nahoru
Premium Rozhovory

Rozpolcený. Fascinující život řecko-českého režiséra Georgise Agathonikiadise

Vašek Vašák 23. srpna 2022 • 14:00
Rozpolcený. Fascinující život řecko-českého režiséra Georgise Agathonikiadise
foto: Nguyen Phuong Thao

Georgis Agathonikiadis (75) vlastně neví, čí je. Narodil se v Řecku, jako nemluvně se dostal do Československa, v Praze vystudoval FAMU a po třicítce se vrátil do rodné vlasti. Jelikož ale ovládá lépe češtinu, píše a vydává knihy u nás. K letošním pětasedmdesátinám si nadělil třetí: Mramorové sny.

O čem píšete v Mramorových snech?

O všem, co jsem prožil, ale nejvíc o svém návratu do Řecka – do úplně odlišné země, než ve které jsem do té doby žil.

Jak tehdy probíhala vaše asi­milace?

Zpočátku to šlo ztuha a pak jsem si vzpomněl na jednu scénu z Antonioniho filmu, kdy se během výstupu na horu šerpové z ničeho nic zastaví a odpočívají. Horolezci se jich ptají, proč nepokračují dál. Odpovědí: „Šli jsme moc rychle a teď čekáme, až nás dostihnou naše duše.“ A já jsem si uvědomil, že musím udělat totéž. Přišel jsem z jiné kultury a s jiným vzděláním a chtěl jsem od nich, aby mě pochopili – než mně došlo, že napřed se musím naučit porozumět já jim.

Takže jak vás přijali?

V athénské televizi, kde jsem byl zaměstnaný, mi nikdo neříkal jménem. Hovořili o mně jako o tom „českém režisérovi“. To mě štvalo. V Česku jsem byl Řek a tady jsem Čech?! Začátky byly těžké. Moje žena je zubařka, ale protože jsme měli dvě malé děti, musela se jim pár let věnovat, takže jsem táhl rodinu finančně sám. V zemi, kterou neznáte a ani nevíte, kam máte jít, to nebylo jednoduché. Abych nás uživil, přijal jsem ze začátku pár nabídek na seriály, které nestály za nic. Později, kdy už jsem si mohl vybírat, jsem se dopracoval třeba k hodinovému dokumentu o Egejském moři, pro nějž mi složil hudbu Vangelis, natočil jsem dokumentární film o opeře Bohuslava Martinů Řecké pašije, ve starověkém divadle v Epidauru režíroval antickou tragédii, v rozhlase uváděl Seifertovy básně. Čtyři roky jsem byl šéfem literárně dramatického oddělení athénské televize. Inscenoval jsem i Čapkovu Bílou nemoc.

Líbila se divákům?

Řekové ji neocenili tak jako Češi, protože měli za sebou nesrovnatelné hrůzy. Představte si, že za druhé světové války tam bylo šestnáct „Lidic“! A hned po osvobození následovala občanská válka, která si vyžádala sto šedesát tisíc obětí. Ta země byla dlouho vývojově pozadu. Dodnes tam třeba není divadelní akademie, a přitom Řekové divadlo vytvořili.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.