nahoru

Marta Kubišová: Ještě to nechci zabalit. Můj život je jízda na tygru, na kterýho jsem naskočila už v kolíbce

Veronika Bednářová 1. listopadu 2022 • 13:00
Marta Kubišová: Ještě to nechci zabalit. Můj život je jízda na tygru, na kterýho jsem naskočila už v kolíbce
foto: Nguyen Phuong Thao

Po operaci je stále v rekonvalescenci, křehká, drobná, pořád s jasným úsudkem. Chystá se na další večery Noci s legendou, na její počest se v pražské Lucerně 3. listopadu koná Koncert pro Martu. Kulatiny oslaví MARTA KUBIŠOVÁ (79) 1. listopadu.

Nejdřív – co byste nám k těm svým osmdesátinám přála?

Aby lidi zapátrali ve svý paměti, jak se tady žilo před třiceti nebo padesáti lety. Že já pracovala po maturitě ve sklárnách a čekala tři roky na doporučení od mistra na vysokou školu. Ani jednou mi ho nedali, můj otec seděl ve vykonstruovaném procesu a maminka myla černý nádobí na kolonádě v Poděbradech v restauraci. A já jezdila každou neděli odpoledne z Poděbrad do Nymburka zpívat při odpoledních čajích s orchestrem pana Sedlatého, abych se z toho všeho nezbláznila. A pak mi řekli, že nemá cenu, abych ve sklárnách dál pracovala, že to doporučení na vysokou – ani na medicínu, ani na indo­logii – stejně nedostanu.

Kvůli čemu přesně tatínka zavřeli, víte to?

Asi byl někomu nepohodlný, byl to uznávaný internista, vynikající diagnostik. Navíc moje maminka se přátelila s maminkou bratří Mašínů, se Zdenkou, to asi taky ničemu nepomáhalo.

Jenže tohle všechno zní teď některým Čechům jako z učebnice dějepisu, neberou to jako něco, podle čeho by měli poměřovat svoje současné životy.

Jenže my staří si to pamatujeme a je to důležitý, podívejte se, co se teď děje na Ukrajině a v Rusku! To mě mimochodem trápí moc. Nejdřív jsem vůbec nemohla uvěřit, že je něco takového ve 21. století možné, že já, válečné dítě, ještě něco podobného zažiju. Vadí mi ta arogance. Je to něco strašného, ta ­drzost! Ale vzhledem k tomu, že jsou Ukrajinci kluci odvážný, tak tím, že je podporujeme my i Amerika, myslím si, že jde o to, především vytrvat. V prvních měsících jsem byla hrozně smutná, pořád jsem sledovala televizi a velmi se u toho nervovala. Teď jsem přece jen větší optimistka.

Jste válečné dítě. Pramení i z toho vaše odolnost?

Možná určité kaskadérství, co v sobě mám. Ano, jsem válečný dítě, tehdy bylo potřeba pořád improvizovat. Navíc když byla maminka těhotná, vytáhli ji hned po atentátu na Heydricha z postele, všechny Kubiše prověřovali, i když v našem případě to byla shoda jmen, tatínek se taky jmenoval Jan jako parašutista Jan Kubiš. Tak se maminka musela v noci rychle oblíct a dovézt dva nácky za tatínkem do nemocnice, kde měl noční službu jako sekundář. Když zjistili, že je doktor, nechali nás, jenže maminka byla ve čtvrtým měsíci a byl to pro ni šok. Možná proto nemám dodnes ráda rozruch.

Co vás teď hlavně rozrušuje?

Čím jsem starší, tím víc vidím, jak se nikdo s nikým nedohodne, jak je to v současné politice čím dál tím těžší. U nás bych teď rozhodně řešila konstruktivní opozici – protože co je na těch jejich připomínkách konstruktivního?

 

Myslíte třeba SPD?

Přesně tak. Když se dnes podíváte na demonstrace na Václaváku… Vždyť tam nechodí jenom mladý lidi, ale hodně i starší, kteří musejí vědět, jak se tady žilo, jak jsme nic nemohli! Teď mají pocit ohrožení, tomu se dá rozumět ekonomicky, ale nevyřeší se to přece tím, že se nasypou na Václavák a budou poslouchat řečníky, z nichž každý si přisadí, co se mu zrovna hodí. Někdy mám pocit, že se bude muset rychle pohnout s těmi plány na osídlení Měsíce, abychom žili tam, ve skleníku. Protože na Zemi se už zřejmě nikdo s nikým nedohodne.

Při druhém kole voleb do Senátu jste veřejně podpořila Miloše Vystrčila a on ve vypjatém souboji s kandidátkou hnutí ANO vyhrál. Proč se angažujete ve veřejném dění?

Protože během covidu, a i letos, jsem dospěla k tomu, že potřebuju alespoň někdy slyšet z rádia a z televize hlas obyčejných lidí, jako jsem já. Víc by to novináře regulovalo – a politiky taky. Chybí nám názor člověka objektivního, slušného, který není v žádném táboře. Já taky nikdy nebyla v žádným táboře, jenom v tom chartistickém, ale nikdy jsem se nenechala zlákat ­reálnou politikou. Současné politiky nicméně ráda podpořím, když vím, že mají pravdu, že jsou fér. Ale neudělala bych to, ani kdyby mi dali poklad, právě pro současné strany v opozici. Víte, já bych si představovala, že život v 21. století má vypadat jako procházka po rozkvetlý louce. Už je na to snad čas! Ale tak to teda není, v žádným případě! Místo toho, aby se všechno zlepšovalo, kolem nás to bouchá a hoří.

Zažila jste nějaké období, které bylo jako procházka po rozkvetlé louce?

Na vesnici na Vysočině, když jsem se starala o malou dceru Káťu. Sice jsem si tam musela sama nosit vodu ze studánky, práce bylo hodně, protože jsme tam spolu přijely hned z porodnice, což zpětně taky považuju za husarskej kousek, ale pro ženskou je důležitý, když se může dobře starat o dítě. I Káťa na to dodnes vzpomíná. Plíny jsem prala v malinké pračce, která za chodu vyla „wiew, wiew, wiew!“, takže jsem aspoň věděla, že fakt pere. Pak jsem chodila pleny máchat do Sázavy, ovšem Káťa díky životu na vesnici nikdy nebyla nemocná. To kdyby tehdy pánové věděli, jak já byla sama na té Vysočině, bez auta, bez možnosti se hnout, šťastná! Kdyby se jim to doneslo, místo zákazu vystupování by mě hnali svinským krokem na nějakou koncertní šňůru!

Vaše dcera Kateřina jednou říkala, že ani po revoluci se vám do kolotoče koncertů moc nechtělo.

To je pravda. Říkala jsem si: „Panebože, co teď budu dělat!“ Výstavba sídlišť, kde jsem pracovala, pomalu končila, ale já to tam měla ráda. Oni se mnou dokonce pyšnili, říkali: „Víte o tom, že u nás pracuje Kubišová?“ Ještě po revoluci jsem pak byla na devadesátinách pana ředitele Výstavby sídlišť, měl z toho velkou radost. Když kolem sebe máte dobré lidi, jde všechno snáz.

Je teď dobrých lidí víc, nebo míň?

Hlavně mám pocit, že je málo slyšet hlas lidí nenamočených do nějakého tábora. Všechno dělám bez hluboké úvahy, věci nezvažuju – buď se mi líbí, nebo nelíbí. Myslím, že se vždycky člověk musí pídit po pravdě a nenechat se ovlivnit všema možnýma „fejkama“. Takže já žiju přirozeně. Maminka mi i po sametové revoluci vždycky říkala: „Nikdy do žádný politický strany nevstupuj!“ A já maminku vždycky poslouchala.

V osm let starém dokumentu Magický hlas rebelky režisérky Olgy Sommerové vnímám silný moment, kdy říkáte, že jste po­depsala Chartu, ale vlastně si to ani nepamatovala.

Opravdu jsem si nemohla vybavit okamžik, kdy přesně jsem ji podepsala! Vůbec mě nenapadlo, že z toho může být takové zlo. Nepočítala jsem, že by nás režim takhle stíhal. Když jsem pochopila, že ano, a ještě ke všemu tak přiblblým způsobem, řekla jsem si, že se s nimi nebudu vůbec bavit. V Praze začali zatýkat lidi, hlásili to v rádiu, psali v novinách… Policajti za mnou tehdy přišli brzy, hned v lednu 1977, těch prvních signatářů bylo 241, takže nás brali rychle. Co mohli, to dotáhli na výslech. Dovezli mě do Havlíčkova Brodu a jeden ten havlíčkobrodský policajt si nesl psací stroj, a já mu hned říkám: „To ani nenoste! Já s váma nebudu mluvit!“ Tenkrát jsem se řídila podle Pavla Rychetského, ten nám rozeslal rady, jak se u výslechů chovat. Že třeba po šesti hodinách můžete říct: „Tak, a dost, jdu si něco koupit k jídlu.“ A oni půjdou do krámu s vámi. A taky říkal: „Nic si od nich nikdy neberte, ani jedinou cigaretu, ani kafe.“

Dívala jste se v sedmdesátých či osmdesátých letech v televizi na všechny ty zpěváky, kteří na rozdíl od vás vystupovat mohli?

Nedívala jsem se na televizi. Oni ty moje kolegy strašili mým osudem. Všichni věděli, co by se jim stalo, kdyby neposlouchali.

Zlaté časy Golden Kids, sláva tria vy, Václav Neckář a Helena Vondráčková, trvaly v letech 1968 až 1970 jenom patnáct měsíců. Pak jste dostala od komunis­tické vlády zákaz vystupování. Záminkou byl podvrh erotických fotek, na nichž jste měla být s Alexanderem Dubčekem… Jak jste reagovala?

Říkala jsem si: „Hlavně že se s nima nemusím o ničem bavit, nic vyjednávat, nic usmlouvávat, být nikomu vděčná.“ Vždyť oni byli tak zbabělí, že mi nikdy do očí neřekli, že mě dali na index, že mě zakázali! Vzkázali mi to po Vaškovi Neckářovi a dodneška jsem se nedozvěděla, proč a jak. A ta jejich montáž… Ta byla udělaná tak špatně, že tam byl nějaký mladý muž, určitě to nebyl pan Dubček, v ničem ho nepřipomínal. A ta holka měla jenom vlasy stejně udělané jako já, dlouhé, rozpuštěné, na pěšinku uprostřed, jak já je v té době nosila na jevišti. A taky měla příšerný tělo! Když jsme to leporelo osmi fotek konečně sehnali, ­zhrozila jsem se, jak někdo tohle může považovat za mě a za pana Dubčeka! Bolelo mě následně jen to, že jsem přišla o první dítě, v ­osmém měsíci. Jinak nic. Protože jsem si říkala, že kdyby se mi to dítě povedlo porodit, byla bych šťastná.

Ale najednou jste přišla o všechno: o zpívání, manžela Jana Němce, který posléze emigroval, o dítě…

Když jsem se v roce 1971 vrátila po dvou klinických smrtích z porodnice, začala jsem v družstvu Směr svařovat igelitové sáčky na hračky. Pak mě po patnácti měsících místní personalista oznámil, že na telefonické doporučení od StB pro mě práce končí. Ale sehnala jsem si práci písařky odboru v té Výstavbě sídlišť. A tam jsem s mateřskou přestávkou, kdy jsem se starala o Káťu, zůstala až do revoluce. S druhým manželem, Moravcem, jsme se vzali v roce 1974, ale pak se nám čtyři roky vůbec nedařilo mít dítě. Až jsem si říkala: A jéje, to jsem v manželství zaparkovala zase blbě! Ale pak se narodila Káťa, všechno mi vynahradila a Vysočina byla náhle zalitá sluncem.

Až o mnoho let později, při práci na dokumentu Magický hlas rebelky, vyšlo najevo, že vás váš druhý manžel vlastně „dostal za úkol“ jako objekt na donášení, od státní bezpečnosti. Byl to šok?

Spíš mi to celý tak nějak do sebe zapadlo. Tím, že jsem se to dozvěděla až tak pozdě, se už nezabývám. To ten rozvod byl tehdy strašný, nevěry, nemanželské dítě, vyhrožoval mi, že mi vezme Káťu. Ale dobře to dopadlo. Já umím odpouštět, ale nezapomínám.

Bylo vám hned během sametové revoluce jasné, že se chcete vrátit zpátky ke zpívání, že vás po dvacetiletém zákazu čeká další kariéra?

Vůbec ne. Já jsem si ve VHMP-VS, tedy Výstavbě sídlišť, vzala dva roky neplacenou dovolenou, protože jsem netušila, zda se tam pak budu vracet nebo ne. A ta moje vystoupení na tribunách? Při těch jsem byla vždycky spíš vyděšená, vykulená, překvapená. Nevěděla jsem, jak to všechno dopadne. Rozhodně jsem se necítila jako táborová zpěvačka. Vezměte si třeba 10. prosince na Letné. Strašně mrzlo, strčili mě do čajovny, abych tam počkala, než na mě přijde řada, abych šla na tribunu. A já jsem se tam během dvaceti minut orosila a následně namrzla, totálně ztuhla, jako bych měla na sobě jinovatku po celém těle, na kabátě i ve vlasech, na obočí a na řasách. Stáli jsme na tribuně, a když jsem přišla k mikrofonu, slyšela jsem volat dav „Drdolu!“, Drdolu!“ – „Sakra, co se děje, jakej drdol?“, říkala jsem si. Teprve pak mi někdo přeložil, že lidé skandují: „Hadr dolů“! a myslí tím transparenty namontované na tribuně. Tak je chtěli sundat, aby na mě líp viděli. No a pak si moje maminka vzala dovolenou, aby se mohla starat o Káťu, protože toho najednou bylo moc.

Teď jste v učebnicích dějepisu, učí se o vás i děti v zahraničí. V kapitole o sametové revoluci jste jako „Legendární Marta ­Kubišová – hrdinka česko­slovenského protikomu­nistického odboje“…

No nějaké malé holky mi nedávno zastoupily cestu a zdravily tak jako uctivě: „Dobrý den!“ Tak obřadně! Jenže já nejsem hrdinka. To byl profesor Jan Patočka.

Třetího listopadu bude Koncert pro Martu v pražské Lucerně, co si kdo z kolegů připravuje z vašeho repertoáru?

Budu tam jenom jako divák, neangažuju se ani ve výběru účinkujících. Vždyť můj život ještě nekončí, ještě to nechci zabalit. Potřebujou mě kočičky, o které se staráme na směny ještě se sousedy – a vůbec! Stejně je můj život jízda na tygru, na kterýho jsem naskočila už v kolíbce!

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.