O lámání páteře a jiných věcech: Jak se dělníci české kultury vyrovnávali s rekatolizací a normalizací

Nelze se divit intelektuálním disidentům z období normalizace, že jim neostalinismus oněch časů pochopitelně (ovšem z historického hlediska naprosto nesmyslně) připomínal období násilné rekatolizace po Bílé hoře. Lámání páteře národa se za Husáka odehrávalo v přímém přenosu, jméno nepopulárního pátera Koniáše se opět jednou stalo nadávkou a praktikování dvojí morálky, jedné v soukromí a druhé na veřejnosti, bylo věcí bezmála samozřejmou. Skutečně to mohlo, ba muselo připomínat doby tajných nekatolíků a zakázaných knih, jak je sugestivně popsal Alois Jirásek v knize jménem Temno. Tajný nekatolík, který předstoupil o Velikonocích ke zpovědi a přijímání v katolickém kostele, měl po zbytek roku víceméně klid. Podobnost s dělníky české kultury, již podepsali nedávno opět připomínanou Antichartu a učinili režimu nějakou tu úlitbu, se zde přímo nabízí. Občané zdobili okna a Jiráska tou dobou už nikdo z nich moc nečetl, takže lid věřil tomu, že v jeho spisech se nalézá víceméně totéž, co o tom soudil Zdeněk Nejedlý. Představy o třísetletém úpění, cizácké šlechtě a pokrokových sedlácích neodpovídaly historické skutečnosti a Jirásek je svým čtenářům ani nevnucoval. Lid včetně novinářů tomu ale z nějakých důvodů dodnes věří, ačkoliv už ani Nejedlý nepatří zrovna k rozšířené četbě.