Raneferefova pyramida nám poskytla obrovské množství nálezů prioritního významu, říká Miroslav Verner | Reflex.cz
nahoru

Raneferefova pyramida nám poskytla obrovské množství nálezů prioritního významu, říká Miroslav Verner

HANA BENEŠOVÁ26. května 2020 • 15:20
První objevy v Abúsíru 1960 - 1974
• video: 
Český egyptologický ústav

Budoucnost české egyptologie visela před půl stoletím na vlásku. O jejím osudu rozhodlo odhodlání a obětavost jednoho mladého muže. Profesor Miroslav Verner (78) tehdy dokázal prakticky nemožné. Udržel obor na univerzitě, získal novou koncesi v Abúsíru a dosáhl výjimečných objevů. Archeologický výzkum v Egyptě vedl pětatřicet let, vychoval své nástupce, Českému egyptologickému ústavu zajistil mezinárodní renomé. Za pátou dynastií jezdí odborníci do Prahy. Nikdo o ní neví tolik co prof. Miroslav Verner.

Čím jste jako kluk chtěl být?

Stejně jako moji vrstevníci jsem četl cestopisy, obdivoval Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelku. Dálky mě lákaly. Zajímal mě starověký Orient, dějiny Předního východu. Po dokončení jedenáctiletky jsem se opakovaně hlásil na studium orientálních jazyků. Z fakulty mi vždy zaslali písemné vyrozumění, že jsem sice zkoušky úspěšně složil, nicméně vzhledem ke směrnému číslu nemohu být ke studiu přijat.

Místo na vysokou školu jste šel k lopatě.

Pracoval jsem v pohraničí na pile a potom na stavbách. Seznámil jsem se s různými stavebními materiály, kamením a pískem, což se potom v jistém smyslu zúročilo při vykopávkách v Abúsíru… Kraj kolem Králického Sněžníku byl koncem padesátých let nevlídný, přesto na něj nevzpomínám nijak špatně. Deprimující pro mě bylo, že jsem neměl žádnou perspektivu. Smiřoval jsem se s tím, že se mi nikdy nepodaří dostat na univerzitu. Vzdělával jsem se sám, především jsem se snažil doplnit si jazykové znalosti. Z dělnického kolektivu jsem se nevyčleňoval, pracovní povinnosti jsem plnil dobře. Dělníci si zvykli na to, že s nimi sice jdu do hospody, ale tam si dám limonádu, opakuji si francouzská slovíčka nebo si čtu. Svým způsobem to oceňovali, říkali: „Co ty tady s námi budeš tahat pytle cementu. Běž studovat, my tě podpoříme.“

Co vám kazilo kádrový profil?

Pocházel jsem z buržoazní, nábožensky zatížené rodiny.

Egypt je spjatý s biblickými příběhy…

Generace egyptologů, například Flinders Petrie začínal svoje výzkumy kvůli biblickým motivům. Bible inspirovala k cestě do Egypta už středověké poutníky, později v zemi působili misionáři.

Před lety jste opatřil komentářem tři kapitoly z cestopisu Remedia Prutkého, které věnoval Egyptu. Byl františkánský misionář dobrý pozorovatel?

Byl dítětem své doby, ale ano, myslím, že byl vnímavý. Jednu kapitolu věnoval pyramidám, jeho postřehy, jež se týkají Dáhšúru, jsou zajímavé. Píše také o sfinze a mumiích. Remedius Prutký, Jakub Římař a další františkáni pobývali v Horním Egyptě. Jednou jsem měl možnost podívat se do Girgy, kde Prutký působil. Napadlo mě, jestli tam nezůstala nějaká stopa. Při návštěvě jednoho z místních zpustlých kostelíků jsem našel v koutě uprostřed všelijakého harampádí náš barokní kříž. Kdoví, možná byl z dob františkánské misie. Jen pro úplnost, kvůli bibli jsem si studium egyptologie nevybral. V roce 1960 jsem se znovu hlásil na orientalistiku a dějiny Předního východu.

Doporučení od dělnické třídy jste už měl...

Složil jsem zkoušky z jazyků i obecných dějin a byl přijat na egyptologii s prehistorií. Tuto studijní kombinaci prosadil ředitel Egyptologického ústavu profesor Zbyněk Žába. Připravoval se na první expedice do Egypta, měl velké plány a potřeboval posily.

Na jaře 1960 profesor Žába začal s výzkumem Ptahšepsesovy mastaby v Abúsíru, vzápětí se svým týmem pomáhal se záchranou staroegyptských památek v Núbii. Kdy vůbec přednášel?

Mnoho času mu na přednášky nezbývalo, v jeho zastoupení nám egyptštinu a četbu textů přednášel doktor František Váhala. Podle zadání jsme také museli hodně studovat sami. První dva semestry jsem stejně kvůli nemoci strávil samostudiem. Přednášky z prehistorie a archeologie probíhaly v plném rozsahu. Naprosto zásadní však bylo, že nás profesor Žába od studentských let zapojil do výzkumných prací v Egyptě. Za to mu patří nehynoucí dík. Na rozdíl od mých spolužáků jsem se ale mohl ze zdravotních důvodů zúčastnit núbijské kampaně UNESCO až v březnu 1964.

Starověké chrámy, Nil, poušť a skály. O tom se vám na pile v pohraničí ani nesnilo…

Byl to nezapomenutelný zážitek. Z šedivých ulic a studeného předjaří se najednou ocitnete v podmanivé, liduprázdné krajině zalité sluncem. Podíleli jsme se na záchraně a dokumentování památek, jež měly být obětovány Vysoké Asuánské přehradě.

Vodní dílo o rozloze šesti tisíc kilometrů čtverečních přezdívané Násirovo jezero se začalo budovat v lednu 1960. O dva měsíce později byla zahájena záchranná mezinárodní kampaň UNESCO.

Podařilo se zachránit ty nejcennější a nejvýznamnější stavby. Skalní chrámy v Abú Simbelu se proměnily v ohromné staveniště, rozřezané Ramessovy kolosy se přemisťovaly na nové místo. Česká výprava objevila pod nánosy bahna chrám v Táfě, zkoumala římskou pevnost v Kertásí. Těžiště naší práce ale spočívalo v epigrafickém průzkumu. Hledali jsme nápisy, kresby a značky, které lidé zanechali na skalách u Nilu během tisíců let. Museli jsme pracovat ve vrcholném létě, kdy byla hladina řeky nejnižší. Ve stínu bývalo čtyřicet až padesát stupňů, ani v noci horko nepolevilo. Spali jsme na spartakiádních lehátkách pod moskytiérami, do boku lodi naráželi sumci. Naší základnou byl katamarán Přítel Núbie. Expediční loď se během dvou měsíců stavěla v holešovickém přístavu, složená ve sto padesáti bednách pak putovala do přístavu Šellál. Za stavbu a plavbu zodpovídal kapitán Milan Hlinomaz.

V roce 1975 se vám podařilo získat novou koncesi v Abúsíru o rozloze dvou kilometrů čtverečních, mezi Neferirkareovým pyramidovým komplexem a severní Sakkárou. Tušil jste, že je v Abúsíru stále co objevovat?

K názoru, že Abúsír zdaleka není archeologicky vyčerpanou lokalitou, jsem dospěl studiem veškeré literatury, která se k němu vztahovala. Prostudoval jsem také archívní materiály ve Švýcarském archeologickém ústavu v Káhiře, kde jsou uloženy materiály z Borchardtových výzkumů v Abúsíru. V jistém ohledu pro nás byla výhoda, že vládlo přesvědčení, že Abúsír je dostatečně prozkoumaný a neskrývá žádná velká překvapení. Mně bylo jasné — jak z archívních pramenů, tak z průzkumu v terénu -, že Abúsír je podceňovaný.

Kdo vás naučil číst v písku?

Mým velkým učitelem při práci v terénu byl reis Abdu el-Keréti, zkušený předák dělníků na egyptských archeologických vykopávkách. Jeho schopnost rozpoznat nepatrné detaily na povrchu pouště byla neuvěřitelná. S předáky z rodiny el- Kerétiů československá a později česká expedice spolupracovaly přes padesát let. Abdu nastoupil k týmu profesora Žáby v roce 1962.

Archeologická práce by bez místních předáků nebyla možná.

A ne nadarmo na archeologických výzkumech zaujímají klíčové postavení předáci, kteří pocházejí z Horního Egypta. Zejména v Kuftu jsou celé rodinné klany, jež po generace pracují s archeology jako reisové — předáci dělníků. Kufťané jsou charakterní lidé a na svoji práci jsou hrdí. Reis Abdu nám v roce 1976, když se rozbíhaly práce na nové koncesi, významně pomohl. Dostali jsme se totiž do svízelné situace, objevili jsme zachovalou hrobku princezny Chekeretnebtej a menší pohřebiště v jejím okolí.

To znamenalo problém? Vždyť to byl úspěch.

Byli jsme značně limitovaní finančními prostředky. V Egyptě můžete poměrně snadno s určitou částkou archeologický výzkum zahájit, jenže ho taky musíte dovést do kontrolovatelného závěru. Na konci výkopové sezóny se sejde komise, vše úředně zkontroluje, sepíše protokol a výzkum zapečetí. Skrovné prostředky se tenčily, hrozilo, že nebudeme schopni práci dokončit tak, aby mohla přijít komise. Reis Abdu za mnou tehdy přišel a řekl: „Vidím, že máš problém, a rodina Kerétiů ti pomůže. Pracujeme s vámi dlouho, jsme přátelé a pro přátele se musí něco udělat.“ Půjčil mi na čestné slovo několik set liber. Výzkum jsme dokončili, v příští sezóně jsem peníze Abduovi vrátil. Následující rok přijel do Československa, obdivoval naši krajinu, hlavně lesy, těšil se, že se sem ještě podívá. Krátce po návratu, ve čtyřiapadesáti letech, podlehl infarktu.

Kolegové z Reflexu, kteří navštívili Abúsír v roce 1998, byli u Abduova syna Talála. Na stěně visela zažloutlá fotografie Prahy...

Po Abduově smrti jeho úlohu převzali synové Talál a Ahmad. Vždy jsme se ráno dohodli, kde se bude dělat, případně se během dne pracovní pokyny upřesnily. Rozhodně ale není vhodné, aby vedoucí výzkumu zasahoval egyptskému předákovi do toho, jakým způsobem své dělníky řídí. Každý z bratrů měl jinou povahu — Talál byl dominantní, Ahmad mírný. Talál dokázal velet. Ahmad měl úžasný cit pro detail, pro jemnou práci, což také osvědčil, když jsme v pyramidovém komplexu královny Chentkaus II. a potom v nedokončené pyramidě jejího syna Raneferefa objevili papyrový archív.

Objevit čtyři a půl tisíce let starý papyrový archív je nesmírná vzácnost. Jak takový nález vypadá na místě?

Zkuste si představit zlomky papyru, křehké a průsvitné jako pavučina, v udusané vrstvě hlíny na podlaze skladištních komor. Za první fázi práce zodpovídal právě reis Ahmad. Spočívala v tom, obezřetně vyjmout chuchvalce papyrů slepené s kusy hlíny i další nečistotou a uložit je do písečného lůžka v krabici od bot. Ahmad se zlomky papyrů zacházel s tou největší péčí. Stovky krabic, které jsme opatřovali v káhirské prodejně Baťa, se odnášely do skladu vzdáleného půl kilometru. Zde jsme se papyrům věnovali s ředitelkou Francouzského archeologického ústavu v Káhiře Paule Posner-Kriégerovou. S konzervací a studiem papyrů měla neocenitelné zkušenosti. Bylo ctí sedět vedle ní a pomáhat jí, byla to pro mě velká škola. V další záchranné fázi se fragmenty papyrů – bylo jich okolo dvou tisíc – opatrně pinzetou ukládaly mezi dva navlhčené pijáky. Sehnat v Káhiře pijáky byla potíž, samostatně se neprodávaly. Jezdíval jsem do papírnictví na Zamalku a skupoval balíky školních sešitů. Mezi pijáky získaly papyry určitou pružnost, bylo možné je očistit nejjemnějším štětečkem a uložit mezi dvě tabule skla. V poslední fázi, která se uskutečnila v muzeu, papyry prošly pod dohledem paní profesorky Posner-Kriégerové závěrečnou konzervací.

Nedokončená pyramida vydala své poklady i faraónovu dlaň až vaší expedici…

Nedokončená stavba pyramidy byla považovaná za jednu ze záhad abúsírského pohřebiště a egyptských dějin. Spekulovalo se o tom, kdo zde chtěl mít hrobku, proč nebyla dostavěná. Ludwig Borchardt zde na počátku minulého století provedl několik metrů hlubokou sondu a práce ukončil s negativním výsledkem. Od objevu portikulisu z červené žuly a kartuše se jménem panovníka ho dělil metr…

Vám štěstí přálo.

Když jsem nad nedokončenou pyramidou přemýšlel, uvědomil jsem si jednu věc. — Na zlomečku papyru z papyrového archívu z Neferirkareovy pyramidy, který byl objeven na konci 19. století a jejž publikovala profesorka Posner-Kriégerová, je napsáno Hut Raneferef, tedy zádušní příbytek Raneferefa. Z kontextu vyplývalo, že se objekt nachází v Abúsíru. Raneferef vládl asi jen půldruhého roku, zemřel velice mladý, hrobový komplex dokončili narychlo a ledabyle. Nezdržovali se důmyslným systémem portikulisu — blokádou přístupové chodby, jenom tam naházeli žulové bloky. Raneferefova pyramida vykazuje i jiné neobvyklé znaky – zádušní chrám měl původně severojižní orientaci místo východozápadní. Panovníkova sloupová trůnní síň měla dřevěný strop omalovaný modrou barvou a zdobený žlutými hvězdami. U východního průčelí chrámu, jenž byl později rozšířen, stála jatka, „dům nože“. Sloupová síň i jatka představují nejstarší známý doklad v egyptské archeologii. Raneferefova pyramida nám poskytla obrovské množství nálezů prioritního významu. Už zmíněný papyrový archív, královské sochy, šest úplných podob panovníka — to se hned tak nevidí! —, největší zdokumentovaný soubor otisků hliněných pečetí i fragmenty faraónových ostatků. Dnes jsou z pyramidového komplexu jen nevzhledné rozvaliny, musíte si umět tu krásu představit…

Celý rozhovor s profesorem Miroslavem Vernerem  najdete ve speciálu Reflexu s názvem Úžasné století české egyptologie, který si můžete objednat na webu ikiosek.cz zde >>>

Reflex speciál: Úžasné století české egyptologieReflex speciál: Úžasné století české egyptologieFoto Reflex

HANA BENEŠOVÁ




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější