Lidsky Most: Jak se doopravdy žije v nejslavnější díře severních Čech? | Reflex.cz
nahoru

Lidsky Most: Jak se doopravdy žije v nejslavnější díře severních Čech?

Martin Bartkovský24. února 2019 • 16:30
Lidsky Most: Jak se doopravdy žije v nejslavnější díře severních Čech?
foto: Zbyněk Pecák

Už měsíc si z nich každé pondělí dělá legraci zhruba každý desátý Čech. Průměrně totiž seriál Most! v České televizi sleduje půldruhého miliónu diváků. Baví je tragikomické příběhy obyvatel téměř zapomenutého a „ničím nezajímavého“ města v severních Čechách. Jak to ale berou samotní Mostečané? Podle zpráv v médiích je to všechny ohromně baví a dnes už kultovní hlášku „Dycky Most!“ přijali za svou. Jak to ale skutečně vypadá v okrese na severu a opravdu tu je každý rasista, debil nebo spořádaně pracující Rom? Nejen to jsme se vypravili zjistit. Zřejmě jako poslední médium v Česku.

Seriál Most!, za nímž stojí tvůrčí trio složené z kreativního producenta Michala Reitlera, scenáristy Petra Kolečka a režiséra Jana Prušinovského, byl pro Českou televizi trefou do černého. Doslova. Humor založený na řevnivosti mezi chanovskými Romy a mosteckou bílou většinou funguje na každého stejně jako další typicky české stereotypy. Nemá ale smysl vyjmenovávat, co všechno je na seriálu dobré a proč se líbí. To už udělali jiní. My prostě jedeme do Mostu.

Kdyby byl Most člověkem, museli byste jej politovat aneb Jak jsme zničili kdysi krásné …

Už v Lovosicích to začíná. ­Mlžný opar, který v sobě kombinuje to nejlepší z únorového depresívního počasí, s přispěním regionálních chemiček vykouzlí bílou mlhu, v níž je i na dálnici vidět sotva pár metrů před sebe. Rázem se do Mostu těšíme o to víc. Při představě, že v tomhle počasí půjdeme do „zaplivané“ restaurace Severka, poté do Chanova a nakonec to završíme výšlapem na vyhlídku u hradu Hněvín, která se tyčí nad městem, propadáme lehké trudomyslnosti. „V tomhle vyfotíme leda hovno,“ glosuje navíc počasí fotograf. Posilujeme si v sobě všechny stereotypy, jež Prahou zhýčkaní novináři mohou o Sudetech mít. V tu dobu netušíme, jak strašně se pleteme a že všechno v Mostě bude úplně jinak, než čekáme.

Jen pro upřesnění. Při rozhodování, kdo z redakce pojede na reportáž do Mostu, padla volba na mě, protože jsem se narodil a dalších osmnáct let vyrůstal v nedalekém Děčíně. I přes vysokoškolské vzdělání, které jsem získal na Moravě, a navzdory sedmi letům stráveným v hlavním městě svůj severočeský původ nemaskuji, rodiště pravidelně navštěvuji a snažím se nepůsobit jako zpovykaný Pražan. Neměl jsem proto představu, že si tu lidé na cestu mezi vybydlenou garsonkou a oblíbenou hospodou čtvrté cenové kategorie svítí loučemi a u toho lynčují náhodně ulovené příslušníky menšin. Mé stereotypy jsou trochu jiné. My z Děčína totiž do dalších severočeských měst příliš nejezdíme, a pokud ano, tak do Ústí nad Labem k soudu, do Teplic pro hulení, do Litvínova na hokej, do Chomutova pro piko a do Mostu na auta. Ale dost už o mně, právě parkujeme před „restaurací a samoobslužnou jídelnou“ Severka.

Chanov na vlastní kůži. Jak to vypadá na proslulém sídlišti? Podívejte se na…

Nejlepší školní jídelna

Už cesta sem je poměrně složitá. Restaurace se nachází na panelovém sídlišti a mezi okolními domy je poměrně dost nenápadná. Nemá oprýskaný svítící nápis jako v seriálu, ale ceduli s názvem a logem piva, jež tu točí. Budova je to obrovská, zvenčí připomíná školku. Příliš se tu nerozhlížíme a dychtivě vcházíme dovnitř. Je všední den a čas oběda. Protože je Mostecko místem s asi nejvyšší mírou nezaměstnanosti v republice, čekáme nával a štamgasty, kteří tu tou dobou budou do sebe lámat už několikátý kousek. Vítá nás však asi padesátka převážně prázdných židlí. Nikdo nesedí ani u ikonického stolu u výčepu. Seriálový Čočkin tu nezakládá Snědou tíseň a Franta tu „nedrží úhel“. Je tu štáb z konkurenčního webového portálu, který si mlčky natáčí interiér, několik chlapů v montérkách a partička, co si uprostřed hospody fotí selfie. „Přijeli jsme z Litvínova. Seriál je bomba. Vypravujem’ se sem už tři týdny a konečně jsme si udělali čas. Dycky Most,“ říká jeden z nich a u toho se točí na video na Instagram.

Nechceme hned ze začátku vypadat jako zuřiví reportéři, jdeme si prostě dát oběd. Ze široké nabídky ale už půlka věcí chybí, jídlo se tu vydává už od čtvrt na jedenáct a my tu jsme o téměř dvě hodinky později. I tak je ale výběr pestrý a smažák, rajská s knedlíkem nebo vepřové výpečky tu stojí stejně co v hlavním městě střední latte do kelímku s křestním jménem.

„Fronta začíná tady,“ říká kuchař a ukazuje k levému rohu výdejního okénka. V tu chvíli si jde pro oběd jen naše skupinka z Reflexu, ale s trestuhodnou nevědomostí jsme stáli napravo. Kromě mě a fotografa tu je ještě produkční Jana. Ta má za úkol dát všechny naše výdaje do nákladů pracovní cesty, což bude snadné, protože v Severce se dá platit kartou(!) a EET tu mají. Za chvíli už si u stolu pochutnáváme na jídle připomínajícím to nejlepší z časů školních jídelen. A tím myslím, že tehdy byste obsah talíře skutečně snědli a nepřelévali ho do květináčů na okně stojících květin, aby vás družinářka nevrátila dojídat. Je to zkrátka chutné, poctivé a levné jídlo, a tak dojídáte z vlastní vůle. Byť osm houskových knedlíků je stále v čase povánočních diet poněkud moc.

Chanov není Jeruzalém! Vybydlený dům je tu jeden, hromady odpadků zmizely, děti se tu…

„Pivo?“ ptá se automaticky postarší servírka s nepřítomným pohledem. Souhlasíme, nechceme vybočovat. Při čepování se s ní dávám do řeči: „To tu teďka máte často, co? Turisti, média… neleze vám to trochu na nervy?“ Servírka neodpovídá. Natočí pivo a podává mi ho. „Ale máte ho fakt dobrý, já tuhle značku nepiju, ale chutná mi teda moc,“ zkouším a ani nelžu, pivo je opravdu dobré. Žena se rozzáří a spustí: „My si na tom tady zakládáme. Pivo máme fakt dobrý, poctivě proplachujeme trubky před každým novým sudem,“ říká. Hurá, není němá. Dokonce prozradí, že se jmenuje Jana stejně jako naše produkční. Mé otázky na seriál ale opět nechává bez odpovědi, jen se vždycky zatváří ještě o trochu unaveněji. A není se čemu divit. Pokud si zadáte heslo „restaurace Severka“ do Googlu, vyjede vám hned několik videí, v nichž ji pražští reportéři dychtivě zpovídají, recenzují místní gastronomii, vysmívají se nízkým cenám i devadesátkovému interiéru. A tak Janu prostě tyhle otázku už nezajímají. Ne že by ji to obtěžovalo, je jí to prostě jedno, vypouští to. Jinak se snaží být ze všech sil milá a obratně pluje mezi stoly s nápoji v ruce.

V tutéž chvíli za ní přicházejí dva muži, jsou z České televize a jdou domluvit autogramiádu s herci, která se tu má konat za čtrnáct dní, během vysílání posledního dílu. Automaticky je odkazuje za šéfem, jenž přichází, a všichni si sedají ke stolu štamgastů. „Ty plakáty hráčů Litvínova a Sparty tady zůstaly po tom natáčení?“ ptám se šéfa. „Ne, ty jsou štamgastů. Televizáci tu nic neměnili. Dal jsem jim klíče a voni si tu jenom postavili kamery a natočili to,“ říká s úsměvem a jde řešit, kolik baget má za dva týdny pro herce nachystat. Je tedy čas platit a posunout se dál. V centru nás čekají dva místní obyvatelé, kteří nám snad řeknou, jak moc se seriál trefil do toho, co tu denně prožívají.

Já zvládnu všechno, jsem z Mostu

Prvním z nich je sedmadvacetiletá Markéta Štefániková. Kdyby žila v hlavním městě, zřejmě by pořád bydlela u rodičů a dodělávala si magisterský titul. Ale možná i tím, že tato mladá žena vyrůstá od útlého dětství v Mostě, byla její životní dráha poněkud jiná. Odmaturovala, stihla se vdát, v jedenadvaceti přivést na svět dceru, pracovat u pásu v továrně na televize i v kanceláři na jednom z úřadů státní správy. Nyní je začínající spisovatelkou, rozvádí se a současně bojuje s nádorovým onemocněním. Pokud ji ale chcete nějak politovat, jenom se na vás ušklíbne a odvětí: „Hele, já to zvládnu, vždyť sem holka z Mostu. Nepotřebuju ničí soucit.“ Už z toho se dá o tomto městě vyčíst hodně a věta „já to zvládnu, já jsem z Mostu“ vykresluje životy zdejších lidí o trochu víc a lépe než heroicky zatnutá pěst a výkřik: „Dycky Most!“

Severka ze seriálu Most! na vlastní kůži. Podívejte se na 360stupňové video ze slavné …

Já osobně mám ze seriálu pocit, že je v něm více toho porevolučního devadesátkového kouzla než současných reálií severních Čech. A Markéta to potvrzuje. „Výpalné už se tady s basebalkou nevybírá, lidé tu neprodávají domácí zvířata na maso pochybným překupníkům a skinheadské party nepořádají trestné výpravy do Chanova. Třípokojový byt v horší čtvrti tu stojí tři sta tisíc korun, nájmy tu jsou oproti Praze poloviční a stejně tak i výplata,“ vyjmenovává atributy současného Mostu. Stejně jako v seriálu tu však hodně znamená místní autodrom.

Jednu věc chci na Markétě ověřit. A to jsou vztahy mezi dětmi z gymnázia, dalších středních škol a učilišť. „Chodila jsi někdy s někým z mosteckého gymplu?“ ptám se. „Noo. Jednou jsem to zkoušela s jedním klukem, ale moc to nedopadlo,“ odvětí. Já mám podobnou, byť opačnou zkušenost. Stejně jako v seriálu i já jsem jako student z gymnázia trochu pohrdal lidmi z jiných středních škol. Už od prvního ročníku v nás totiž učitelé budovali pocit, že jsme něco víc než ostatní, což následovala klišé o tom, jaká jsme budoucnost a elita národa. Dnes se za to trochu stydím a i díky seriálu Most! jsem si to uvědomil zase o něco víc. Právě tady, na gymnáziích v menších městech, se začíná budovat onen příkop ve společnosti, na který potom za pár let žehráme u voleb a nechápeme, proč lidé volí Babiše a Okamury.

Když se Markéty ptám, co bude dělat se životem dál, odpoví celkem rázně. „V Mostě chci zůstat, jsem prostě holka z Mostu. Teď porazím rakovinu, rozvedu se, pak konečně dopíšu svou knihu, vychovám dceru a zkusím mít ještě další děti,“ vyjmenovává svoje další plány, a to s takovou jistotou v hlase, že jí to věříte a víte, že ji tu za pár let potkáte o něco silnější s bestsellerem v kočárku. Je to celkem změna proti lidem v mé sociální bublině, kteří plánují, jestli pojedou na Mauricius, nebo na Bali.

Rom nebo cigán, dyť je to jedno!

Po Markétě se scházíme s druhým Mostečanem. Sedmapadesátiletým Petrem Bažem, Romem z Chanova, jenž tu vede fotbalový klub, bojuje za lepší život na nechvalně proslulém sídlišti a dvanáct let je členem romských hlídek, které mají za úkol prevenci kriminality. Scházíme se na 1. náměstí, obklopeni funkcionalistickou a brutalistní architekturou. A na rozhovor jdeme do hotelu Cascade, jemuž ale nikdo neřekne jinak než Murom. Právě tady nocoval štáb seriálu, když tu před dvěma lety filmoval. Dnes tu v restauraci usedáme s panem Bažou.

Peter Baža byl u toho, když Jan Prušinovský přijel poprvé do Chanova s tím, že by tam chtěl natáčet. Pozval tedy režiséra do fotbalového klubu FK Chanov Avr, který tu několik let provozuje pro místní děti, a ten mu na oplátku nabídl roli Joži, jedné ze seriálových romských autorit, jíž se zalíbí myšlenka Snědé tísně. Navíc je jedním z mála Mostečanů ve významnější roli. Kromě chanovského komparsu v hromadných scénách je většina Romů ze sousedního Chomutova (stejně jako seriálový Franta Zdeněk Godla).

Joža z Mostu!: Jsem Cikán a neurazím se, když mi někdo řekne Rom. A stejně by to mělo…

„Ze začátku jsem si připadal strašně blbě, nejsem žádný herec. Ale nakonec jsem za seriál vděčný. Myslím si, že Chanov vystihl přesně, i když jsou některé scény samozřejmě přehnané, aby to byla drsná komedie,“ vzpomíná na natáčení Peter Bažo. Nedá mi to a v návaznosti na kontroverzi, již výrokem o Cikánech vzbudil Zdeněk Godla (v jednom z rozhovorů se o sobě vyjadřoval jako o Cikánovi a po intervenci jednotlivců i serveru Romea.cz se na sociálních sítích omluvil s tím, že dosud rozdíl mezi označením Rom a Cikán nevnímal, pozn. red.), se zeptám na jeho názor. Pan Bažo se lehce nadzvedne v křesle a spustí: „Heleďte se, mně to přijde úplně zbytečný. Ať si každej o sobě říká, co chce. Já jsem cigán a určitě se neurazim, když mi někdo řekne, že jsem Rom, a stejně by to mělo být naopak. Mám pocit, že hnutí Romea rádo řiká lidem, co by měli dělat, ale to ničemu nepomůže. Naopak tenhle seriál spojuje v Mostě manoritu s minoritou jako máloco. Pozoruju to na sobě i ve svém okolí, že se k sobě lidé chovají lépe,“ dodává rozohněně. A za pravdu mu dal i herec Martin Hofmann, představitel Luďana, který o seriálu od začátku mluvil jako o mostu mezi lidmi. Pak si ještě chvíli po­vídáme o seriálu a celý náš rozhovor najdete ZDE. Protože ale čas tlačí nás i pana Bažu (před dvěma dny se mu narodila první vnučka Viktorka a on za ní každý den jezdí), vyrážíme společně do Chanova.

Vítá nás lehce apokalyptický výjev. Stará betonová trafostanice s odstřiženými dráty s nasprejovaným nápisem Chánov a za ní zpola vybydlený panelák. Pak se ale ukáže další, už opravený a zateplený s oranžovou fasádou, místní základní škola a Dům romské kultury. Na první pohled to nevypadá nijak dramaticky. Ranní mlha se roztrhala a slunce se opírá do zbytků sněhu mezi paneláky. Nepořádek na zemi tu není. Domy jsou oprýskané, ale kromě již zmíněného paneláku mají všechny okna a dveře. Mezi tím vším se potuluje skupinka několika dětí, dospívajících i starších lidí. „Dva paneláky tu zbourali a tenhle to čeká,“ říká Peter Bažo a ukazuje na nejhůře vypadající dům. Sám bydlí v nízkém paneláku o pár desítek metrů dál. Jeho děti už žijí „ve městě“, jak se tu říká tomu, když se někdo odstěhuje kamkoli z Chanova pryč. On nikam nechce, má to tu rád a prací pro místní komunitu žije.

Chanov není Jeruzalém

Poté se s námi rozloučí, ujistí nás, že sami tu budeme v pohodě, a odjíždí. Starší lidé si nás vůbec nevšímají, partička dvacetiletých kluků postávající u zamřížovaného prodejního okénka u jediného stánku v okolí na otázku, zda se koukají na seriál, odpoví, že ne, a odchází. Ale začínají se k nám stahovat děti. Samí kluci tak kolem deseti let. Nejprve si nás jen zvídavě prohlížejí, pak už se nás ptají na všechno možné, a jak čas plyne, začínají se víc a víc osmělovat. Všechno to končí tím, že se nám sápou po foťácích, dožadují se drobných, cigaret, pokřikují nadávky, házejí po nás sněhové koule, snaží se dostat dovnitř do auta a plivou nám na přední sklo. Nakonec jsme rádi, že odjíždíme. Byli jsme pro ně katalyzovanou kratochvílí, kterou si vyplnili část pátečního odpoledne, aby se následně vydali dál bloumat Chanovem. Do fotbalového oddílu k panu Bažovi už z nich nechodí nikdo, raději se jen tak poflakují. Do Domu romské kultury, kde je třeba knihovna a tělocvična zdarma, chodí spíše ti starší, rodiče téhle bandičky desetiletých výrostků jsou v nedohlednu. Nikoho nesoudíme a nehodnotíme, ale víc než kdy jindy se sem hodí hláška ze seriálu, že „Chanov není Jeruzalém“. I když tedy dílo České televize může v Mostě obrušovat hrany, na smazání rozdílů mezi Chanovem a zbytkem města bude potřeba ještě mnoho pilníků.

Náš výlet končí na vyhlídce u hradu Hněvín, kam chodí už od pradávna mladí Mostečané na první rande. I to se do seriálu podařilo dostat. Výhled je spektakulární. Odsvěcený kostel, jejž komunisté skutečně přestěhovali a natočili na špatnou stranu, odděluje od panelákové džungle nového Mostu železniční trať. Za městem je v každé světové straně jedna z chemiček a až hypnoticky působí obří vodní plocha, která dává zapomenout na časy, kdy se tu rozprostíral povrchový důl Ležáky. Až z tohohle pohledu je vám jasné, proč jsou zdejší lidé takoví, jací jsou. Že zvládnou úplně všechno, co si na ně severní Čechy přichystají. Špinavé ovzduší, málo peněz, ještě míň práce, rasismus i Chanov. I posměch turistů, kteří si fotí interiér Severky, projíždějí romským sídlištěm a okázale se líbají na Hněvíně.

„Aspoň sem konečně mají lidé důvod přijet,“ říkala mi ještě ve městě spisovatelka Markéta. Ale i kdyby sem nikdo nejezdil, tak to místní lidé zvládnou. Jsou totiž z Mostu, a mají tak k tomu geneticky vrozené dispozice.

Skutečná restaurace Severka ze seriálu Most!: Pivo jako křen a jídlo jako v nejlepší…




Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Srpen 1968 a 1969: Fotograf a režisér Josef Ráž vzpomíná na chvíle, kdy šli Češi proti Čechům
PREMIUM X Evangelium podle Mansona: Pologramotný vůdce sekty, vrah, co nezabíjel, a miláček popkultury
PREMIUM X Proč miluju Dalmácii aneb Malé vyznání velkého českého dovolenkáře středního věku
PREMIUM X Zelený Raoul: Tajemství hradního sklepení aneb Vstup přísně zakázán!
PREMIUM X Tenkrát v Hollywoodu: Příběh Quentina Tarantina a jeho zatím posledního filmu

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější