalšími dobrodružstvími. A já jim říkám: dámy a pánové, mně bude za tři roky 78 a vy si myslíte, že v tomhle věku budu psát večerníčky? Dělala jsem to poprvé a myslím, že naposled – nejsem vizuální člověk, jsem ryzí verbalista, všechno to probíhá ve slovech, a představit si to dopodrobna, co se na obrazovce musí odehrát, to není práce pro mě.
Předpokládám, že na vás vaše nakladatelka netlačí a že si sama určujete, kdy a co napíšete a kdo to bude ilustrovat…
Jo je věc dohody, a my se s Ivanou Pecháčkovou z Meandru vždycky dohodneme. Někdy se to povede hůř a někdy líp…
A kdy se to povedlo nejlíp?
Mně se moc líbila taková větší knížka básniček, co jsme dělali s tím Kubou Kouřilem – Ochechule s ukulele. Krásné obrázky v ní jsou.
Chodíte do veřejné knihovny?
Miluju knihovny, sláva knihovnám! Nemám ani peníze, ani čas, abych všechno, co čtu, kupovala, jsem tedy náruživou návštěvnicí městských knihoven. Od devadesátých let mám za sebou desítky besed a autorských čtení, díky nimž vím, že dámy knihovnice z dětských oddělení jsou vzácný živočišný druh. Pro děti dělají první poslední, vymýšlejí pro ně hry a karnevaly, tohle a támhleto. Znám spousty knihovnic a jsou to dobré víly, vesmířanky. Takovou práci nemůže dělat člověk studenej, citově lhostejnej.
Když rodiče nevědí, jak se zorientovat na tuzemském knižním trhu, kde každoročně vychází přes tři tisíce knížek pro děti a mládež, co jim doporučíte?
Kromě katalogů Nejlepší knihy dětem a rad osvícených knihovnic především mozkový trust spřátelených, a tedy podobný vkus majících rodičů. I moje dcera, máma druhačky, to tak dělá.
Rozhovor s Danielou Fischerovou si přečtěte v Reflexu č. 7/2023, který vychází ve čtvrtek 16. února.
