V Česku se na klinického psychologa studuje nejdéle v Evropě. Systém nestačí reagovat, říkají experti
Kauza školní psycholožky, která na internetu psala nenávistné příspěvky o „buzerantech“ nebo bagatelizovala znásilnění, nasvítila problém nedostatku psychologů a zhoršeného duševního zdraví dětí. Podle oslovených expertů mají v takových případech profesní organizace svázané ruce. Odborníci volají po změnách.
Reflex o případu školní psycholožky ze základní školy ve Zdicích zjistil nové skutečnosti a psycholožku s nimi konfrontoval. Ředitel školy zakročit nehodlá a psycholožka je i v době vydání článku vedená na stránkách školy mezi zaměstnanci. Podle oslovených odborníků je situace kolem psychologů včetně těch školních v Česku tristní. Počty odborníků zkrátka neodpovídají poptávce. Duševní zdraví dětí a dospívajících v Česku se přitom dlouhodobě zhoršuje. Z dat Národního ústavu duševního zdraví vyplývá, že až 40 procent dětí vykazuje známky střední až těžké deprese a 30 procent trpí úzkostmi. Situaci navíc komplikuje právě dlouhodobý nedostatek vystudovaných odborníků.
V Česku je necelých 200 dětských klinických psychologů, kteří se specializují na dětskou klinickou péči. Péči pro děti sice mohou poskytovat i běžní kliničtí psychologové, ti se ale na péči o děti nespecializují a zdaleka ne všichni kliničtí psychologové s dětmi pracují. Protože šance na získání termínu u dětského klinického psychologa je zejména v regionech jen velmi nízká až zcela mizivá, v praxi to pak může vypadat třeba tak, že rodiče „obvolávají“ několik desítek klinických psychologů, než najdou jednoho, který péči poskytuje.
Školní psycholog je u zdroje problémů
„Termín dostanou běžně až za šest měsíců. Rodič, jehož dítě se například pokusilo o sebevraždu nebo se sebepoškozuje, s takovým systémem snadno ztratí trpělivost, protože logicky nechce dítě nechávat v situaci, kdy zůstane půl roku bez jakékoliv péče. Pak se samozřejmě může stát, že se obrátí na pseudoodborníka, který má sice jen minimální psychologické a psychoterapeutické vzdělání, ale nabídne termín do týdne,“ říká Julie Lipská, klinická psycholožka a vedoucí think-tanku Iniciativa 2023, který založili kliničtí psychologové a psycholožky. Dodává, že pokud by byl odborníků dostatek, a to včetně školních psychologů, pak by ti nekvalitní měli mnohem menší šanci se uplatnit a své služby poskytovat.
Tento problém může podle odbornice řešit právě školní psycholog. „Na rozdíl od klinického psychologa zná školní psycholog velmi dobře prostředí, ve kterém dítě tráví velké množství času a které někdy může být zdrojem jeho problémů, tedy prostředí školy. Problémy tak může řešit přímo ‚u zdroje‘. Navíc pokud má dítě duševní obtíže pramenící z problémů v rodině, nově může školního psychologa navštívit bez vědomí a souhlasu rodičů, což je u dětského klinického psychologa prakticky nemožné. Dobrý školní psycholog tak může mnohé problémy včetně akutních krizí řešit efektivněji než dětský klinický psycholog a v situacích, kdy dítě potřebuje specializovanou péči, pak může dítěti či jeho rodičům pomoct s hledáním klinického psychologa,“ vysvětluje Lipská.
Etický kodex nikdo nevymáhá
Podle svědectví, které Reflex získal z okolí zmiňované školní psycholožky, se ale v tomto konkrétním případě mnohdy „podařilo“ stav studentů spíše zhoršit. Lze nějakým způsobem bránit tomu, aby školní psycholog takto postupoval? Může přijít o „licenci“ nebo být zkrátka nějak dočasně suspendován? Psychologové bývají zpravidla členy odborných asociací. To jsou ale „jen“ zapsané spolky.
„V případě závažných etických prohřešků psychologa, který je jejich členem, ho mohou v krajním případě vyloučit. To pro něj však neznamená zákaz činnosti. Psycholog vyloučený z profesní organizace může nadále poskytovat služby. Žádný zákon mu neukládá povinnost členství v profesní organizaci. Etické kodexy vydávané spolky nejsou samy o sobě právně vymahatelné. Pokud se psycholog nedopustí protiprávního jednání v souvislosti s výkonem profese, zákaz činnosti mu nehrozí,“ sděluje Michaela Borovanská, koordinátorka Legislativní komise Unie psychologických asociací ČR.
Případ školní psycholožky navíc naráží na problematiku sociálních sítí. Komentáře psané profily na různých sociálních sítích podepsané psycholožkou sice již podle informací redakce řeší středočeská policie, neznamená to však automaticky zákaz činnosti. „Se sociálními sítěmi je to složité, nejsou moc sociální, spíš asociální, je to laciná hospoda a tam jsou všichni radikálové. Všichni máme osobní postoje a názory a je důležité, abychom je mohli mít, nahlas říkat a veřejně psát, to nám jde dobře. A ctít právo druhého na jiný názor, což už nám moc nejde. Nicméně coby profesionálové se učíme oddělit své osobní postoje od své práce. Je to esenciální a nelehká dovednost, v podstatě úkol na celou kariéru,“ míní Zdeněk Macek, předseda České asociace pro psychoterapii (ČAP).
U zkoušek neuspěla ani půlka studentů psychologie
Dodává, že vylučování členů a zákazy činností nejsou u lidí zabývajících se duševním zdravím správnou cestou. „Každý se někdy dopustíme etického prohřešku nebo profesního selhání. Pokud pracujete v jakémkoli oboru deset let a více, muselo se to stát. Sankce v podobě zákazu činnosti je krajní opatření pro případy opakovaného úmyslného zneužití profesní role. Daleko důležitější než sankce je reflexe, o to se snažíme i v ČAP. Nicméně stejně jako u psychologů, ne všichni psychoterapeuti jsou našimi členy,“ doplňuje.
Klinických psychologů v Česku zároveň nepřibývá, například kvůli neefektivnímu vzdělávacímu systému. U posledních atestačních zkoušek uspělo jen 46 procent uchazečů. „Zároveň víme, že v Evropě není země, ve které by vzdělávání v klinické psychologii bylo delší než v ČR. Jinými slovy, Česká republika má nejdelší vzdělávání v oboru klinické psychologie v EU. Z toho je patrné, že systém na zvyšující se poptávku společnosti v mnohých oblastech nestačí reagovat, a možná i proto v něm figuruje řada pseudoodborníků. Systém zkrátka v současnosti není schopen nabídnout dostatek odborníků,“ dodává Lipská.
Nedostatek dětských klinických psychologů vnímá jako dlouhodobý a obtížně řešitelný problém také Borovanská. Působení psychologů mimo zdravotnictví ale podle ní není důsledkem tohoto stavu. „Psychologové mimo zdravotnictví existují dlouhodobě a představují početnou skupinu odborníků, kteří se podílejí na péči o duševní zdraví. Někteří z nich pracují i s dětmi. Role psychologů mimo zdravotnictví je od role dětského klinického psychologa odlišná, v mnoha případech se vzájemně doplňují. Péče o duševní zdraví totiž zdaleka není omezena pouze na zdravotní péči. Zahrnuje také například podporu osobního rozvoje, psychologickou pomoc při zvládání náročných životních situací a prevenci rozvoje závažnějších psychických obtíží,“ uzavírá Borovanská.
Reportáž Psycholožka v zajetí paralelního světa najdete v aktuálním Reflexu
