Česká republika již dávno není součástí sovětského bloku, ale to neznamená, že mocenský vliv této regionální velmoci u nás zcela pominul. Společnost se ve svém postoji k Rusku značně rozdělila. Paradoxem je, že většinou vztah společenských bublin k Rusku nemá mnoho společného s reálnou situací v této zemi. Abychom pochopili aspoň její hrubé obrysy, náš spolupracovník Jefim Fištejn se spojil s jednou z nejznámějších ruských politických publicistek, Julijí Latyninovou.
V Česku není málo těch, kdo se skepticky stavějí ke všemu, co přichází z Ruska, což se dá pochopit. Ale vůbec není ojedinělý názor, že západní myslitelé mají sklon tuto zemi nedoceňovat. Pro ně je Moskva takový oukropeček, kterému je ubližováno, a rádi věří všemu, co Rusko samo o sobě tvrdí. Není snadné najít společný jmenovatel mezi těmi, kdo se domnívají, že náš kdysi mocný soused prožívá civilizační úpadek, a těmi, kdo si myslí, že se Rusko naopak nachází na vzestupné dráze. Jak byste vy charakterizovala ruskou společnost a tamní politické zřízení?
Mám za to, že vámi popsaný zájem o Rusko je poněkud přehnaný. Naprostá většina obyvatel Západu zvysoka kašle na Rusko a na vše, co se tam odehrává. Nebýt četných projevů arogantního a, řekla bych, chuligánského chování Ruska na mezinárodní scéně, zájem o nás by byl ještě menší. Za Putina se Rusko stalo zemí promarněných možností. Začátkem 90. let přestavělo hospodářství, vznikla vrstva zbohatlíků, oligarchů. Po roce 1996 oligarchové prakticky nezůstali opravdu nezávislí na Kremlu. Od té doby Rusko propáslo veškeré šance, ať již v technologické, nebo ekonomické oblasti, naprosto nevyužilo možnosti tržního prostředí. Dnes je větší část ruské ekonomiky zcela kontrolována státem a veškerý byznys je spojen se získáváním státních zakázek. Tak se stalo, že nejvýznamnějšími podnikateli jsou nyní lidé z nejbližšího Putinova okolí: jeho přátelé z dětství, spolužáci ze základní školy, spolupracovníci z KGB, jeho kuchaři, maséři, sparingpartneři, bodyguardi. Je to klasická kleptokratická společnost. S výjimkou těch mála miliardářů, kteří si dokázali uchovat majetky z 90. let – a zdaleka ne každému se to povedlo. V Rusku teď mohou vydělávat jen zlodějíčkové využívající k obohacení svou blízkost ke Kremlu. Je to vláda lidí s kriminálním smýšlením.
A skutečně, většina z nich byli v 90. letech drobní lapkové a až skrze Putina přišli ke štěstí. Rusko potřebují jen k rozkrádání. Státní moc odůvodňuje své rozkrádačky tím, že údajně investuje kořist do jakýchsi „národních projektů“, jež napomáhají posílení ruského vlivu ve světě. K takovým projektům patří vojenská dobrodružství, otrava Skripalů nebo pokus o zavraždění Navalného. Pro lidi, kteří chápou moc jako prostředek k sebeobohacení, neexistuje žádný zájem země. Svou moc budou bránit, ať to stojí co to stojí. Taková moc lže stejně přirozeně, jako dýchá vzduch. Lže i tehdy, když to vůbec nepotřebuje. Nelze rozumně vysvětlit či pochopit, proč má mít Putin desítky přepychových sídel. Jeho palác poblíž krymského města Gelendžik stál více než miliardu dolarů, ale proč bylo třeba veřejně dokazovat, že rezidence nepatří Putinovi, nýbrž jeho hospodářskému vazalovi? Ruská moc lže s tvrdošíjností sociopata. Lže častěji než každá rozvojová země. Třeba takový Írán, kde vládne totalita ájatolláhů, nakonec usoudil, že je logičtější uznat sestřelení ukrajinského letadla i s cestujícími na palubě než trapně zapírat očividné. Oproti tomu naši vládu vždy jako první napadá lež. Lže o Skripalech, lže o Navalném, lže o sestřelení malajsijského boeingu, lže o vpádu do Donbasu, o obsazení Krymu. Kreml vychází z toho, že může prohlásit cokoli a celý svět mu musí věřit na slovo. A pokud ne, pak je to nepřítel.
Když připomenu českou společnost: je tu prezident, který je obdivovatelem Kremlu, a není málo těch – nejsou to přitom ti nejhloupější –, kdo si vážně myslí, že Rusko za Putina kráčí od úspěchu k úspěchu a brzy se vrátí mezi nejvlivnější hráče světové politiky. Co byste řekla jim?
Já bych se jich zeptala, v čem se projevuje ten pohádkový vzmach? Mluvíme přece o zemi, kde obrovská část obyvatelstva, zvlášť na Sibiři, stále ještě nemá v bytě ani toaletu a používá dřevěnou latrínu ve dvoře. A žijí jako za cara v dřevěných chýších vypadajících spíše jako kůlny než jako lidské obydlí. Zkuste opustit Moskvu a po dálnici vyrazit na venkov, stačí 100 kilometrů od hlavního města. Jak říkám – Putin promrhal ruskou šanci. První oligarchové z 90. let ještě nějakou naději skýtali. Vzpomeňte si, za co strávil ve vězení deset let Michail Chodorkovskij. Žádná rozkrádačka nebo daňové úniky. Šel za katr proto, že chtěl udělat ze svého Jukosu otevřenou společnost a vpustit do ní západní partnery. Pak by bylo nemožné nebo velmi obtížné obrat ho o všechno. To Putin nemohl připustit. Ostatní oligarchové rychle pochopili, že je lepší podřídit se moci, odvádět vládě desátek, jen aby mohli dále podnikat. Putin je pohádkově bohatý vládce žalostně chudé země, kde není možná opravdová konkurence. Veškerá konkurence spočívá v tom, kdo dřív osloví Putinova zetě, dceru nebo jiného dvořana. O ropném a plynovém průmyslu zde nemluvím – ten pracuje na vývoz a tak jako tak je majetkem státu.
Možná pro obdivovatele Putina ta bezmezná víra v úspěšnost ruské civilizace je ozvěnou z dob, o nichž ruský bard Alexandr Galič posměšně zpíval: „Zato vyrábíme rakety, přes Jenisej stavíme hráz a také v oblasti baletu ve světě nikdo nemá na nás.“ Zmínila jste těžební průmysl. Putin vloni hrdě prohlásil, že ruské hospodářství již není závislé na vývozu energetických surovin. Je toto tvrzení pravdivé?
Je to tvrzení k popukání. Zdrcující většina příjmů ruského státu i nadále pochází z vývozu ropy a plynu. Vládne klasická petrokracie na latinskoamerický způsob. Rusko nadále není schopno vyrábět nic kloudného s přidanou hodnotou, co by se dalo se ziskem vyvážet. Uvedu známou příhodu s Putinovým palácem na Krymu. Celá historka má velkou výpovědní hodnotu. Vzápětí poté, co se Putin poprvé stal prezidentem, svolal skupinu podnikatelů a navrhl jim zajímavý byznysplán: vytvořit fond s názvem Petromed – jakési propojení ropného a medicínského průmyslu, údajně pro výrobu lékařského zařízení, a jiné velkolepé průmyslové projekty: stavbu loděnic atd. Do tohoto fondu velkopodnikatelé typu oligarchy Abramoviče tupě odváděli stovky miliónů dolarů. Sedmdesát procent příjmů mělo jít na potřeby zdravotnictví a 30 % činily banální vratky ve prospěch Putina. Původně se o stavbě jakéhosi architektonického veledíla vůbec nemluvilo. Dopadlo to jako vždy. Žádná výroba nebyla spuštěna, nevznikla žádná továrna, místo toho všechny peníze byly vraženy do stavby Putinova paláce.
Zkuste si představit situaci: tito lidé měli k dispozici neskutečné finanční prostředky. Mohli si najmout kohokoli a vyrábět cokoli, Putin je ve všem kryl, ale ani tak nedokázali vytvořit ani vysoce technologickou, ba ani středně technologickou výrobu čehokoli. Za všechny peníze postavili jakýsi pomník blbosti ve stylu cikánského baroka se šestnácti podzemními a třemi nadzemními patry a stovkami salónů. Ještě před kolaudací dílo ovšem museli okamžitě začít renovovat, ježto budova je už mezitím napadena plísní. Dodnes tam probíhá nepřetržitá renovace. Vzpomněl jste si na Galičovu písničku Zato vyrábíme rakety – je to dokonalý příklad krachu Putinova režimu. I v této oblasti, jež byla kdysi výkladní skříní Ruska, dnes pozorujeme totální zaostání za světem. Vidíme, jak dopadá soutěž mezi kdysi mocným státem a americkou soukromou společností SpaceX. Zatímco Američané stále výrobu nosných raket zlevňují, ruský raketový a kosmický průmysl se stává čím dál dražší a získává ve světě reputaci mimořádně nespolehlivého odvětví.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
