Takřka celoživotní „student cimrmanologie“ Petr Brukner (79) vzpomíná v rozhovoru pro Reflex na svého bratra, na Bohumila Hrabala, kterého poznal během natáčení flimu Slavnosti sněženek a pak mu chodil naslouchat do pražské hospody U Zlatého tygra, ale i na legendárního fotografa Josefa Sudka i na výlety po evropských galeriích s kunsthistorikem Františkem Dvořákem.
Prý se ze dvou vašich rodinných příhod staly známé filmové hlášky? Které to byly?
Ano. Vyprávěl jsem je klukům v divadle a odtud pronikly na plátno. Moje žena třeba vyslýchala po rodičovském sdružení našeho syna: „Martine, paní učitelka říkala, že maluješ holkám do sešitů sprostý obrázky. Tak maluj!“ podstrčila mu papír a syn nakreslil třesoucí se ručičkou kosočtverec. „To není celý!“ rozčilila se Eva a donutila ho udělat ještě uprostřed čárku. Tahle situace se pak objevila ve filmu Kulový blesk. Druhá hláška je z filmu Jako jed, kdy jde Zdeněk Svěrák se svou filmovou manželkou Libuší Švormovou spát, zhasne a ona ho za chvíli odbude: „Ne, Pavle, už je moc pozdě. Já mám zítra ráno stání,“ a Zdeněk si povzdychne: „No jo, ale já mám stání dnes!“ To se opravdu odehrálo v naší ložnici.
Máte ještě něco podobného?
Mám, ale ta příhoda není moje a v žádném filmu se zatím neobjevila. Ale pobavila mě. Nedávno jsem slyšel vyprávět kamarádku mé ženy, jak jí chtěli udělat přátelé radost a vzali ji na Křivoklát. Ještě než tam došli, se ale všude možně procházeli, takže byla unavená a sedla si venku na lavičku, a že na hrad nepůjde. „Jé, a pohlídáš nám pejska? My ti tu pro něj necháme misku s vodou,“ žadonili. Paní souhlasila, asi hodinu tam poslušně seděla, až usnula. Když se její přátelé vrátili, našli ji tam spící se psem na vodítku a v misce byla tři eura. „Nepůjdeme ještě někam, třeba vyděláš víc,“ smáli se.
Kdo vás vlastně přivedl k Cimrmanům?
Dostal jsem se tam díky své ženě, která byla v Brandýse nad Labem žákyní Ládi Smoljaka. Navíc s jejím gymnáziem nastudoval Aškenazyho hru Ukradený měsíc, s níž se dostali na Šrámkův Písek, kde skončili druzí – v tom se ovšem neshodneme, protože ona tvrdí, že vyhráli. No a díky tomu, že jsem se k ní později přiženil, jsem bydlel nějakých dvě stě metrů od Smoljaků. Já si ale myslím, že jsem se s ním potkal už dřív, protože byl kamarád mého bráchy Josefa. Se Smoljakovými jsme se pak v Brandýse přátelili. Potkávali jsme se v autobuse nebo jsme se vzájemně navštěvovali. A při jedné návštěvě se Láďa pochlubil, že mají divadlo a že by v něm potřebovali „děvečku pro všechno“.
A tou jste se stal vy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
