Zdravotní sestra v epicentru nákazy v New Yorku: Za směnu zemřelo až 13 lidí, z rukou i nosu mi tekla krev | Reflex.cz
nahoru

Zdravotní sestra v epicentru nákazy v New Yorku: Za směnu zemřelo až 13 lidí, z rukou i nosu mi tekla krev

Veronika Bednářová29. dubna 2020 • 16:40
Zdravotní sestra v epicentru nákazy v New Yorku: Za směnu zemřelo až 13 lidí, z rukou i nosu mi tekla krev
foto: archív Martiny Němcové

Martina Němcová pracuje v nemocnici White Plains ve státě New York od roku 1998. Letos v pondělí 16. března byla převedena na oddělení jednotky intenzivní péče; od té doby slouží v americké první linii třináctihodinové směny bez pauzy na jídlo a pití. Během jedné z nich zemřelo i třináct pacientů. V posledních dvou týdnech ale začíná vidět světlo na konci tunelu.     

Kdy jste začala věřit, že se situace zlepší? 

Můj patnáctiletý syn mi pořád říkal, že se stane velikonoční zázrak. A opravdu se stal. Najednou v naší nemocnici stál čtrnáctičlenný armádní tým. Bylo to pro mě, jako když se topíte a někdo vám pošle záchrannou loď. Hodí záchranný kruh.

V čem teď armáda pomáhá?

Obrací naše pacienty – říká se tomu proning a je to zásadní pro případné přežití velice těžkých případů. Potřebujete k tomu minimálně 5 lidí – jeden drží dýchací trubičky, ostatní otáčejí tělo. Ale když máte sester jen pár, tohle obracení nezvládáte.

Vy jste původně pracovala na oddělení endoskopie, proč jste byla nasazena v první americké linii?

Protože mám za sebou deset let zkušeností na JIP a deset let z oddělení pohotovosti. Na endoskopii jsem pracovala teprve od loňského května, právě proto, abych si po těch letech trochu odpočinula. Ale v pondělí 16. března jsem přišla do práce a zjistila jsem, všechny plánované operace byly zrušeny a my jsme byly přesunuty tam, kde bylo třeba. Intenzivní péče se musela ze 16 lůžek postupně zvětšit až 82; k tomu potřebujete víc sester.

16. března ale ještě ani v New York City, v metropoli, krize nebyla…

Jenže my jsme měli vlnu případů z města New Rochelle ve státu New York. Jeden pán tam onemocněl a protože nic nevěděl, šel na pohřeb, druhý den na velkou náboženskou oslavu, pak už se necítil dobře, tak šel k doktorovi, ale tam mu řekli „nebojte se, chřipku nemáte“ a poslali ho domů. A tak jezdil každý den vlakem do New Yorku a během týdne, protože tady všichni lidé jezdí vlakem, nakazil minimálně 1 000 lidí. Oslabil tím i část našeho personálu, která musela do karantény. Tím v New Rochelle vzniklo první ohnisko nákazy. Naše chladící márnice v nemocnici White Plains nestačila. Museli jsme poprosit konstrukční firmu, aby nám do mrazicích náklaďáků, které za normálních okolností vozí zeleninu, přidala přepážky. Aby se do nich vešlo víc mrtvých těl. U nás na JIPu leželi pacienti na obrovských pokojích, namačkaní jako v čekárně: monitor – postel – ventilátor – jako na hřadě, všechno vedle sebe. 15 lidí v jedné velké místnosti.  

Říkáte, že se situace zlepšuje...

Rozhodně je to lepší než před 2 týdny. Jeden den jsem si sáhla tak na dno, že jsem si řekla, že z toho oddělení odejdu. Protože už to bude jedno. Že ty lidi stejně umřou. Že prostě odejdu a nikdo si toho ani nevšimne. Každý může mít hrozný den, ale není lidské mít jich tolik za sebou. To nejde vydržet. Utéct jsem chtěla právě ten den, kdy nás opustilo třináct pacientů. Ale samozřejmě, že jsem to neudělala.  

Bála jste se, že se nakazíte?

Ze začátku, první dva tři dny, ano. Nebyly masky, nebyly štíty, brečela jsem mámě do telefonu. Myšlenky na moji vlastní bezpečnost ale rychle zmizely, péče o vás jde na zadní kolej, myslíte jenom na to, jak to udělat, aby co nejvíc lidí tu vaši směnu přežilo. Všechno, co jsem byla naučená dělat, ale vůbec nefungovalo.

Jak to myslíte?

Dávali jsme lidem kapačky a oni se nám místo zlepšování úplně topili. Když někdo přijde a má vysokou horečku a vysoký tep, tak se mu standartně dává třeba litr chloridu sodného, aby se mu zvedl tlak a zpomalilo srdce. Dvě třetiny pacientů ale poté mělo selhání ledvin, tekutiny se jim hromadily v plicích a museli jsme jim začít dávat dialýzu, na což improvizované oddělení JIP nebylo uzpůsobené. Navíc nám v první vlně vůbec neumírali pacienti, o kterých se mluvilo v médiích. Žádní staří, obézní, nebo předem nemocní.

Kdo byl v té první vlně?

Doktoři, další zdravotní pracovníci, kolegyně sestřičky, taxikáři, průvodčí ve vlaku, prodavači a prodavačky. Všichni mezi 40-60 lety. Vůbec to nebylo tak, jak média říkala. Vidět umírat mladší kolegy bylo hrozné. Stejně jako vidět umřít pána, kterej mi celej život prodával chleba. 

Jste to vy, kdo o úmrtí pacientů informuje rodinu?

Naštěstí spíš výjimečně, máme na to tým paliativní péče, v té naší ochranné masce se stejně nedá moc mluvit ani do mobilu. Stejně jsem ale zažila rodiče mladé holky, 32 let, která byla doma v karanténě a dlouho se jim neozývala, tak se na ni radši šli podívat a pak ji přivezli do nemocnice dost špatnou – nepřežila to. Stejně tak pro mě bylo hrozný říct šestnáctiletýmu klukovi, že jsou oba jeho rodiče v kritickém stavu. Jeho tatínek, mimochodem, zemřel ten den večer. V jeden den umřeli lidé ve věku 44, 47 a 49 let, pamatuju si to proto, že jsem si uvědomila, že to je moje věková kategorie, rok narození mezi lety 1971 až 1976, moji vrstevníci. Nejmladšímu bylo 27 let a měl astma, ale to samozřejmě není běžně diagnóza, na kterou se umírá.  

Udělali vám testy?

Poprvé minulý týden. Až včera mi přišly výsledky, jsem negativní. Skoro jsem z toho smutná: byla bych ráda, abych už nemusela mít strach jet ráno do práce. Tak trochu jsem doufala, že jsem nemoc prodělala bez příznaků. Ale nestalo se tak. Pracuju v téhle nemocnici už od roku 1998, mám k ní siný vztah, je to moje první a poslední americké pracoviště.

Jak k tomu vlastně došlo, že jste odešla z České republiky?

Na JIPu jsem pracovala v Čechách rok, pak jsem si vzala neplacené volno a jela se do Kanady starat o dítě jako au-pair. Z Kanady jsem se stavila v New Yorku, jen na skok, na zkoušku z angličtiny. No a pak jsem si tak cvičně podala přihlášku do mnoha nemocnic, že si ještě před návratem domů udělám praxi. Jedině ve White Plains mi odpověděli a vzali mě na rok. Už jsem tady zůstala.

V čem se liší práce zdravotní sestry u nás a v USA? 

Pan doktor je i tady bůh, ale rozdíl je v tom, že tady jste vy andělé. Máme o mnoho větší autonomii, tlačí se na další vzdělávání sester, téměř nás do toho nutí. To mi vyhovuje.

Pracujete teď už „jenom“ obden, říkáte. Zítra jdete zase do práce, co vás tam čeká?

Včera to bylo tak, že jsme měli večer 9 postelí volných, tudíž pacientů bylo 82 mínus 9, tedy 73. To už je na hranici zvládnutelnosti, díky armádním pomocníkům a dalším dobrovolníkům. Sleduju pečlivě situaci v Čechách, mojí největší oporou je moje maminka, která žije v Ústí nad Labem, i moje sestra, s oběma si pořád volám. Mám smíšené pocity, protože lidi nemůžou žít v karanténě navěky, musejí se otevřít obchody, fabriky, firmy. V Americe je to ale mnohem složitější, je tady pořád velmi křehká rovnováha a je jasné, že jak začnou lidi chodit ven, přijdou obyčejné úrazy. Někdo si třeba zlomí nohu – a to v tuhle chvíli nevím, kam budeme tyhle nenakažené, nicméně jinak nemocné lidi bezpečně ukládat.

Jak se těch 7 týdnů podepsalo na vás?

Nosíme ochranné kukly a v nich máte hlavu jako v sušičce, trošku to v nich hučí. A když v tom máte hlavu 12 hodin, vyschnou vám z toho i oči, nos a uši. Bolí mě z toho hlava. A je to taky těžké na záda. A ještě jednu změnu na sobě cítím: už nemůžu brečet. Došly mi slzy. Přitom je mi těch lidi, co jsem znala, strašně líto. Ale nemůžu to už ze sebe pláčem dostat.

Dostala jste za tu práci nějakou odměnu?

Už se zdálo, že nám rozhodně něco dají, stát že nám dá jednorázový příplatek 2500 dolarů, to je v tuto chvíli asi 63 000 korun, což je pro mne jeden extra plat. Ale byl to nesmysl, nedají nám bohužel nic. Ale kvůli penězům jsem to nedělala. Nikdy ale nezapomenu na to, jak naši lékaři roznášeli jídlo i nám, jak krmili pacienty, protože viděli, že potřebujeme pomoct. Pan farář, který se tam pokoušel dávat poslední pomazání, roznášel vodu personálu, rabínka nám věnovala levandulové papírky do masek, abychom nemuseli čichat vlastní dech po mnoha hodinách bez jídla a bez vody. Byla to velká vlna solidarity. Na Manhattanu prý sestrám nabízeli 10 – 15 000 dolarů příplatek. Přesto bych tam nejela.

Proč?

Zdá se mi to strašně nebezpečné. Lidi na Manhattanu chodili v pytlích na odpadky do práce, měli jen jednu masku na týden. Tady je už situace přeci jen už lepší. Poznám to podle toho, že máme 15-20 mnut polední přestávku, což dřív nebylo. Stejně teď jíme na stojáka, ale lidé z okolí nám nosí jídlo, vaří nám lokální restaurace. Včera nám začala naše nemocnice dokonce rozdávat malé lahvičky s vodou, abychom víc pili – i když moc nevím, kde a jak. Voda mi chyběla nejvíc, měla jsem suché oči i nos. Včera mi z něj celou noc tekla krev. A sousedka mi tuhle nechala za dveřmi krém na ruce, protože jak si pořád drhnu ruce, i z nich mi teče krev.

Jak chráníte svoji rodinu?

Převléknu se v nemocnici z erárního někde na záchodě a znovu pak doma v garáži, odkud jdu rovnou do sprchy. Pak si dám hodně dlouhou sprchu a dezinfikuju se. I v uších.

Kromě patnáctiletého syna máte i jedenáctiletou dceru, jak to děti zvládaly?

Manžel je inženýr na home officu, děti se učí doma, tak mě zastoupil, ale teď už zase dělám dvě večeře, jednu na ten den a jednu do zásoby, aby měly co jíst, když jsem v práci. Moje děti milují česká jídla, hlavně palačinky, buchtičky se šódó a taky smažený květák. Velice často jim taky dělám řízky. Oni obalují, já smažím. Moje dcera asi strach měla, zorganizovala mezi kamarádkami takovou malou kampaň, namalovaly mi obrázky a posílaly mi je na mail, to mi strašně pomohlo. „Zdravotní sestry jsou super hrdinové, jen s jiný pláštěm“, bylo na jednom z nich. Děti mi taky dávaly různé vzkazy po domě, ať se nebojím, že to bude dobrý. A já už teď vím, že to bude dobrý. Jsem ráda, že jsou moje děti doma v bezpečí a že se jim nemůže nic stát. Tedy pokud je nenakazím.  

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější