Reportáž z Dnipra: Ukrajinští dronaři se cvičí rovnou na frontě. Ruské rakety mezitím dál vraždí
„Jestli si chcete zvednout adrenalin, pojďte klidně se mnou. Tahle chodba vede na urgentní příjem,“ říká mi starší muž v bílém plášti hned, jak vejdeme do útrob nemocnice. „Před půl hodinou dopadla raketa do města a my se tu teď potýkáme s následky,“ dodává. „Já vím, slyšeli jsme. Bylo to nedaleko od nás,“ odpovídám. Zatímco kráčíme chodbou, míjejí nás transportní nosítka s lidmi. Když mě mine asi páté, tak to přestávám počítat. Zahneme za roh a otevřou se dveře. Jsme na urgentním příjmu a křik pacientů se mísí s pokyny doktorů. Jsme sto kilometrů od fronty v ukrajinském Dnipru v jedné z největších nemocnic v zemi a já se za malou chvíli stanu svědkem toho, jak vypadá každý den ruské plnohodnotné agrese vůči Ukrajině.
Noc byla ve znamení několika poplachů. Na Ukrajinu letěly bezpilotní drony Šáhid i balistické rakety. Každodenní evergreen nočního nebe nad řadou ukrajinských měst. V zemi jsem nejen jako reportér, ale také jako součást humanitární mise Paměti národa, která veze materiál pro obránce Ukrajiny. Nic nenasvědčuje tomu, že den, co právě začíná, bude pro mě ochutnávkou všech možných aspektů, jež barbarská agrese Vladimira Putina vůči Ukrajině už pátý rok nabízí.
Ráno je ve znamení příprav a bezpečnostních opatření. Jsem pozván do dronové školy, kde se ukrajinští vojáci i příslušníci mezinárodní legie učí manévrovat s ikonickou zbraní, která ovládla současné bojiště. Vypínáme telefony, dáváme je do speciálních stínicích sáčků, o mé cestě sem neví nikdo z blízkých ani kolegů. Pro Rusy jsou ukrajinští operátoři dronů tou nejcennější trofejí. Škola se musela několikrát přesouvat. Do její zatím poslední lokace přijíždíme dopoledne.
Mezi dveřmi nás vítá Vlad, sympatický dvacátník. Pyrotechnik a náš dnešní průvodce. Řada lidí, včetně mě, si představuje, že vezmete komerční dron, dáte na něj granát, vzlétnete, letíte několik kilometrů, z bezpečí vlastního zázemí najdete nepřítele a bum. Jenže takhle to vůbec nevypadá. V jedné místnosti hučí 3D tiskárny. Ve druhé jsou u notebooků vojáci a učí se ovládat virtuální drony. Venku za okny hučí ty opravdové, s nimiž manipuluje pokročilejší třída. „Děláme si tu všechno sami. Vyrábíme drony, nosiče náloží i ony nálože. Hodně efektivní je v tomhle 3D tisk. Umíme si vyrobit prakticky cokoli. Ramena dronů, lopatky vrtulí i obaly na miny,“ říká Vlad a ukazuje prototypy.
„Takže vám nestačí komerční drony?“ ptám se překvapeně. Vlad vrtí hlavou. „Jak se to vezme. Mnohem efektivnější jsou ty upravené. Jenže Rusů se na nás valí pořádná horda, takže je klíčové hlavně množství. Bereme úplně všechno, co je schopné letu, pak to tady vylepšíme a jde se s tím bojovat. Potřebujeme nejen útočné a FPV drony (rychlé, malé přístroje, které jsou velmi obratné a dají se ovládat z pohledu první osoby), ale i monitorovací zařízení, abychom mohli sledovat situaci na bojišti. Tam to vypadá jak v nějakém sci-fi filmu. Jsou oblasti, kde vůbec nejsou lidé. Ve vzduchu jsou hejna dronů, na zemi jezdí roboti, co převážejí nálože nebo likvidují miny,“ popisuje. Větu o tom, že Ukrajině chybí úplně všechno, uslyším ten den ještě mockrát.
Ostré testy na frontě
V místnosti techniků se seznamuji s dalším chlapíkem, říkejme mu třeba Artem. Ten na mě mrkne a řekne „podrž to“, načež mi podá asi dvoukilovou trubku, jež připomíná bombu. Držím a ani se nehýbám. „Klid, to je jen maketa. Ladíme podle ní drony. Tuhle nálož zvládne menší dron odnést i patnáct kilometrů daleko a tam zničit prakticky cokoli, co se hýbe. Vojáky i jejich auta,“ dodává a pak mi ukazuje optické vlákno. Postrach zákopů, protože tyhle létající bestie nejde ničím rušit ani odstínit. Musíte mít kliku a dostat se za ně, kdy můžete lano přerušit a dron pak spadne. I tak je vaše šance na přežití přinejlepším 50 na 50. Pracují tu i na „interoceptorech“. Rychlých dronech, co dokáží ničit obří šáhidy. Při nedostatku munice u protiletecké obrany je to momentálně nejcennější zbraň pro obranu ukrajinských měst.
Vlad mi popisuje, že kromě pyrotechniků a techniků jsou tady i lidé z rozvědky, piloti, policisté i zranění veteráni s protézami. Je tu i hodně žen. Ti všichni se učí bojovat s nejmodernějším typem zbraně, kterou válka na Ukrajině momentálně zná.
Z dálky nás pozoruje muž, jenž do okolí příliš nezapadá. Až později zjišťuji, že je to dokumentarista Sean. Američan, co už tři roky natáčí dokument o ukrajinských dronových operátorech. „Nevím, jestli to někdy dokončím. Všechno se tu mění extrémně rychle. Vývoj i používání dronů se každé tři měsíce strašně posunou. Tak si dělám legraci, že tu aspoň kluky svou přítomností chráním. Když jdu s nimi blízko k bojovým liniím, dávám si na prsa nášivku PRESS. Všichni se smějeme tomu, že díky ní by mě Rusové chtěli zabít jako prvního, protože jestli je pro ně někdo cennější trofej než dronoví operátoři, pak to jsou novináři,“ říká mi s úsměvem na rtech. Pak společně pozorujeme venkovní výcvik.
Je neuvěřitelné, čím vším ukrajinští piloti s dronem, který má pod sebou nálož, proletí. Zeptám se Vlada, jestli dělají i ostré tréninky se svými studenty a kde se to případně koná. „No kde?! Přece na frontě. Když už tam dáme nálož, tak by měla odpálit okupanta nebo jeho techniku, takže ostré zkoušky jsou v zákopu na frontě,“ říká mi při loučení.
Pokud se to nezastaví tady, půjde to dál
S humanitární pomocí pokračujeme do Dnipra. Hlavním cílem je nemocnice, ještě předtím ale předáváme vybavení obráncům Ukrajiny ve městě. Jedná se o klasickou výbavu – kromě samotného auta, jímž jsme sem dojeli, to jsou powerbanky EcoFlow, škrtidla, 3D tiskárny a spacáky. Jeden z mužů, který pro svou jednotku bere krabici turniketů, nás pozdraví česky.
„Nazdar, kluci, jak se máte?“ směje se vysoký svalnatý chlápek, jenž vypadá, že týden v kuse nespal. Zjišťuji, že je to český dobrovolník s volacím znakem Gibbon, který se před půl rokem přidal k ukrajinské armádě a jeho hlavním úkolem je dopravovat spolubojovníky na frontu a zpátky z ní v roli bojového řidiče. Po předávce materiálu říká, že by se rád najedl v teple. Kupuji mu oběd, a než nám jídlo přinesou, sedáme k rozhovoru. Kompletní video z něj najdete už teď na webu reflex.cz, tady je přepis. Jeho autentické zážitky si můžete přečíst na facebookovém profilu Gibbon – mezi životem a frontou.
Ještě než začneme, musím říct, že vypadáš hrozně. Máte teď vůbec čas si aspoň na chvíli lehnout, nebo jedete rovnou dál?
Asi pojedeme rovnou. My vlastně nemáme čas se vyspat skoro nikdy, kromě měsíčního volna, které získáš po plnění bojových operací. Jsme pořád ve spánkové deprivaci. Dneska ve tři ráno jsem ještě vezl kluky na frontu a zpátky.
Jak ses k téhle „práci“ dostal?
Není tajemstvím, že jsem dřív pracoval v humanitární organizaci a na Ukrajině jsem byl skoro dva roky. Už od začátku plnohodnotné války mě to sem táhlo a chtěl jsem do armády, ale tehdy mi to bývalá přítelkyně rozmluvila. Zpětně jsem za to vděčný, protože ze začátku byla životnost cizinců velmi špatná. Postupně jsem se seznamoval s místní kulturou, s lidmi, udělal jsem si tu spoustu známých mezi civilisty i vojáky. Naučil se ukrajinsky. Čím dál víc jsem měl pocit, že nedělám dost, že musím dělat víc a víc tlačit proti Rusku. Ten pocit ve mně rostl, až jsem se jednoho dne rozhodl.
Máš pocit, že ses rozhodl správně? Jak dlouho to děláš?
Za chvíli to bude půl roku od podpisu kontraktu. Tři měsíce byl výcvik. Hodně tvrdý výcvik. A teď jsem třetí měsíc v „práci“. Jsem stoprocentně přesvědčený, že jsem se rozhodl správně. Jsem přesně tam, kde mám být.
Jaké jsou tvoje úkoly? Co konkrétně děláš?
Primárně jsem bojový řidič v brigádě. Dostáváme speciální úkoly, takže jezdíme na místa, kam se jiní nedostanou. Mým úkolem je naložit kluky, dovézt je na pozice, zásobovat je tím, co potřebují, a po splnění mise je vyzvednout a odvézt zpátky. Transport je dneska asi nejnebezpečnější část jakékoliv mise, protože jsi primárním cílem dronů a dělostřelectva. Kromě toho jsme trénovaní i na jiné úkoly, třeba na záčistky nebo útočné akce. Záleží na tom, co přijde shora.
Jak si to mám představit v praxi?
Vyrážíme při přelomu noci a dne, kdy je nejmenší šance, že nás zasáhnou drony. Máme danou trasu, známe pozice v našem sektoru. Kluky co nejrychleji dopravíš na místo, vyložíš a okamžitě se snažíš zmizet.
To je teorie. Jaká je realita?
Cesta na pozice trvá třeba tři čtvrtě hodiny až hodinu. Vykládka by měla oficiálně trvat 30 sekund, ale to je často nereálné. Někdy jsi na místě minutu, minutu a půl, někdy i dvě. Číhají na tebe hlavně drony, protože dnešní válka je z velké části o nich. Když vidíš, že se to blíží, musíš okamžitě zmizet. Je to hlavně o štěstí.
Takže otázka není, jestli na vás něco poletí, ale kdy. Jak to teď na frontě vypadá?
Je to nešťastné. Rusové postupují pomalu, ale postupují. Zároveň se nám daří je místy tlačit zpátky, ale je jich strašně moc. Nehledí na cenu lidského života. Denně přicházejí o obrovské množství lidí. Když to vidíš na vlastní oči, je to deprimující – vidíš, jak hluboko může člověk klesnout a jak prohnilý je celý ten systém. Na frontě na jejich straně umře denně tisíc až dvanáct set lidí. A pořád jdou noví a noví proti nám.
Kdo proti vám stojí?
Záleží na části fronty. Potkáváme cizince z Afriky, Pákistánu, Indie, ale i Rusy. Dobře vycvičení Rusové nastupují spíš tam, kde vědí, že je naše brigáda. Většina ostatních jsou dobrovolníci bez výcviku. Z vojenského hlediska je to tragikomické, ale z jejich pohledu to dává logiku – jde jim o to, poslat tam co nejvíc lidí.
To území, o němž Rusko tvrdí, že ho „osvobozuje“, dobývají tímhle způsobem?
Přesně tak. Nejprve se tam po malých skupinkách proplazí, někde se zakopou, čekají na posily, přepadávají logistiku. Když se jim to podaří, nastoupí jich víc a tímhle způsobem to území postupně obsazují. Do toho na nás sypou, co se dá. Rakety, dělostřelectvo, drony, pumy...
(V tu chvíli se ozve silná detonace v dálce a zachvějí se okna.)
To bylo co?
To byly dva kaby.
Dva kaby?
Jo.
Teď, co tady sedíme, tak někde něco dopadlo?
Ano. Znělo to jako KAB. To je řízená aeropuma. Jsou to staré letecké pumy upravené tak, aby je mohli navádět na dálku. Dnes už doletí klidně i zhruba 270 kilometrů. Nebylo to úplně blízko, ale ani úplně daleko – zaklepala se okna. Houkají auta.
Teď mi přišla notifikace, poplach od bezpečáků. Máme jít do krytu?
Ne, v pohodě.
Ta válka je tady hmatatelná, i tady, v Dnipru. A to jsme asi 100 kilometrů od fronty.
To dneska už bohužel nic neznamená.
(Později se dozvídám, že nešlo o letecké pumy, ale balistickou raketu Iskander.)
Co se dozvídáš od zajatců?
Zajímá mě jejich motivace. Když je převážím, snažím se s nimi mluvit. Většinou tvrdí, že jim slibovali nebojové pozice, dali jim minimální výcvik a poslali je rovnou na frontu. Pro mě je to nepochopitelné, ale z jejich pohledu to smysl dává.
Jak dlouho tu chceš zůstat?
Mám kontrakt na tři roky, ale budu tady, dokud Ukrajina nevyhraje nebo dokud to neskončí. Chtěl bych tady pak zůstat žít.
Kdyby vás někdo chtěl podpořit, co vám chybí nejvíc?
Nejvíc nám chybějí zdroje energie – dobíjecí stanice, generátory –, a hlavně auta. Auta se v Donbasu ničí neustále. Transport a elektřina jsou pro nás největší problém.
Tobě osobně chybí nejvíc spánek?
Spát se dá, ale málo. Spánkovou deprivací trpíme všichni. Doženeš to, když máš volno. Jinak osobně mi nic zásadního nechybí.
Máš nějaký vzkaz pro lidi v Česku?
Těm, kteří podporují, bych chtěl vzkázat, ať v tom pokračují. Pokud se to nezastaví tady, půjde to dál.
Tvoje zkušenosti se objevují na sociálních sítích pod účtem Gibbon. Budeš v tom pokračovat?
Ano. Starají se o to kamarádi, já jim posílám reporty, fotky a videa. Chci v tom pokračovat, třeba to někomu poslouží jako zdroj informací.
Držím palce, ať ten konec přijde co nejdřív a můžeš tady jednou v klidu žít.
Děkuju.
Po krátkém rozhovoru sedáme k obědu, jejž nám mezitím přinesli a který zhltneme během pár minut. Část naší výpravy zastihl poplach na parkovišti před restaurací a sedí v krytu. Bylo to tentokrát hodně rychlé, museli tu raketu odpálit někde blízko. Systém výstrahy nestihl zareagovat. Rozhoukaly se sice sirény v obavě před druhým úderem, ale ten první dopad byl prostě otázka několika desítek vteřin. Od bezpečáků si vyslechneme pokárání za to, že jsme nešli do krytu, a loučíme se s Gibbonem. Venku je minus dvanáct stupňů, a tak mu dávám všechny hřejivé sáčky, co jsem si na cestu na Ukrajinu koupil. S díky je přijímá, nasedá do auta a odjíždí. My pospícháme do nemocnice.
Pomoc, co jde rovnou na sál
Cílem poslední dodávky naší humanitární pomoci je Mečnikovova nemocnice v Dnipru. Obrovský špitál, v němž je 50 operačních sálů. Je to jedna z největších nemocnic na Ukrajině. V rolích pacientů se tu potkávají civilisté z vybombardovaných měst i vojáci z fronty. Kvůli poloze na východě se tu schází proud raněných hned z několika bojových oblastí. Podle místních lékařů to je ale dobře. Jsou tu na to připraveni. Nepočetný personál tady má za sebou přes 55 tisíc operací, z nichž 53 tisíc dopadlo dobře. Stručně řečeno – když voják přežije těch kritických sto až dvě stě kilometrů z fronty, jeho šance tady se zvyšují. Parkujeme před nemocnicí, dvůr je plný sanitek. Personál vykládá raněné a ve spěchu je odváží dovnitř. Přicházíme na recepci. Ujímá se nás jeden z lékařů. Až později zjišťuji, že to je ředitel nemocnice Serhij Ryženko. Vede nás na urgentní příjem z úvodu reportáže.
„Jen se dobře podívejte. Tohle tu vidím každý den několikrát. Tohle dělá Putin. Tohle nám dělá Rusko. Točte a foťte si, co chcete, jen pak pacientům rozmažte obličeje. Ať to celý svět vidí,“ říká mi ředitel Ryženko na urgentním příjmu. Na pěti lůžkách sténají lidé, všude je krev. Sestry jim stříhají oblečení. Personál se nad nimi domlouvá. Sledujeme to jako v transu. Jednomu muži krvácí hrudník, druhý má nějaké předměty v boku. Třetí je úplně bledý a sténá. Čtvrtý má těžké poranění páteře. Kolem mě projíždějí další nosítka. Na nich je mladý kluk, jenž v mrákotách opakuje: „Měli jsme to čekat, bylo tam moc aut, měli jsme to čekat,“ mumlá, zatímco personál mu fixuje ruku. Má v ní tři obrovské rány, kolem kterých je obvaz nasáklý krví. „Je mu dvacet let. Nevím, jestli ho zachráníme, všechny hodnoty má hodně špatné. Ztratil obrovské množství krve, ale uděláme maximum,“ říká mi Ryženko.
První světová s drony
Cestou z urgentního příjmu jdeme kolem jipky. Leží tam vojáci. Jeden je popálený na 70 % těla, druhý v kómatu. Třetí přišel o nohu a ruku. Všichni jsou mladší než já. Dorazíme do lékařského pokoje, kde rozbalujeme krabice s pomocí, již do Dnipra přivezla česká organizace Post Bellum za peníze ze sbírky Paměti národa na pomoc Ukrajině. Na vrchu jsou přístroje pro ozónovou léčbu tzv. zákopové nohy.
Ředitel Ryženko si je uznale prohlíží a pokyvuje: „Gangréna, to tu léčíme denně. Strašné svinstvo. Nemoc první světové války. A máme to tu zase. První světovou válku s drony.“ V dalších krabicích je chirurgický materiál. Hlavní sestra – instrumentářka – bere do ruky balíčky s nástroji. Podívá se na nápis a vyhrknou jí slzy. „To je všechno sterilní, že ano? To můžeme vzít rovnou na sál.“ Po ujištění, že ano, materiál odnáší.
Zní to jak z nějakého pitomého románu nebo seriálu M.A.S.H., ale tohle se skutečně stalo. I v největší nemocnici na Ukrajině chybí všechno: nástroje, ale i obvazy, rukavice, roušky. Zraněných je prostě moc.
Odcházíme z nemocnice. Do jedné z hospod, v níž se zrovna svítí, protože jsme trefili dvouhodinové okno, ve kterém jde v Dnipru proud. Jdu ven a zapínám telefon. Na sociální sítě točím video, jež celý ten den shrnuje. O náletech, nemocnici, o všem. Než ho stihnu natočit, rozezní se další poplach. Druhý iskander letí na město. Domluvím a jdu do restaurace, ke zdi, dál od oken. Raketa ale dopadá pár kilometrů od centra směrem k průmyslové zóně.
Video postuji na sítě se zpožděním. Do komentářů se vrhne dav botů, ale i obyčejných proruských Čechů. Ukrajina na videu prý není dostatečně zubožená, abychom jí museli pomáhat. A vůbec. Na většině území fronta není a je to tam v pořádku. Říkají to přece naši politici, kteří vyhráli poslední volby. Dav relativizátorů i vyloženě zlých lidí libujících si v ukrajinském utrpení. Už čtyři roky. Jako temná bažina zaplevelí jakoukoli diskusi, která se války týká. Zvlášť pokud jde o video. Zatímco ukrajinští dronaři, český dobrovolník Gibbon i ředitel Ryženko drží ruskou agresi na ukrajinských hranicích, my informační válku doma prohráváme. Na celé čáře.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
