Politolog Stanislav Balík

Politolog Stanislav Balík Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Politolog Balík: Ostrost Babiše a Hamáčka překvapila. Okamura je čirý Východ, Zemanovo mlčení zoufalé!

Proč i v dnešní vyhrocené situaci mezi Českem a Ruskem komunisté, Okamurovo hnutí a další národovci drží basu – byť opatrně - spíš s východním impériem než s vlastní zemí? A jakou mají motivaci příznivci Putinova režimu mezi voliči? V rozhovoru odpovídá politolog a děkan FSS Masarykovy univerzity Stanislav Balík.

Jak se coby profesor politologie díváte na dosavadní českou politickou debatu po odhalení akce ruské vojenské špionáže? 

Popravdě řečeno mě překvapila ostrost reakce jak Andreje Babiše, Jana Hamáčka a mnoha dalších. Svědčí to pro mě o síle důkazů předložených BIS. Nejsem znalec fungování tajných služeb, dost možná ani poučený laik, takže nemohu hodnotit relevantnost předložených zjištění, způsobů, jakým se k nim došlo, načasování apod. Tuším, že to nebylo tak, že by v pátek BIS po sedmi letech konečně něco odhalila a v sobotu to premiér s vicepremiérem sdělili veřejně. Nicméně skutečnost, jak jednohlasně (přes všechny bizarní výroky o útoku na zboží apod.) vláda s nemalou částí opozice vystupuje, je pro mě signálem velké závažnosti celého případu. Andrej Babiš totiž musí vědět, že se současné konání vlády v této věci absolutně nezamlouvá mnoha jeho voličům – a přesto to dělá.

A co prezident a jeho dosavadní mlčení? 

 Miloš Zeman působí, jako by byl v naprosté pasti – snad proto využil svou slavnou techniku z roku 1998 času Bamberské aféry, kdy byl konfrontován s nepříjemnými skutečnostmi a namísto, aby vysvětloval, vzal si bobříka mlčení a spoléhal se, že časem palčivost tématu oslabí. Že je to něco, co se vymyká úkolům hlavy státu, tomu, co od ní v časech krize a nebezpečí očekáváme a od čeho ji vlastně máme, je nabíledni. Takže zatímco reakce vlády si (s menšími výhradami) zaslouží pochvalu, prezidentské mlčení je zoufalé.

Na kauze Vrbětice se znovu ukázalo, že KSČM, SPD a další politici, kteří se hojně zaklínají českou suverenitou, se víceméně postavili na stranu Ruska, které ji zásadně narušilo. Přinejmenším se drží v odsudcích zpátky a zpochybňují razanci české reakce. Proč? 

Identita těchto proudů je z velké části postavena na odporu vůči dekadentnímu Západu. Jeho protipólem je už od 19. století údajně pravověrné, tradicionalistické a zdravé Rusko. Do určité míry jde o ohlas našich rusofilních blouznivých snů, které toužily kollárovsky přichýlit „k velikému tomu tam se dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům“. Nevadí jim, že z těchto blouznění byli jejich nositelé většinou vyléčeni i po kratším osobním pobytu na Rusi, jako třeba Karel Havlíček (ne superministr, ale Borovský). U komunistů jde nejenom o příchylnost k slovanské Rusi, i když onen slovanský aspekt není ani u nich zanedbatelný, ale i o někdejší identitu Moskvy jako komunistického Říma, Ruska jako hlavního stanu revoluce.

Ano, ale Putinův režim je přece autoritářský, podporuje asociální kapitalismus, země ekonomicky upadá, oligarchům spolupracujícím s Kremlem se daří, zatímco běžní lidé chudnou. To přece nemůže být pro zastánce „obyčejných lidí“ už přitažlivé? Přitahuje je snad vláda tvrdé ruky?

To je možná otázka spíš na samotné komunisty, co je na Putinově režimu přitahuje. Osobně za tím vidím spíš jakousi mentální přesmyčku. Putin chce obnovit ruské impérium v sovětských (a tedy fakticky carských) hranicích. Toto impérium bylo svého času vystavěno na marxleninské ideologii, a tedy vytvářelo pro komunisty v zahraničí představu jakési země zaslíbené – a to přes to, že se postupem doby onen marxleninský základ vytrácel a vynořovaly se původní ruské imperiální tradice. Obnovuje-li Putin impérium, mají čeští komunisté pocit, že je reprezentantem někdejšího marxleninského revolučního impéria.

A kde je zdroj sympatií u Okamurova hnutí? Je to antibruselství s jednoduchou rovnicí „Ne západní EU, tudíž  ano východnímu Rusku“? Jsou za tím obchody a peníze? Nebo tradiční iluze nejednoho českého politika, že bychom měli být jakýmsi mostem mezi Západem a Východem? 

Jestli je za tím byznys, nevím. Spíš bych sázel na kombinaci dvou vlivů – snahy o přetažení či udržení části komunistických voličů a snahy o udržení či získání těch voličů, kteří jsou zklamáni progresivistickým západním vývojem, který je snadno rámován jako rozkládající se a vymykající se všemu, na co jsme byli zvyklí. Ne, Okamura je vším jiným, jenom ne mostem mezi Západem a Východem, je to čirý Východ.

Ostatně v Evropě nejsou jedinými národoveckými politiky, kteří projevují Putinovu Rusku náklonnost…

Ano, u nás je zvláštní pohled na někdejší představitele (ale i členy a příznivce) ODS, kteří vidí spásu v Putinově Rusku. Jejich binární vidění světa je skutečně podivné – v řadě ohledů pochopitelný odpor k některým západním trendům přece nemusí automaticky znamenat příklon k autoritářskému, explicitně nesvobodnému Putinovu režimu. Podobně je tomu v řadě evropských zemí západních i východních. Tam můžeme uvažovat o podobných motivech, samozřejmě doplněno i o potenciální vliv ruských financí, stejně jako u nás.

Tahle hnutí a strany mají samozřejmě své voliče. Jakou mají motivaci a představy ti z nich, kteří mají pro Rusko stále slabost a preferují ho před demokratickým Západem?

Popravdě řečeno, nevím. Těším se, až si o tom přečtu nějakou důkladnou studii. Rozumím onomu zklamání ze Západu, který je jiným Západem, než po kterém jsme toužili před rokem 1989. Ale co vede k onomu přilnutí k východnímu řvoucímu medvědovi, nevím. Jestli je to ona obyčejná binární logika vnímání světa; jestli je v tom obdiv k silnějšímu, resp. k tomu, kdo ukazuje ramena, jestli je v tom soucit s odstrkovaným, jestli jen obyčejně ožily ruso- a slavjanofilské mentální mapy - jako jsme to zažili koncem devadesátých let v souvislosti s kosovskou krizí-, jestli je to u řady křesťanských kruhů odpor vůči údajnému západnímu bezbožectví a preference východní ortodoxie, nevím. Každopádně se něco ve společnosti změnilo už před lety, kdy se u nás rozvinul odpor proti umístění americké raketové základny. Je dnes smutné vidět, jak se tyto skupiny potkávají s jednou z hlavních tváří našeho někdejšího návratu do Evropy Václavem Klausem a kruhy kolem něj.