nahoru

Rozdělení hranic bylo podle 94 % Maďarů nespravedlivé, Matovič vztahy zlepšuje, říká historik Ablonczy

Oliver Adámek 26. srpna 2020 • 14:30
Maďaři si letos připomínají 100. výročí Trianonu (8. 6. 2020)
Maďaři si letos připomínají 100. výročí Trianonu (8. 6. 2020)
• foto: 
Reuters

V Budapešti se otevřel monumentální a kontroverzní památník – stometrový příkop popsaný tisíci slov, mimo jiné Bratislava, Záhřeb, Kluž. Maďarsko si připomíná sto let od ztráty většiny uherského území, podle 94 % Maďarů největší tragédie maďarských dějin. Proč Trianonská smlouva i po sto letech rozděluje Maďary a jejich sousedy? Reflexu o tom vypráví historik Balázs Ablonczy, který trianonskému tématu zasvětil profesní život a nedávno vydal knihu Neznámý Trianon.

Pandemie covid-19 letos zastínila velké středoevropské výročí. Maďarsko před 100 lety podpisem Trianonské smlouvy ztratilo 72 % území, miliony Maďarů kvůli ní dodnes žijí za hranicemi. Kvůli epidemické situaci se z června odložilo otevření „trianonského příkopu“, na jehož konci je nehasnoucí plamen zasazený do mapy velkého Uherska s odtrženými částmi. Premiér Orbán proto nepronesl na jaře projev v Budapešti, ale u maďarské kalvárie na slovenských hranicích, ve kterém mimo jiné říkal, že stát má hranice, zatímco národ je nemá.

Vztahy Maďarska se sousedy se zlepšují, aktuálně třeba nedávným krokem slovenského premiéra Matoviče, který slíbil státní podporu maďarským spolkům. Proč i přesto budí Trianon kontroverze a mezinárodní napětí? A jak se dnes Maďaři dívají na své sousedy? Odpovídá historik Balázs Ablonczy, šéf výzkumné skupiny Trianon100 v Maďarské akademii věd, autor mnoha knih o Trianonu a taky absolvent stipendijního programu na pařížské Sorbonně.

Proč je Trianon dodnes pro Maďary tak velké téma?

V dnešní maďarské populaci je 2,5-3 miliony lidí, kteří do Maďarska buď sami přišli z území za hranicemi, anebo z něj přišli jejich předci. To je významné číslo. Ti lidé nechtějí revizi hranic, ta je sice v maďarské společnosti existující, ale zdaleka ne většinový názor. Často ale mají k tématu emoční vztah a přinášejí s sebou zkušenosti a rány, které je třeba respektovat. I v mé rodině jsou takoví lidé.

Přesto se dnes často říká, že vztahy Maďarů se sousedními národy jsou za posledních 100 let nejlepší. Souhlasil byste s tím?

Směrem do minulosti to nedokážu dokonale zhodnotit. Na úrovni velké politiky se v poslední době ale skutečně událo několik výrazných gest, myslím tím třeba kroky slovenského premiéra Matoviče směrem k maďarské menšině na Slovensku, i to se ale může znovu pokazit. Podívejme se na Ukrajinu, případně i do Rumunska.

Jaké jsou vůbec názory běžných Maďarů na sousední národy?

Podle našich průzkumů se vnímání sousedních zemí v populaci mění a jen z části se to odvíjí od situace tamní maďarské menšiny. S Chorvatskem, Slovinskem nebo Rakouskem má běžný Maďar spojené spíš pozitivní pocity. Srbsko je spíše neutrální, negativní vnímání Ukrajiny v posledních letech posílilo třeba kvůli omezování možnosti se vzdělávat v maďarštině. Názory na Rumunsko a Slovensko jsou specifické: v prvním případě výrazně negativní, naproti tomu z květnového průzkumu plyne, že Slovensko vnímají Maďaři už spíše neutrálně, objevují se i mlhavé pozitivní charakteristiky.

Název vaší nové knihy je Neznámý Trianon. Co je to, co bylo pro Maďary kolem Trianonu dosud neznámé?

Výzkumy byly doteď ve vztahu k trianonské smlouvě soustředěné na diplomatickou a politickou část věci. V knize jsem zkusil mluvit hlavně o společenském a kulturním významu: o uprchlících, kteří po Trianonu museli opustit své domovy, o poválečném násilí, o nemocích, o ženách, o dětech, o Trianonu v beletrii… zkrátka o prožitcích konkrétních lidí. To všechno jsem ale nedal dohromady sám – v mé vědecké skupině Trianon 100 pracují desítky kolegů, je to i jejich výzkum.

Je něco, co by stálo za to vědět o tématu dalším národům střední Evropy – třeba Čechům?

Ať už si o Maďarech a dějinné roli Maďarska myslí cokoli, je důležité pochopit, že Trianonská mírová smlouva rozbila desetimilionovou jazykovou komunitu, z níž třetinu bez zeptání umístila za hranice jejího státu, tedy více než tři miliony lidí. Z tohoto počtu – navzdory vyhánění a uprchlictví během 20. století a snahám o asimilaci Maďarů tam a zpátky – stále až 2,1 milionu lidí žije tamtéž a i v zahraničí trvají na své maďarské identitě.

Měli Maďaři na pařížské mírové konferenci šanci dosáhnout jiného výsledku, tedy rozsáhlejšího území?

Moc velké šance neměli. Maďarská mírová delegace dorazila na konferenci až skoro rok po jejím zahájení v lednu 1919. V té době už bylo velmi těžké s něčím výrazně pohnout. Byl už podepsán mír s Německem, Rakouskem i Bulharskem, Spojené státy už na konferenci nebyly. Část maďarských výhrad byla diskutovaná, nakonec ale došlo jen k potvrzení téměř nezměněného návrhu z března 1919. Ke spokojenosti Maďarů by bylo nutné smlouvu skoro úplně předělat.

Zmínil jste takzvané “trianonské uprchlíky”. Kolik Maďarů muselo po podpisu mírové smlouvy opustit své domovy? 

Šlo o asi 400-500 tisíc lidí, což bylo asi 5-6 % populace potrianonského Maďarska. Mnoho z nich tvořila střední třída, ale zdaleka ne všechny. A nebyli to zdaleka vždy “utlačující” Maďaři - mnoho z nich žilo prostým životem, kteří pak po válce žili v dost nuzných podmínkách.

Vzpomněl byste si na nějaký příběh obyčejného člověka z doby po Trianonu, který by byl typický nebo symbolický pro maďarské 20. století?

Velmi na mě zapůsobil deník jednoho uprchlíka, chlapce z Bánské Bystrice. Zdenkó byl syn silného katolíka a vojenského důstojníka. Jeho otec přešel do Maďarska dřív než zbytek rodiny, jeho maminka a sourozenci tak museli zorganizovat stěhování. Dostali se do Győru, kde žili v dost těžkých podmínkách. V deníku tohoto maďarského teenagera se míchají velké dějiny s malými dějinami, drobné každodenní radosti s politickými událostmi. Potkává se stres z nuceného vystěhování po válce, první lásky i školní žertování. Zdenkó nakonec jako čtrnáctiletý zemřel při epidemii spály. Jeho bratr Béla, z něhož se později stal vojenský důstojník, dal jeho deník dohromady, i on byl ale pak za komunistů pronásledován. Ze tří sourozenců se jen on dožil vyššího věku. Typický osud z 20. století.

Jaký byl vztah mezi Maďary v Maďarsku a těmi zahraničními za komunismu? Hrálo svou roli, že nebylo tak snadné se za příbuznými dostat přes hranice?

Od šedesátých let bylo možné za příbuznými dojet přes hranice, já jsem poprvé s rodiči za příbuznými jel v sedmdesátých letech. Zároveň se po roce 1956 dostal k moci Kádárův režim, který podobně jako další země sovětského bloku stavěl svou legitimizaci spíš na antinacionalismu a propagandě životních jistot.

Jak se stavěl k maďarským komunitám v zahraničí?

Na připomínání zahraničních Maďarů a Trianonu se nedíval příznivě, ať už to bylo vydávání knih o Transylvánii, nebo klidně jen „politicky nevyhovující píseň“, kterou někdo opilý zazpívá. Od osmdesátých let už to zeslabovalo, důsledky a reflexe toho jsou ale dodnes v maďarské společnosti patrné.

Co znamená rozdělení národa pro dnešní mladé Maďary? Mají jiný pohled než jejich rodiče?

Je jiný, než jaký je průměr u maďarské společnosti. V ní je celkově výrazný konsenzus na tom, že Trianon byl nespravedlivý a přehnaný, v našem průzkumu to řeklo 94 % lidí. Průzkumy dělané mezi učiteli dějepisu ale třeba potvrdily, že u lidí narozených po přelomu tisíciletí je sto let staré dějinné trauma mlhavé a daleko méně živé. Pravděpodobně proto, že v rodině se setkávají s důležitou generací prarodičů, která má vzpomínky jen na Maďarsko po druhé světové válce.

Mluvili jsme o tom, proč se Maďaři stále tolik zabývají Trianonem a proč stále působí mezinárodní napětí. Mohly by podle vás přinést zlepšení takové kroky, jaké nedávno učinil slovenský premiér?

V každém případě. Krok premiéra Matoviče byl v Maďarsku přijat velmi pozitivně, až nadšeně. Bez ohledu na politické rozdíly.





Diskuse ke článku