Lekli jsme se, že je to zase zpátky. Sýrie se dostává z následků vleklé občanské války. Jak těžké to bude?
O Sýrii jsme v posledních patnácti letech slyšeli jen v souvislosti s válkou, terorismem nebo migrací. Jenže letos v lednu boje snad už definitivně skončily a země se pod vedením bývalého člena al-Ká’idy vydává cestou k míru. Daří se jí to – a jak těžké to ještě bude?
Kontrast doslova praští do očí ihned, co přejíždím moderní nově postavenou celnici mezi Jordánskem a Sýrií. Krajina je zanedbanější, kolem nepořádek, jako by se to tu nikomu nechtělo uklízet, vítr sfoukal množství igelitových pytlíků na hraniční plot. Vidím první zničené domy a potom další a další. A dálnici také lemují stany těch, kteří nemají kde bydlet. Jsou prakticky úplně všude, i v sousedství damašské čtvrti Jarmúk, kde nezůstala cihla na cihle.
Jarmúk byl původně palestinským uprchlickým táborem a domovem pro 150 tisíc lidí. Po vypuknutí občanské války ho stihl osud mnoha dalších obcí, měst a městských čtvrtí, které se fragmentovaly mezi různé skupiny a politické frakce. V Jarmúku se Lidová fronta pro osvobození Palestiny postavila na stranu prezidenta Asada, zároveň se tu ale etablovaly i opoziční skupiny, jako Svobodná syrská armáda a později i takzvaný Islámský stát. Režim Bašára Asada pak nechal čtvrť rozkládající se jen pár kilometrů od centra vyhladovět a poté zničit.
Dnes tu někde ční do vzduchu trosky, jinde zůstaly jen kameny a zbořeniště, o kus dál polorozpadlý dům, jenž nějakým zázrakem drží pohromadě. Jeden z bytů tu nedávno koupil Nizar, který se vrátil z emigrace ve Švédsku. Tam se dostal v roce 2015 s tehdejší velkou uprchlickou vlnou, jejíž podstatnou součástí byli Syřané utíkající před válkou. „Musel jsem jít, jinak mi hrozil odvod do vládní armády a tam já rozhodně nechtěl,“ vzpomíná. Ve Švédsku se protloukal všelijak, pokoušel se pracovat ve svém oboru jako zubař, ale nebylo to jednoduché. „Úřady tam požadují množství certifikací a podmínek, aby bylo možné provozovat praxi,“ říká Nizar.
„A tak jsme se i s bratrem rozhodli vrátit domů. Já tu můžu klidně pracovat, jen s bydlením je problém. Protože se v poslední době vrací hodně lidí, ceny jsou vyšponované, a tak jsem koupil byt tady, ve zničené čtvrti,“ pokračuje. Byt o zhruba sedmdesátimetrové výměře ho stál 21 tisíc dolarů (v přepočtu asi 430 tisíc korun). Dům je sice rozstřílený, ale úřady ho označily jako opravitelný, zatímco všechny okolní budou muset pryč.
Válka v Sýrii měla za následek kromě půl miliónu lidských obětí i tři milióny běženců v sousedních zemích a šest miliónů vnitřních uprchlíků v zemi samotné. To znamená, že zhruba každý druhý až třetí ze 23 miliónů Syřanů byl nějakým způsobem vysídlen nebo musel utíkat ze svého domova. Nyní se to vše napravuje, podle různých zdrojů se vrátilo 1,3 až tři milióny běženců včetně některých z uprchlické vlny v letech 2015 až 2016. „Přináší nám to ale trochu obtíže, musíme si zvykat na úplně jiný život, na méně peněz, než jsme byli zvyklí, už je nemůžeme posílat rodině z ciziny. Ale je to naše země,“ říká Nizar.
Od al-Ká’idy ke kravatě
Křesťanská vesnice Malúla byla ještě před začátkem občanské války místem, kam zamířil každý turista. V roce 2010 jich sem přijelo až osm miliónů ročně a turismus živil desetinu země. Malebnou vesničkou ve skalách s několika historickými kláštery tehdy procházely davy návštěvníků, dnes se tu čas od času objeví jen individuální turisté. Jinak je tu pusto a prázdno. I tady se přehnala válečná vlna, když v prosinci 2013 islamisté ze skupiny an-Nusrá Malúlu na čas dobyli.
V rozstříleném hotelu za městem je ještě na recepci kniha hostů s posledními záznamy právě z roku 2013. To se konflikt právě rozbíhal. Válka v Sýrii, která je nyní ve fázi závěrečného uklidňování, je jedním z posledních reliktů takzvaného arabského jara z přelomu nulté a první dekády našeho století.
Všechno začalo v polovině března 2011 demonstracemi, jež se syrská armáda snažila potlačit násilím, zatýkáním a střelbou. Ty přerostly v reakci ze strany opozice různého názorového smýšlení, z níž vzniklo na sto různých frakcí, od relativně prodemokratických sil, jako Syrská svobodná armáda, až po islamistickou Frontu an-Nusrá.
Ta se postupně sloučila s několika dalšími skupinami podobného ražení v organizaci s názvem Haját Tahrír aš-Šám (HTS). V prosinci 2024 pak zahájila ofenzívu, která svrhla syrský režim. Předchůdkyně HTS přitom vznikla s podporou al-Ká’idy a její šéf Ahmad Šara dokonce bojoval na straně této organizace v Iráku a byl několik let vězněn Američany. To je dnes už minulost, někdejší jádro (loni v lednu rozpuštěné) HTS dnes fakticky vládne Sýrii. Její vousatí bojovníci se prohánějí po ulicích v policejních autech v americkém stylu.
Vůdce Sýrie Šara sedí v prezidentském paláci a nosí i kravatu považovanou islamisty za odporný symbol západní přetvářky a poklesu. Setkává se s Donaldem Trumpem a Emmanuelem Macronem, naposledy ho přijal v Kremlu Vladimir Putin, přičemž z různých seznamů teroristů HTS i sám Šara promptně zmizeli. Je ale třeba dodat, že HTS už před lety přerušila vztahy s al-Ká’idou a odmítla se začlenit do Islámského státu i přes výzvy a zlobu jeho vůdce Abú Bakra Bagdádího.
Bylo by naivní se domnívat, že za syrskou válkou nestály vnější síly tahající za drátky konfliktu. HTS a dalších islamistů využily k expanzi svého vlivu Saúdská Arábie, a hlavně Turecko, mající už tradičně velmi špatné vztahy se syrským režimem. Ten vládl bezmála 55 let, přičemž prezidentskou funkci převzal po Háfizu Asadovi v roce 2000 jeho syn Bašár. Syrský režim byl proslulý svou brutalitou, skončit ve vězení bylo velmi snadné a znamenalo to cestu, z níž kvůli rozšířenému mučení nemuselo být návratu. Za Asadovým režimem stály Rusko, Írán a libanonské hnutí Hizballáh. Ruské jednotky jsou v zemi stále, mají leteckou základnu Hmímím a přístav Tartús na západě Sýrie.
Kufry v míru nefrčí
Dnes Rusové sedí na svých základnách a málokdy vyjíždějí ven, atmosféra vůči nim není právě přátelská. Na jejich stopy ale narážím po celé zemi. V Malúle vojáci z Rjazaně zvěčnili sprejem název své jednotky v místě, kde jsou stovky let vyryté vzkazy ve skále. A v Aleppu na severu země si ještě dobře pamatují doby, kdy jejich armáda pomáhala Bašárovým jednotkám a ruská letadla bombardovala město i okolí, především pak nedaleký Idlib, který byl baštou opozice.
„Ještě před válkou sem jezdily davy ruských turistů a já jsem se s nimi mohl bavit, občas i díky tomu něco prodal,“ říká Háfiz. Devadesátá léta strávil v Rusku, pracoval na tržišti a díky tomu se dobře naučil jazyk. Po návratu to vypadalo, že se mu bude dobře dařit i doma v Sýrii. Země se rozvíjela, Aleppo vzkvétalo, přitahovalo turisty z celého světa. Zdejší krytý bazar al-Madína ze 14. století byl zachovalým světovým unikátem, kde pulsoval i běžný život, celé historické centrum je pak zapsáno na seznam památek UNESCO.
Ve dvoumiliónovém Aleppu, jež bylo politicky, etnicky i nábožensky fragmentované a velký vliv tu měla opozice, se bojovalo od roku 2012 až do roku 2016, kdy město ovládla armáda Bašára Asada. V Sýrii se o této epizodě mluví jako o matce všech bitev a výsledkem je kromě zhruba 30 tisíc zmařených životů i kompletní destrukce města, které je ze dvou třetin zničené. Obrovské škody utrpělo i historické centrum, připomínající vybombardovaná města svého času v Německu.
„Když se bojovalo, přesunul jsem obchod do bezpečnější čtvrti a prodával kufry dál. Byznys šel dobře, protože za války lidi utíkají a kufry jdou na odbyt,“ říká Háfiz u stolečku před obchodem nad šálkem kávy. „Zato teď to stojí za nic. Nikdo už nikam neodjíždí, naopak, mí sousedé se vracejí,“ pokračuje. Jediné, co Aleppu dosud chybí, jsou turisté. „Je jasné, že Rusové vítaní nejsou, i jejich ženy, které se sem provdaly ať už z Ruska, či třeba z Ukrajiny, za války raději odjely. No a těch ostatních přibývá velmi pomalu,“ dodává. Je ale pravda, že Sýrie je zatím pro návštěvníky ne úplně pohodlná, nejdou tu například bankomaty a nefungují běžné služby, jako prodej SIM či booking hotelů, ty jsou navíc k dispozici jen v omezenější míře.
Poslední boj
Jeden ze vchodů na kryté tržiště je zavalený, další nabízí asi 500 metrů krámků a typického bazarového života, než se ocitám mezi troskami pod širým nebem. Prší a déšť umocňuje beznaděj v místech, jež nikdo deset let neopravoval. Začalo se až teď, v jedné z částí bazaru se činí asi dvě desítky dělníků. Opracovávají kamenné kvádry a snaží se vtisknout tunelu lemovanému krámky původní podobu. „Čeká nás práce na celá léta. Ale věřím, že nakonec to opravíme,“ říká předák dělnické party opět při tradiční kávě.
Syrský stát se snaží dát válečné škody do pořádku a staré Aleppo je priorita, zahraniční donátoři, kteří by obnovu mohli zafinancovat, se ale zatím nehrnou. Jedním z nich je třeba Aga Chánův fond pro kulturu, obnova historického centra ale bude vyžadovat masívní restaurátorské úsilí a finanční pomoc. A také stabilitu i garance, že se válka nevrátí.
Jenže právě v tom donedávna nebylo úplně jasno. Ještě v polovině ledna se v Aleppu bojovalo, kurdské jednotky takzvaných Syrských demokratických sil (SDF) se dostaly do konfliktu s vládní armádou. K objasnění historického kontextu je třeba se vrátit do předchozích fází války, která umožnila místním Kurdům to, o čem snili po celá minulá desetiletí – vlastní stát. Ten sice oficiálně vlastním státem nebyl, fakticky ale Kurdové ve svých oblastech spravovali úplně všechno.
Kurdská autonomie, známá jako Rojava (oficiálně Demokratická autonomní správa severní a východní Sýrie – AANES), se řídila marxistickými myšlenkami blízkými Straně kurdských pracujících (PKK) a byla pochopitelně solí v očích Turecka, jež má PKK za teroristy. Za částečné pomoci Američanů dokázala Rojava porazit svého rivala na život a na smrt, takzvaný Islámský stát. Po jeho konečné likvidaci pak Kurdové ještě několik let hlídali jeho bojovníky ve věznicích, které teprve nedávno předali syrské vládě. A protože spojenci Kurdů, Američané, považovali přinejmenším část vězněných džihádistů za příliš nebezpečné, domluvili se na jejich převzetí s Irákem.
V Aleppu Kurdové drželi hustě zalidněné čtvrti na severu města. Prodavač kávy v městském parku nedaleko nádraží (je notnou dobu mimo provoz, vlaky dnes v Sýrii nejezdí) má pod pultem schovaný fragment letící miny. „Najednou jsme slyšeli, jak létají rakety, a lekli se, že je to zase zpátky,“ říká. A když se jdu po chvíli podívat na místo, odkud nálož vyletěla, vynoří se přede mnou monumentální hradba zničených rozstřílených domů. Skoro mě přikovává k zemi, až mám strach pokračovat dál.
Nakonec seberu trochu odvahy a přelézám val hlíny navršené přes silnici. Míjím průčelí zničeného domu a ocitám se mezi méně poškozenými domy, kde se o překot opravuje. Úřady sice z kurdských čtvrtí odsunuly desetitisíce lidí z rodin kurdských bojovníků, mnozí ale zůstávají i proto, že nemají kam jít a do stanů nechtějí.
Koncem ledna bylo mezi Kurdy a vládou uzavřeno příměří. SDF a jejich ekvivalent YPG (Lidové obranné jednotky) se mají začlenit do syrské armády. Současné administrativy zatím zůstanou, co bude dál, se neví. „Pojďte se podívat,“ zatáhne mě stařeček jménem Abdul Waháb do jednoho ze zničených domů. Vidím ještě nedávná kulometná hnízda, před několika dny opuštěná, u jednoho se válí na zemi fotka miminka.
Nevím, jestli je stará, nová, nebo naaranžovaná, protože dnes si už fotky dětí bojovníci zpravidla přechovávají v mobilech. Ale na tom nesejde. Abdul Waháb ostatně přibíhá s dalšími fotografiemi, o kus dál v troskách se válejí školní sešity. Počítám. 2011 až 2026. Skoro patnáct let, celá jedna generace, která vyrostla ve válce nebo v exilu, patnáct let válečného života. Škody se opraví, ale lidem bude návrat do života ještě nějakou dobu trvat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
