Nemůže jim nadávat ani největší „rajchlovec“. Češi vozí okna na Ukrajinu, místní díky nim zůstávají doma
Ve stínu změny rétoriky nové vlády vůči pomoci Ukrajině zůstávají Češi jedním z významných spojenců napadené země. Reflex v sérii textů přináší svědectví dobrovolníků, kteří opakovaně vyrážejí do blízkosti válečné zóny. Jakou mají po více než čtyřech letech motivaci? A co říkají na politické kroky české vlády?
Je to vlastně hrozně jednoduché. Skupina českých dobrovolníků již přes tři roky pomáhá lidem na Ukrajině obnovovat poničené budovy, ve kterých se v zimě nedá přežívat. Specializují se na okna a lidé v Ruskem napadené zemi mohou díky jejich pomoci zůstat doma. Nemusí se z nich stát uprchlíci. „Vzniklo to celé náhodou. Propojením dvou situací. Na Ukrajině vypukla válka a já šel jednou v Praze kolem jedné vládní budovy, která se rekonstruovala, a vyhazovali tam stovky oken. A tak mě napadlo, že by se to dalo využít pro dobrou věc,“ vypráví Lukáš Pokorný, zakladatel iniciativy Okna pro Ukrajinu.
Lukáš pomáhá na Ukrajině od roku 2014, tedy od ruské anexe Krymu. Intenzita pomoci se začala stupňovat po únoru 2022, kdy Rusové zahájili plnohodnotnou invazi. Od té doby pravidelně jezdí do válkou zasažených rozbombardovaných měst a snaží se pomoct tamním lidem. „Mám osobní zkušenost a už podle mě i morální povinnost těm lidem pomoct s návratem zpět do života. Teď je sice vedro, zima na Ukrajině ale bývá pořádně tuhá, všichni se tam toho bojí, bez oken by umrzli,“ říká dobrovolník. Setkávám se s ním v Praze na Žižkově, kde probíhá nakládka použitých oken na kamion.
Máte se? A máte nějaká okna?
Kromě Lukáše se tu střídá několik dvojic. Všechno dobrovolníci organizovaní přes organizaci Koridor UA a iniciativy Okna pro Ukrajinu. Nějakou dobu už se znají, dobrá nálada je neopouští ani v největších vedrech, ve kterých nosí sem a tam více než stokilová okna. Připravují k naložení kamion, který později vyrazí na Ukrajinu. „Jezdím, kdy to jde, nejtěžší to bylo poprvé, pak už to šlo,“ říká jeden z dobrovolníků během krátké pauzy.
Hledají jakákoli použitelná okna. Podmínkou je, aby byla včetně rámů. „Řešit odděleně okna a rámy je totiž logisticky takřka nemožné,“ vypráví Pokorný. Ideální se jeví použitá plastová. „Okna musí být ve stavu, abyste se nestyděli dát je sestře do domu, kdyby neměla na jiná,“ dodává s úsměvem. Poté co naplní kamion, odvezou okna do vytipovaných oblastí, kde je přebírají Ukrajinci. Zájem o služby českých dobrovolníků je velký. „Teď mi pípla zpráva na WhatsAppu, píše mi zastupitel vojenské správy Dněpru, jestli se máme dobře a hlavně jestli můžeme přivézt nějaká okna. Po nedávných útocích je prý potřebují jako sůl,“ čte mi Lukáš zprávu z mobilu.
Stěny jako posekané žiletkami
Za poslední rok vypravil Lukáš s kamarády pět kamionů plných oken, která poslali do potřebných oblastí. Pokorný poté jezdí „svá“ okna kontrolovat. Dostane se tak k mnoha historkám od místních. Ti podle dobrovolníka většinou chtějí zůstat ve svých domovech, dokud to jde. I přes hrozby bomb či dronů.
„Rusové je v posledních měsících ostřelujou spíš nárazově, aby zahltili protivzdušnou obranu. Zasáhnou tak prakticky cokoliv, hodně to postihuje právě naši cílovku, obyčejné lidi a jejich domy. Když nejsou úplně zničené, ale jen poškozené, chceme jim domov pomoct opravit,“ popisuje Lukáš.
„Byli jsme se podívat, jak se daří oknům, která jsme odvezli do jedné ukrajinské vesnice blízko fronty mezi Mykolajivem a Chersonem. Tři tisíce baráků a všechny do jednoho v háji, každej dům posekanej od malých zbraní, jako jsou minomety nebo kulomety. Všem domům chyběla okna, dveře. Stěny jsou jako posekané žiletkami,“ sděluje dobrovolník.
Zlých lidí je malé procento
V hlavě mu utkvěla také historka paní Oleny z doby, kdy se po okupaci „měnily strany“. Kolem domů jezdily ruské kolony v obrněných vozech, když v tom za nimi ze dveří vyběhl pes. „Už byli na doslech, když za nimi ten hafan vyběhl. A Olena za ním. Z pár metrů slyšela dva ruské vojáky, jak jeden druhému říká: Koljo, nestřílej. K čemu ti bude, když zastřelíš starou bábu,“ vypráví dobrovolník.
Válka na Ukrajině trvá již přes čtyři roky, skupina pomáhá dlouhou dobu. Lukáš zmiňuje velkou únavu, která ho někdy přepadne. Psychickou i fyzickou. Několik let vlastně nemá osobní život. „Vždycky to ale přebijou pozitivní příběhy. Když se nám někdo sám ozve, že by se chtěl zapojit nebo jen že fandí,“ sděluje Lukáš.
Když se ho zeptám na českou politickou scénu a náladu ve společnosti vůči Ukrajincům, Lukáš se zasměje. „Zlých lidí je malé procento, zlo je ale vždycky hlasitější,“ říká mi dobrovolník. Okna pro Ukrajinu jsou podle něj na sociální síti jako lakmusový papírek, který určuje, kdo je dobrý a kdo zlý. „Prostě nikdo rozumný a alespoň průměrně lidský je nemůže hejtovat. Může to samozřejmě zkusit, ale velice rychle se odkope,“ líčí s úsměvem dobrovolník.
Vláda Andreje Babiše podle něj jasně deklarovala, že Ukrajině nebude pomáhat tolik jako vláda předchozí. Akce jako sundavání ukrajinských vlajek mu přijdou spíš jako šaráda na sociální sítě. „Okamura a jeho nohsledi jsou teď uklizení ve vládě a nepotřebují být tolik vidět. Přijde mi, že nenávisti na sítích vůči Ukrajincům lehce ubylo,“ míní.
Co by vzkázal na závěr? „Pokud rekonstruujete dům a máte použitelná okna, ozvěte se nám,“ vzkazuje Lukáš. Podpořit dobrovolníky lze také pomocí sbírky nebo na webu.
