Rozhovor Reflexu s paterem Zdeňkem Jančaříkem (57), někdejším šéfredaktorem salesiánského nakladatelství Portál, se týká především jeho nové publikace s názvem Žena ať v církvi promluví. Ta stejně jako jeho starší knižní rozhovor s Ludmilou Javorovou, která byla jako jedna z mála žen vysvěcena na katolického kněze, naznačuje, kam by se katolická církev, „loď, do které už pěkně dlouho zatéká“, mohla ubírat, kdyby její představitelé uvažovali jen maličko progresivněji.
Interview s knězem a členem salesiánské komunity v Brně-Žabovřeskách si přečtěte v aktuálním čísle Reflexu (22/2022). Zde nabízíme pasáže, které na šesti stránkách tištěného magazínu nenajdete. Připomínají osobnosti kněze Ludmily Javorové a také tajně vysvěceného biskupa Felixe Maria Davídka, zakladatele rozsáhlého společenství podzemní církve Koinótés. Toho nejnověji připomněla ve svém románu Bílá Voda Kateřina Tučková...
Pane Jančaříku, vy jste myslím k napsání své letošní knížky Žena ať v církvi promluví směřoval už od dokončení knihy s názvem Ty jsi knězem navěky, což je vlastně obsáhlý rozhovor s Ludmilou Javorovou, jednou z mála žen, které byly vysvěceny na katolického kněze. Neotřáslo její svěcení proti kodexu církevního práva naopak její vírou? Nezaselo v ní pochybnosti?
Dotkla jste se poměrně komplikovaného bodu, který ani v té naší knížce Ty jsi kněz navěky není jednoznačně vyřešený. Když jsem se Ludmily Javorové ptal, jestli opravdu chtěla být vysvěcena na kněze, vyprávěla mi dost neuvěřitelnou historku. Odjíždějí koncem prosince roku 1970 z koncilu skryté církve s Felixem Davídkem, tajným biskupem, který ji vysvětil, a ten jí říká: „A já to udělám!“ – tedy že vysvětí ženu na kněze. A ona: „Ne, to nesmíš!“ Ovšem on jí zopakuje, že to udělá, a pak řekne: „Pokud chceš být vysvěcena na kněze, tak přijdi pozítří ke mně domů.“
A sestra Ludmila přijde – pod jeho vlivem, a doufám, že i v síle Ducha svatého, jde za ním a nechá se vysvětit na kněze. Šlo o velmi netradiční způsob svěcení, kdy o tom rozhodli jen biskup a kandidát, chyběla další oponentura, korektiv grémia, jak bývá v katolické církvi zvykem. Nezpochybňuju to však – bylo to v podzemní církvi, ve složité politické situaci a za dobrým účelem.
Mimo ženskou věznici nemohla kněžské povolání vykonávat, ale přesto: jak Ludmilu Javorovou respektovali věřící, zejména muži? Proti jejímu vysvěcení 28. prosince 1970 panoval mezi biskupy a kněžími skryté církve z okruhu Koinótés dost velký odpor…
On ji tak úplně nerespektoval ani sám Davídek. Nedovolil jí totiž veřejně sloužit mši svatou, nikdy jako kněz nevystoupila v žádném kostele. Dodnes, i když je jí už devadesát, může sloužit mši jen soukromě, u sebe doma. Církevní paternalismus, tedy fakt, že otec, potažmo muž rozhoduje o všem, funguje v církvi stále a byl i v té podzemní. Byla prostě vysvěcena pro ženské věznice, a aby případně v utajení působila mezi ženami v těžkých podmínkách, třeba někde na Sibiři, ale k tomu se nikdy nedostala. Muži její svěcení nebrali moc vážně.
Ani její dva bratři, rovněž kněží?
Byla z deseti dětí, z mužského společenství bratří, až na nejmladší sestru Marii, nedávno zesnulou. Jeden z jejích bratrů, Josef, byl rovněž vysvěcen Felixem Davídkem, jakožto ženatý muž. I u něj tedy šlo o výjimku z církevního práva, jaké Felix Davídek relativně svévolně ve své skryté církvi činil. A její bratr Josef velmi respektoval Ludmilino svěcení.
Felix Maria Davídek inspiroval postavu pátera Daniela Felixe v románu Kateřiny Tučkové Bílá Voda. Co si o tom geniálním, ale kontroverzním, tvrdohlavém muži myslíte vy? Předběhl svými činy církev o několik generací, nebo byl prostě kacířem?
Na ten román se už opravdu těším! Slovo kacíř je hodně zastaralé, z německého Ketzer, tedy „čistý“, který bojuje proti církevní nauce, ten, kdo vybočil. Felix Davídek byl od mládí vybočující – nebyl schopen zařadit se do církevního provozu, vířil vody, chtěl jít do afrických misií… Vystudoval medicínu a byl velmi vzdělaný, polyglot a matematik. Proseděl patnáct let v nejtěžších žalářích, ve Valdicích a na Mírově, a poznamenalo ho to, stal se z něj jeden z jakýchsi církevních ultras. Okamžitě po propuštění z vězení začal tento bojovník proti komunismu podnikat konspirativní akce a v souladu se svým prorockým a jurodivým duchem začal zachraňovat církev. Naprostá většina skryté církve pak od něj utekla – vysvěcení několika žen mu bylo osudným, lidé to takříkajíc nevydýchali.
Práce na knižním rozhovoru s Ludmilou Javorovou změnila váš přístup k chápání role ženy v církvi. Měly by mít ženy v církvi možnost alespoň nižšího kněžského svěcení, abychom je neznali jen jako kostelní floristky, uklízečky, svíčkové báby a farářovy hospodyně? Prostě jako služky, ne jako služebnice?
Uplatnění žen i v hierarchických funkcích je pro církev momentálně velkou výzvou. Jde ale o to, abychom se, muži a ženy, jen nepřetahovali o moc a o to, kdo zvítězí, kdo bude v dané farností vůdčí. V německém Essenu už biskup Franz-Josef Overbeck uděluje některým ženám zvláštní požehnání k tomu, aby mohly v jeho diecézi křtít. V normální liturgii to smí dělat jen kněz, v nebezpečí smrti pak kdokoli. Proč by, říkám já, nemohly pomazání nemocných, umírajících, udělovat ženy? Proč by do ženských oddělení nemocnic za pacientkami v terminálním stadiu nemohla přijít žena a ty nemocné vyzpovídat? Ženy by se otevřely ženám, které jsou navíc mnohem empatičtější a slitovnější. Církev se v téhle věci měla dávno posunout.
