Terapeutem může být v Česku i pekař bez výcviku. Vypátrali jsme šamana s diplomem z fotobanky
Na internetu se objevil nový fenomén: lidé si mezi sebou sdílejí zkušenosti s pochybnými terapeuty, psychoterapeuty, psychology nebo kouči a lektory. Dávají si tipy a upozorňují na možné podvody. Jinak totiž nemají šanci rozeznat kvalitního odborníka od šarlatána, který může například lhát o svém vzdělání. Proč v Česku není toto téma vůbec vyřešené a poradenství si může otevřít kdokoliv takřka bez postihu? Vydali jsme se to zjistit do terénu.
Je všední den odpoledne, jsem na pražském sídlišti Prosek a zkouším zvonit na zvonek v místě, kde má mít podle rejstříku firem sídlo Psychologie Strom. Podle popisu psychologická poradna, kde nabízejí také služby psychoterapie. Pominu, že podle fotografie na internetu mám teď být před luxusní vilou, nikoliv před panelákem z dob tvrdé normalizace, a párkrát zazvoním. Hledám pana Erika Matouše, údajného psychologa či psychoterapeuta.
Na zvonění nikdo neodpovídá, po chvilce kroužení kolem sídliště se ale zadaří. Mám štěstí, pana Matouše potkávám přímo na ulici před domem. Chci se ho zeptat na mnoho věcí, například na to, proč ho tolik lidí na internetu označuje za podvodníka, proč na sítích bagatelizuje sexuální kauzu psychiatra Jana Cimického, obhajuje fyzické tresty na dětech nebo jestli má opravdu diplom z aplikované psychologie, jak o sobě píše.
„Jestli vnímám nějaké hejty z internetu? Za ta léta praxe mám tolik spokojených klientů, že mě pár frustrovaných jedinců nerozhodí,“ říká a je viditelně překvapen ze zájmu novinářů. Ptám se dál, třeba na kauzu Cimický. „Některé z těch žen u mě byly, řekly mi, že si nikdy lépe nezašukaly,“ překvapí tentokrát on mě. Pro kontext je nutné dodat, že Cimický čelí soudnímu procesu. Podle obžaloby sexuálně napadl nebo znásilnil 39 žen. Trestných činů se měl dopustit na mladistvých, pacientkách i praktikantkách.
Fyzické tresty na dětech ani další témata probrat nestihneme, na záznam pan Matouš nic říkat nechce a brzy odchází. Neuběhne však ani minuta a rychlým krokem se vrací zpět.
Lorem ipsum…
„A chcete ukázat ten diplom? Já ho neukazoval nikomu na internetu, ale klidně vám ho seshora přinesu, když počkáte.“ Taková příležitost se musí využít, s fotografem tak čekáme a skutečně, „psycholog“ po pár minutách přiběhne a ukazuje nám ofocený diplom, jímž prý na vyžádání dokazoval své vzdělání také klientům.
Na první pohled mě zarazí motto údajné soukromé vídeňské univerzity: Lorem ipsum dolor sit amet. Ano, „diplom“ je s největší pravděpodobností stažen z internetu. „Osoba dokládající vzdělání zapomněla ze svého diplomu odstranit vodoznak odkazující se na stránky fotobanky,“ píše mi okamžitě grafička, když ji požádám o kontrolu ofoceného dokumentu. Pro přesnost: „Lorem ipsum“ je text, který připomíná klasickou latinu, avšak ve skutečnosti je nesmyslný, smyšlený. Pomáhá grafikům jako slepý text, když navrhují design.
V krátkém rozhovoru s Reflexem „terapeut“ tvrdil, že již praxe zanechal, prý z důvodu sebevraždy jeho bývalé pacientky, která se později stala jeho partnerkou. Podle jeho vlastního příspěvku na Facebooku se to stalo zhruba před rokem a půl. V příspěvku Matouš píše, že plánovali zemřít společně, on to však nedokázal zrealizovat…
Problém je ten, že ačkoliv má pan Matouš za sebou údajně mnoho kontroverzí, jež se těžko dají ověřit – například že sám zosnoval falešné certifikáty pro jiné psychoterapeuty –, svou praxi vlastně vykonával legálně, i když podle odborníků minimálně neeticky. Oficiálně se totiž živil jako terapeut, na což ze zákona vzdělání či výcvik nepotřeboval.
Případ pana Matouše je závažný. Na jeho „kliniku“ chodili často zranitelní lidé mnoho let s tím, že podle výpovědí na sociálních sítích, jež nám někteří z nich později potvrdili také naživo, věřili, že jde o psychologa. Což jim nevyvracel. Pravděpodobně jim jen ukázal svůj s nejvyšší pravděpodobností falešný diplom, což lidem v takové situaci může stačit. Žádné jeho psychologické ani psychoterapeutické vzdělání či výcvik nelze na internetu dohledat.
Terapie vlkem
Ale po pořádku, jak jsem se k falešnému psychologovi dostal? Na Facebooku je už několik let aktivní skupina Psychokraviny. Spravují ji akreditovaní psychologové. Lidé si zde vyměňují zkušenosti s takzvanými psychošmejdy neboli různými terapeuty, kouči nebo poradci, kteří za peníze nabízejí služby, jež by v praxi měli vykonávat především psychologové nebo psychoterapeuti.
Lidé si tu stěžují například na terapeuta Josefa Vlka, který své služby na Instagramu nazývá „terapie_vlkem“ a jehož slogan je: „Uvnitř nás jsou dva vlci. Dobrý a zlý. Vítězí ten, kterého krmíme. Porozuměj emocím, vztahům i sobě.“ Na internetových stránkách Psycholog Plzeň, pod níž Vlk působí, je napsáno, že organizace po svých pracovnících požaduje psychoterapeutický výcvik a praxi. Podařilo se mi spojit se s lidmi, kteří s ním údajně mají špatnou zkušenost. Žádný doklad o tom, že by byl skutečně psychoterapeut, jim nikdy neposkytl.
„Byl mi podle fotky sympatický, takový šaman, to mám rád. Přišel jsem k němu, protože jsem odmala cítil nechuť k životu a často myslel na sebevraždu. Jako první mě zaujalo, že má ve své kanceláři, takový malý kamrlík to byl, zlatého fakáče, ruku s vystrčeným prostředníčkem,“ vypráví Jiří Šebesta, jenž měl s Vlkem několik sezení loni na podzim. Přesto, že byly schůzky podle Šebesty dost spirituální a s náboženskou tematikou, dal terapeutovi šanci. Cítil se pod psa a Vlk ho uměl zaujmout. „Řekl mi, že jsem teď pro něj ta nejdůležitější osoba na světě a vyléčí mě za deset sezení. To mi imponovalo,“ popisuje mladý muž.
Když ale průběh terapie popisoval doma, zasáhla jeho přítelkyně Klára, jež shodou okolností studuje vysokou školu se zaměřením na psychoterapii. Praktiky a přístup Vlka se jí nezdály, neměly nic společného s osvědčenými postupy profesionálů. I proto přítele „natlačila“ do toho, aby od Vlka získal nějaký papír – důkaz, že má za sebou alespoň nějaký výcvik a skutečně dokáže lidem pomáhat. „S úplně klidným hlasem mi do telefonu řekl, že mi nic neukáže, a zavěsil,“ konstatuje Šebesta, který si později našel skutečného psychoterapeuta, jenž mu už, jak sám říká, doopravdy pomohl.
„Nedá se to srovnávat, to je úplně jiný sport, jenže předtím jsem to nevěděl, neměl jsem srovnání,“ nastiňuje důležitý fakt. Většina lidí prostě s terapeuty zkušenost nemá, často dá na doporučení nebo jako v případě Jiřího Šebesty se mu „zkrátka líbila jedna fotka“. Není jediný, kdo si ve skupině na Vlka stěžuje. Dalším člověkem, s nímž se spojím, je Barbora Choulíková. V jejím příběhu hraje velkou roli dítě, o které mohla kvůli Vlkovi přijít.
O dítě
Barbora se do kanceláře se zlatým fakáčem dostala kvůli otci svého dítěte, s nímž se rozvádí, a soud jim nařídil, aby mimo jiné využili služeb terapeuta. Otec našel právě Vlka, jenž s Choulíkovou řešil vztahy v rodině. „Hned mi přišlo divné, že je u takového tématu hodně vulgární. Na adresu manžela se vyjadřoval slovy jako kretén, čurák nebo že všechno posral,“ sděluje mi Choulíková, která si po prvním sezení raději to další nahrávala na diktafon.
Před tím, než sezení skončila, ještě Vlka nechala podepsat, že o nich nikdy nebude nikam psát ani nikde uvádět žádné závěry. Terapeutovi prostě po takové zkušenosti nevěřila. O to víc ji překvapilo, když se u soudu jako jeden z materiálů objevila „odborná zpráva“ právě od terapeuta, který ani nedokáže doložit své vzdělání či výcvik. A ještě ke všemu, když ve sporu o to, kdo by měl mít dítě v péči, favorizoval manžela, jenž byl podle jeho prvotních závěrů kretén.
Vlk přesto později ve zprávě u soudu napsal, že by dítě mělo připadnout otci, a to na základě videonahrávek, jež mu poskytl otec. Na nich je například vidět, že dcera v jednu chvíli nechce odejít od matky na pravidelnou návštěvu k otci. Na základě takové nahrávky Vlk vyhodnotil, že jde o takzvané zavržení rodiče, a doporučil otci, aby se obrátil na OSPOD a dceru matce odebral. „Soud k tomuto vyjádření naštěstí nepřihlížel a bylo vyhodnoceno jako bezpředmětné. Přesto považuji za velmi problematické, že osoba vystupující jako odborník činí takové závěry na základě jednostranných podkladů,“ míní Choulíková.
Svobodný terapeut
Podařilo se mi spojit také se samotným terapeutem Vlkem, ani mně však nechtěl doložit své vzdělání či kvalifikaci. „Tuto profesi dělám 27 let, mám vystudované neúplné školy, když mi někdo v noci zavolá a chce po mně diplom, tak mu ho prostě neukážu,“ hájí se Vlk. Své diagnózy ospravedlňuje tím, že jde pouze o názor terapeuta, nikoliv psychologa. „Lidi nepotřebují paragraf, lidi se potřebují dohodnout,“ míní Vlk.
V paragrafech se nicméně sám Vlk zřejmě vyzná, po skončení rozhovoru si na webových stránkách připsal, že není členem žádné profesní organizace a je svobodným terapeutem. „Měsíčně se mi tu protočí až pětatřicet klientů, kdybychom ze systému úplně vyškrtli lidi, jako jsem já, kdo to bude dělat?“ ptá se Vlk sám sebe během našeho rozhovoru.
V tom má vlastně pravdu. Na nedostatek psychologů či psychoterapeutů si všichni stěžují už dlouho, objednat se k někomu může být na měsíce či roky. Zároveň nebylo do letošního roku v Česku legislativně určeno, kdo je a kdo není psychoterapeut. Jasná definice existovala pouze ve zdravotnictví, psychoterapeutem je lékař nebo klinický psycholog s atestací z psychoterapie.
Mimo zdravotnictví se mohli potenciální klienti a klientky orientovat pouze podle toho, zda byl daný odborník členem některé z profesních organizací, jako Česká asociace pro psychoterapii nebo Česká psychoterapeutická společnost. Jinak ale legislativně panovala nejistota. To se změní letos 1. července, kdy nabude účinnosti již platná novela živnostenského zákona, která zavádí novou vázanou živnost „Poradenská psychoterapie“ a stanovuje také minimální kvalifikační kritéria pro získání této živnosti.
Kdo by nechtěl lepší život?
Mezery v zákonech doteď využívá velký počet lidí, přesné číslo zjistit nejde, stačí však jen chvilka na internetu a pochybných nabídek vyjede mnoho. Na Slevomatu (internetový portál zaměřený na prodej zážitků a jiných služeb; poznámka redakce) lze třeba dohledat inzerát Petry Bradley, jež nabízí dvakrát 90 minut psychoterapie se slevou. Na jiných stránkách o sobě zase píše jako o zkušené psycholožce, která se specializuje na rodinné terapie. Po chvilce pátrání zjišťuji, že paní Bradley není zapsaná v žádné z výše zmíněných asociací a ani její doktorát, jímž se v inzerátech zaštiťuje, nelze dohledat. Mimochodem, jde o tutéž Petru z filmu Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila. Ten vzal na válkou zuboženou Ukrajinu tři české občany, kteří ruskou agresi bagatelizují a někteří třeba popírají masakr v Buči. Jednou z nich byla také Petra Bradley, jež ve filmu okrajově zmiňuje, že se živí právě psychologií.
Známý a zajímavý je také případ Jiřího Adamce. Vyučený pekař, který pod hlavičkou své vlastní školy nabízí dvouletý výcvik v poradenské psychologii. Na svém webu zároveň radí, jak poskytovat psychologické služby i bez odborného vzdělání. Dle zákona a na papíře tedy vše v pořádku. Přesto před takovými pokusy, často možná míněnými v dobré míře, psychologové i psychoterapeuti varují.
Oslovili jsme s výše zmíněnými případy také experty z řad psychologů a psychoterapeutů, všichni se shodli na tom, že chování a nabízené služby vykazují znaky typické pro „alternativní“ terapeuty, jimž se také někdy říká psychošmejdi: například neochota prokázat vzdělání, vulgární slovník, sliby o zázračném vyléčení.
Se svými objevy jsem seznámil mimo jiné psychologa Michala Waltera, zakladatele zmíněné facebookové skupiny Psychokraviny, který v minulosti připravil návrh zákona o psychologických a psychoterapeutických službách.
„To, co jste mi popsal, je jen špička ledovce. Poptávka v našem oboru roste, tito lidé se na ní jen svezou, můžou jich být tisíce, nikdo je neeviduje a jen parazitují na lidském trápení,“ říká mi Walter. Problém vidí mimo jiné v tom, že lidé, kteří hledají psychologickou pomoc, jsou ve fázi života, kdy jsou velmi zranitelní a hledají pomoc. Na internetu si pak najdou desítky a stovky inzerátů, kde jsou líbivá slova, jako: osobnostní rozvoj, pomoc v nouzi, koučink, lektoring, lepší život. Kdo by nechtěl lepší život?
„Ani se nedivím, že na tohle mnoho lidí slyší. Osobně doporučuji si vždy najít, jestli je daná osoba členem některé z asociací či má odbornou akreditaci. Když se vám to nepodaří najít, nejjednodušší je zeptat se přímo terapeuta nebo psychologa, jestli vám diplom ukáže,“ radí Walter. Psycholog zároveň nevylučuje, že rozhovor s terapeutem může kdekomu pomoct. To ale i popovídání v hospodě. Odborníkovi ale vadí, že za své činy a služby, na nichž vydělávají, nenesou žádnou odpovědnost.
Boj proti psychošmejdům
S tím souhlasí i Markéta Celerová, psycholožka a odborná koordinátorka Asociace klinických psychologů. „Máme například tip na paní, která se prezentuje jako klinická psycholožka. Bylo to pro nás extrémně těžké ověřit, v tuhle chvíli jsme ale přesvědčeni, že není. Není ani v národním registru. Přesto vydává razítka a děti to poškozuje. My však v tuhle chvíli nemůžeme nic dělat, není kam se obrátit, jsme bezzubí,“ vypráví psycholožka.
Problém by tedy měla alespoň částečně vyřešit novela živnostenského zákona, ta řeší konkrétně psychoterapeuty, pokud o sobě někdo bude tvrdit, že nabízí psychoterapeutické služby, bude muset od léta doložit vysokoškolské vzdělání, akreditovaný výcvik a alespoň roční praxi. Pokuta sahá v horní hranici až k půl miliónu korun. Podle České asociace pro psychoterapii jde o historický krok, boj proti psychošmejdům je však stále na začátku. Co už živnostenský zákon ze své podstaty postihnout nedokáže, je totiž dohled nad řádným výkonem psychoterapie.
„Živnostenské úřady nemohou kontrolovat, zda daný psychoterapeut nebo psychoterapeutka pracují v souladu s etickými principy profese, zda podstupují supervizi či zda se celoživotně vzdělávají, což je součástí dobré praxe. Také neošetřuje jinou oblast než živnostenskou, přitom víme, že psychoterapie je poskytována napříč resorty – nejen ve zdravotnictví a v živnostenských praxích, ale také v sociálních službách, ve školství, vězeňství, obranných složkách, pastorační práci a podobně,“ vysvětluje Andrea Brožová, mluvčí České asociace pro psychoterapii.
Psychologové i psychoterapeuti jsou tedy zajedno v tom, že by se v Česku měly pro jejich obory zřídit komory. Ty by nejen vedly seznam akreditovaných pracovníků, na jehož základě by si klient mohl velmi rychle a snadno ověřit, jestli se náhodou neobjednal k nějakému šarlatánovi, ale také by řešily případná provinění a dalo by se u nich stěžovat na konkrétního terapeuta. Mohly by tak řešit například případ 55letého terapeuta z Brna, který měl sex s maturantkou. Ta byla zároveň jeho klientkou, jak informovaly Seznam Zprávy. Asociace psychoterapeutů mu po mnoha měsících udělila nespecifikovanou sankci, terapeut ovšem své služby nabízí dál. Zákon na něj zkrátka nemůže.
Co na to politici
Změní se to někdy? Lze vůbec nějak chránit zranitelné lidi, kteří ve složité životní situaci prostě hledají pomoc a jsou rádi, že si na ně někdo vůbec udělal čas? Staronový premiér Andrej Babiš několikrát sliboval, že duševní zdraví národa je pro něj priorita. Vydávám se tedy pro odpovědi do sněmovny. Současná vláda tu zřídila nový podvýbor pro dušení zdraví, na Úřadu vlády ČR pak nedávno vzniklo Oddělení politiky duševního zdraví a byla obnovena Rada vlády pro duševní zdraví. Jako první zpovídám Taťánu Malou z hnutí ANO, členku podvýboru.
„Považuji duševní zdraví za naprosto zásadní oblast, ať už z hlediska dostupnosti, nebo z hlediska všech možných závislostí – třeba drogových nebo digitálních,“ začíná svou odpověď zeširoka Malá. Podle ní je nutné v tomto volebním období pracovat na tom, aby se pravidla a požadavky na odborné síly v této oblasti vyvážily – aby se zbytečně neplýtvalo silami těch, kteří chtějí pomoct. „Někdy i kouč může pomoct, hlavní je ale podle mě osvěta, ať lidé vědí, že kouč není psychoterapeut,“ doplňuje. Pro zřízení zmiňovaných komor nicméně Malá není. „Komory jsou spíše mocenská záležitost, situace se ale podle mě dá řešit i jinými směry. Vznik každé komory s sebou nese řadu dalších nákladů, které jsme schopni dát spíše do té osvěty, třeba mě ale kolegové na podvýboru přesvědčí o opaku,“ říká Malá. Jednou z těch, kteří by naopak pro zřízení komory byli, je pirátská poslankyně Barbora Pipášová. Sama je totiž profesí psychoterapeutka.
„Dnes není kam poslat stížnost. Ti lidé bez papírů, které jste popsal, jsou nepostižitelní. Ve své praxi jsem přitom měla spoustu případů, kdy lidé přišli od těchto pseudoterapeutů úplně rozložení, a hodně dlouho trvalo, než se začali dávat dohromady a než zase začali věřit odborníkům,“ vysvětluje Pipášová. Zákon o psychoterapii a psychologii bude podle ní velmi těžké realizovat, pokud se podaří prosadit alespoň jeho části do jiných zákonů, bude to podle Pirátky pokrok.
Politici se tedy na tom, jak palčivý a citlivý problém řešit, zatím neshodnou. Podle poslankyně a bývalé ministryně spravedlnosti Evy Decroix (ODS) například řeší psychošmejdy právě novela živnostenského zákona. „Můžeme přemýšlet o nějaké samoregulaci, samokontrole nebo samovzdělávání, nicméně položme si otázku: osvědčilo se nám to? U lékařské komory mi to moc nepřijde. Zkrátka a dobře, komoru chtějí mít lakýrníci nebo automechanici, ale je to opravdu potřeba?“ ptá se Decroix. Zároveň dodává, že se v praxi často stává, že najednou vzniknou dvě až tři organizace, jež se začnou hádat mezi sebou.
A psychošmejdi mezitím pracují dál.
Jak poznat psychošmejdy
Ve většině případů se jedná o tzv. alternativu k existujícím, osvědčeným a vědecky zdůvodněným metodám, které klientům/pacientům pomáhají, resp. neškodí.
Alternativa není založená na žádné teorii, odkazuje se k neověřitelným zdrojům (např. pradávná historie, východní filozofie), případně k otcům psychologie a psychoterapie (C. G. Jung, S. Freud), jejichž myšlenky vytrhává z kontextu a podle potřeby je překrucuje.
Častým „argumentem“ alternativce je jeho osobní zkušenost, jež umožnila dotyčnému osvícení a vnukla mu myšlenku, jak řešit většinu psychických problémů. „Když to funguje u mě, tak u vás to bude taky fungovat.“ Alternativní metoda bývá poměrně často prezentována jako zázračná, protože umí rychle a jednoduchým způsobem odstranit všechny složité psychické problémy, jež vznikaly po dlouhou dobu. Metoda se velmi často prezentuje jako panacea – univerzální lék na všechny neduhy, v tomto případě psychické.
Některé alternativní metody fungují z ekonomického hlediska na principu MLM (multilevel marketing – kursy produkují další šiřitele metody) – princip tzv. letadla.
Častou zástěrkou je tzv. osobní rozvoj jednotlivce, který není spokojený se svým současným životem či postavením a hledá cesty, jak to změnit.
Cena služby je smluvní, oblíbeným trikem je nastavení vysoké ceny, jež navozuje dojem výjimečnosti, kvalita metody však neodpovídá ceně.
Michal Walter
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
