Přesně deset let uplynulo od událostí, které vedly k válce na východě Ukrajiny. U mnohých věcí jsem mohl být díky novinářským cestám i práci pro humanitární organizace osobně, o jiných se doslechl. Někdy to bylo i komické, až na to, že byli mučeni a zabíjeni lidé. I když šlo zpočátku do značné míry o živelný proces, Rusko ho dokázalo chňapnout za pačesy a využít.
Nikdy nepůjdeme do Evropské unie! Je nám cizí pedofilie, homosexualita a zoofilie. Nic takového v naší zemi nebude!, křičí proruská aktivistka Nataša. Jsme v centru Oděsy v dubnu 2014 a je jasné, že se něco děje. Na prostranství před Domem odborů rozbil své stany Antimajdan, jak se nazývají odpůrci protestů, které pár týdnů předtím smetly prezidenta Viktora Janukovyče, lavírujícího mezi podpisem asociační smlouvy s EU a spoluprací s Vladimirem Putinem.
Důležité křižovatky na výjezdech z města zahradily barikády z pytlů s pískem. Obsadili je dobrovolníci s kalašnikovy, jsou v této roli poprvé, a tak se bezradně rozhlížejí, co vlastně mají dělat. „Jsme tu proto, aby nemohli přivézt násilníky a provokatéry, už se o to pokoušeli,“ říká Saša.
Je krátce po anexi Krymu a nikdo pořádně neví, co se vlastně děje. Teprve později budeme číst analýzy, v nichž se praví, že se už tehdy hrálo o odtržení regionů s loajálním proruským obyvatelstvem. Jenže ani to není dosud úplně jasné.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
