Ulice a náměstí plné lidí spěchajících do práce, ale i jen tak posedávajících na zahrádkách kaváren a restaurací. I v deset večer, jako by byli všichni venku, hraje hudba, jí se a pije, objímá, líbá, žije. Od půlnoci do pěti ráno je ale zákaz vycházení, přesto ukrajinským Lvovem v době války pulsuje letní život. Jenže 6. července město opět po čase zasáhly ruské rakety. V obytném domě zemřelo nejméně deset nevinných civilistů…
Sleduju pozorně polskou dálnici, blížíme se k ukrajinským hranicím a nic. To, co jsem tady viděla a zažila loni na jaře, jako kdyby se nestalo. Ano, průjezd přes hranice trvá pořád hodiny, kontroly jsou důkladné, ale žádné kilometrové fronty zoufalých, plačících, vysílených a zlomených žen a dětí vlekoucích své životy v narychlo sbalených kufrech a taškách. Dnes jen pár desítek aut z každé strany. Člověk by mohl snadno podlehnout dojmu, že je po všem.
Projíždíme letní krajinou na východ, šumící lesy, zlaté louky s červenými a modrými záblesky květin, rudé třešně na stromech a nepočítaně vlajek na hřbitovech. Právě ony jsou tu nové. Čestné hroby hrdinů padlých v téhle válce. Ještě loni na jaře jich bylo jen pár. Dnes je jich naopak příliš mnoho. Všechny tak čerstvé. Nedá se je nevidět. V každé vsi a městě, jimiž projíždíme, na lvovském hřbitově, jenž je vlajkami tak posetý, až čekám, že se každou chvíli vším tím smutným třepotáním ve větru vznese.
Uzel naděje
Jedeme plynule, tentokrát žádná kontrolní stanoviště hlídaná vojáky nebo ozbrojenými domobranci, občas lze zahlédnout zbytky dočasných opevnění odsunuté do pole či příkopu. Čerpací stanice jsou všechny v provozu a nemají limit na množství paliva jako loni. Pekárny voní čerstvým chlebem, obchody otevřené a plné zboží. Tep normálního života.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
