nahoru

Spisovatelka Caitlin Moranová o potratech, o domácím vzdělávání i o poruchách příjmu potravy

Kateřina Kadlecová 28. července 2022 • 10:00
Nikdy v životě jsem se ještě necítila tak trapně kvůli tomu, že jsem Britka.
Nikdy v životě jsem se ještě necítila tak trapně kvůli tomu, že jsem Britka.
• foto: 
Profimedia.cz

CAITLIN MORANOVÁ (47) napsala za poslední tři dekády nespočet oceňovaných textů zejména pro věhlasný britský konzervativní deník The Times, sedm třeskutě vtipných knih převážně pro emancipované ženy, získala téměř 900 000 sledujících na Twitteru a stala se nejvlivnější britskou novinářkou vůbec na této sociální síti… Ale především rozesmála miliony svých čtenářek a poučila je, jak být ženou a patřičně si to užít. Čtyři její publikace – Jak být ženou, Morantologie, Jak stvořit dívku, Víc než žena – máme v češtině díky nakladatelství Host, a nyní si můžete přečíst i rozhovor s ní: v Reflexu č. 30/2022, který vychází právě dnes. A co se na pět stran tištěného čísla nedostalo?

Vyrostla jste v rodině dvou wolverhamptonských bohémů jako nejstarší z osmi dětí a rodiče vás vzdělávali doma, což vás dost poznamenalo; dokonce jste o tom v šestnácti letech napsala román. Nikdy jsem úplně nepochopila, jak si domácí výuku rodiče můžou vzít na triko – je to přece obrovská zodpovědnost a spousta práce, plus připravíte rodinu o příjem, protože jeden rodič musí učit…

Hloupé taky je, že jako dítě nevíš, kde jsou tvoje slabiny, když se učíš doma. A tobě samotnému chybí mnohost přístupů, supervize, čerstvý vítr – děláš z dítěte obraz sebe samotného, svůj miniprojekt. Jistě to souvisí s tím, že rodiny, které učí své děti doma, docela často stojí i jinak mimo systém: bývají to silně věřící lidi, paranoici, preppeři, co se chystají na konec civilizace, jedí jen rostlinnou stravu a tak dál… A navíc: moje děti nečtou rády knihy! Strašně tím trpím, protože mně samotné kdysi knihy fakt zachránily život a všechno, co vím, vím z nich. Hádala jsem se s těmi holkami, vyhrožovala jim, platila jim, ale lásku k četbě jsem v nich vybudovat nedokázala. Pak jsem si uvědomila, že dělám tu hroznou chybu jako mnozí rodiče, že do dětí promítám svoje ambice. A taky si v době neomezených možností nesmyslně myslím, že jediná cesta, jak být chytrá, je číst knihy. Jedna z mých dcer je velmi muzikální, druhá režíruje hudební videa. Proč by k tomu nutně potřebovaly knihy?

Ale co společenská stránka domácího vzdělávání?

No to je samozřejmě špatné, já i mí mladší sourozenci pořád ještě musíme ve společnosti kouřit a pít alkohol, abychom se dokázali uvolnit, na větší partu nejsme vůbec zvyklí. Ještě pořád úplně nezvládám small talky a konverzace na večírcích. Byla jsem ještě před covidovým lockdownem na literárním festivalu a tam jsem se střetla očima se ženou na druhém konci sálu. Zastavila jsem se pak u ní se zvláštním pocitem, že si my dvě budeme skvěle rozumět – a tohle se mi obvykle vážně nestává. Mluvily jsme spolu snad hodinu, o všem, moc jsme si to užívaly. A víte, kdo to byl, jak jsem ke konci konverzace zjistila? Tara Westoverová, autorka autobiografického románu Vzdělaná, žena, která dokázala utéct z rodiny mormonských survavilistů, náboženských fanatiků z Idaha. Oni taky měli domácí vzdělávání a podepsalo se to na ní úplně stejně jako na mně.

Nějakou dobu jsem o domácím vzdělávání přemýšlela v souvislosti s našimi dvěma dcerami. Rozhodně se tak dostanete k lepšímu vzdělání – když byla jedna z dcer nemocná a šest týdnů se učila sama doma podle pokynů pedagogů, byla po návratu do školy hrozně napřed. Protože většina toho, co se ve škole děje, je prostá kontrola chování žáků, snaha utišit třicetihlavou třídu a donutit ji poslouchat. A taky máte z učení doma větší požitek, protože se můžete ponořit do toho, co vás opravdu zajímá, dělat pokusy… Nakonec jsem se rozhodla svoje holky poslat do školy a jsem ráda.

Váš feminismus se od vydání legendární knížky Jak být ženou v roce 2012 posunul, stejně jako způsob psaní; váš nekorektní humor přišel o své hrany. Proč?

Celá léta jsem chtěla napsat feministickou příručku, ale myslela jsem si, že k tomu potřebuju přečíst všechny svoje předchůdkyně, znát všechny akademické termíny, vědět o každé feministické knize, co byla napsaná. Jenže pak jsem od nakladatele dostala nabídku – a součástí smlouvy byl termín dodání díla nejpozději za šest měsíců. Najednou jsem zjistila, že k psaní mi bude muset stačit moje vlastní zkušenost, že nic dalšího nepotřebuju. Dnes jsem poučenější v mnoha věcech a musím říct, že některé fóry z Jak být ženou bych už nepoužila. Tehdy byl humor značně nekorektní a já to milovala, ale od té doby jsme se změnili, takže se snažím být milejší, jemnější, nezranit nikoho, abych mu jediným špatně voleným slůvkem nezkazila požitek z četby celé knihy.

Celý svět dnes zná ze sociálních sítí příběhy slavných žen, které šly na potrat. Co říkáte tomu, že Američanky včetně těch znásilněných a nezletilých ztratily v půlce Spojených států možnost jít legálně na potrat?

Já už toho o potratech v životě napsala tolik – vezměte si, že pracuju pro deník The Times, mým publikem jsou tedy převážně starší bílí konzervativní muži, spousta z nich jsou radikálně proti potratům, protože takzvaně nechtějí zabít dítě. Vždy se snažím vyložit jim celou situaci, jaká nastane v momentě, kdy potraty postavíte mimo zákon. Pro mě je zásadní, že společnost nutí ženy, často velice mladé, aby se proti své vůli staly matkami. A mateřství je závazek na celý život.

Co nás jako společnost stojí nejvíc peněz? Starost o lidi s psychickými poruchami, zločinnost a boj s ní a nutnost starat se o kriminálníky, živit je ve vězení a převychovávat je, aby jednou mohli věznice opustit. Tihle lidé, co ničí naši společnost, drtivou většinou měli mizerné dětství – narodili se lidem, co je nechtěli, co se o ně nestarali správně, nedávali jim dost času a pozornosti a péče a lásky. Vytvořit produktivního člena společnosti chce prostě od matek plnou pozornost a velkou oddanost. Bude ji žena nebo dívka, kterou donutíte porodit nechtěné dítě, mít? Často ne, vychová dítě špatně a bude to mít obrovské ekonomické dopady na společnost.

I proto tu potraty byly odjakživa…

Ve Středomoří dokonce existovala kultura kolem severoafrického města Kyréna, jejíž ekonomika byla založená na všestranné rostlině jménem silphium, která mimo jiné působila jako antikoncepce a spolehlivě vyvolávala potraty. Tito Řekové tu bylinu měli vyraženou na minci, jak si jí cenili, a užívala se tak hojně, až si ji vyhubili. Tak zásadní byly potraty pro společnost. Přičemž dnes je potrat o tolik bezpečnější, můžeme těhotenství zjistit o tolik dříve, a přesto zvolíme to nejhorší možné, nejnehumánnější a nejnemorálnější řešení. „Chcete chránit děti?“ ptám se protipotratových aktivistů. „Věnujte se těm, co už se narodily, dávejte peníze dětským charitám a sirotkům.“

Samozřejmě nikdo z těch řvounů pro tyhle děti nedělá nic, chtějí jen mít moc a kontrolu nad ženským tělem. Lidé aktivistům, co upozorňovali na nebezpečí zákazu potratů, nadávali do panikářů a bláznů. A podívejte se, kde jsme se ocitli – máme zákaz interrupcí v jedenadvacátém století, v rozvinutém světě! Měli bychom se mít na pozoru: když se tohle může stát v USA, není v bezpečí před extremistickou křesťanskou propagandou žádná země. Je to strašně depresivní. A další důvod, proč bych nemohla žít ve Státech. Tohle bych svým dcerám neudělala.

V poslední kapitole své sedmé a zatím poslední knihy, Víc než žena, píšete o psychických problémech své dcery, o sebepoškozování, problémech s příjmem potravy. Byl to dobrý nápad, zveřejnit takhle citlivé informace o dítěti – jakkoli už dnes překročilo hranice dospělosti?

Tak především: ona se úplně uzdravila. Jako u všeho ostatního, o čem píšu, bych se nikdy nerozepsala o problému, pro který nemám řešení. Zadruhé sama chtěla, abych o tom psala, protože moje osobní zkušenost na to líp upozorní. Víte, kolik lidí si myslí, že se to v takzvaně dobrých rodinách přece nemůže stát? No, stalo se to chytré holce v rodině bohaté feministky se skvělým vztahem k vlastnímu tělu. Když jsi dítě a trpíš poruchou příjmu potravy nebo psychickými problémy, jsou prakticky jediným, kdo ti můžou pomoci, tvoji rodiče. Ať už v nemocnici dostaneš za pár měsíců nárok na dvě schůzky s psychiatrem nebo jiným specialistou týdně, nebo na tři, po zbytek času tě má v péči rodina. Nevím, jak je to v Česku, ale tady u nás byli lidi s poruchami příjmu potravy ohromně stigmatizováni, okolí je nutilo stydět se za sebe, všichni by byli radši, kdyby se o takových věcech nemluvilo, rodina je nutila, aby to drželi v tajnosti, aby na ni nepadla hanba.

Naštěstí o tom mladá generace mluví, na sociálních sítích i navzájem…

A tím si zachraňují životy. Když jsem tuhle konkrétní kapitolu publikovala v The Times, dostalo se mi vůbec největšího čtenářského ohlasu v životě. Stovky dopisů, lidé mi telefonují dodnes – kam se hrabe můj popis večera, kdy jsem šla do baru s Lady Gaga! Na tomhle se chci podílet: v Británii se musí změnit systém, aby děti s poruchami příjmu potravy nečekaly na odbornou pomoc měsíce. Představte si, že zdravotnická péče je tu tak podfinancovaná a do takové míry chybí odborníci a personál, že se ty děti pod dojmem toho, že ještě nejsou úplně vychrtlé a na dně, vyhladovějí ještě víc – když je odborníci objednali k prohlídce až za rok, tak se přece nic vážného neděje… Děti, které by měly být šťastné a užívat si života, stráví nejkrásnější roky čekáním na pomoc a zašité v nemocnicích. Musíme otevřít oči a naslouchat svým dětem – když spolužačka náhle hubne, omdlévá ve třídě nebo přestane chodit do školní jídelny na obědy, je třeba zbystřit.

Zrovna nedávno proběhla na českém Twitteru, vaší oblíbené sociální síti, aférka, kdy sedmapadesátiletý regionální politik s nadváhou prohlásil, že třetina šestnáctiletých má horší postavu než jeho žena a že mišelinky zřejmě letí...

Místo nevhodných komentářů bychom se měli zaměřit na vzdělávání a na zamezení chudobě. Právě to často nastartuje tloušťku, že se cpete laciným nekvalitním žvancem a nemáte ve své chudé čtvrti, kde je nebezpečné běhat venku, ani posilovnu, a pokud jo, nemáte peníze ani na ni, ani na sportovní oblečení. Sama jsem byla pěkně vyžrané dítě a hubnout jsem začala až v momentě, kdy jsem začala vydělávat peníze a měla najednou na zdravé jídlo, na sportovní vybavení i na terapeuta. Obezita pochopitelně je problém, ale neznamená automaticky nemoc nebo špatný stav těla. Můžeš být naprosto zdravá a sportovat a hezky jíst, a stejně mít nadváhu… Ať se ten chlap jde vycpat.

Rozhovor s britskou patriotkou, spisovatelkou a feministkou Caitlin Moranovou si přečtěte v Reflexu č. 30/2022, který vychází právě dnes.

Obálka č. 30 Obálka č. 30Foto red





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.