Procházíme mezi betonovými a výkaly znečištěnými kójemi se stovkami vyděšených a třesoucích se malých selat. Ve vedlejší hale jsme viděli desítky jejich matek – zavřené v klecích, do nichž se některé ani nemůžou vejít, části těl jim přetékají ven, nedokážou se dny a týdny pořádně pohnout, natož třeba otočit.
Proleženiny a jiná zranění nikoho nezajímají, pokud to přímo neohrožuje „výtěžnost“ prasnice; to pak přijde nucená porážka. Fotograf fotí, oba se snažíme nevnímat řev zvířat, jejich hrůzy, nebo naopak rezignace plné pohledy.
„Šak jsou nám, lidem, nejblíž prasata, no ne?“ řekne nám nazítří v jiném prasečáku tamní zaměstnanec v mysliveckém mundúru.
Je pátek dopoledne. Buď je to jeho oblíbené oblečení, nebo se už chystá na víkend a za chvíli mu končí směna. Neumím si ale představit, že by v tom stejném oblečení šel do lesa a nevaroval odérem každého živého tvora na kilometry daleko – my jsme strávili mezi zvířaty v uzavřených halách z několika dnů naší cesty po českých a moravských živočišných chovech jen pár hodin, ale cítit jsme neuvěřitelně; zápach nám prostoupil nejen oblečení, boty a sluneční brýle, ale i kůži.
Pochopitelně, je k neudýchání koncentrovaný.
Nechtěně si vybavím uprchlická centra, jež jsem coby novinářka navštívila. I když tam neustále někdo vytírá podlahy a mají funkční toalety, po pár hodinách jsou haly či stany taky plné zápachu. V uzavřených budovách, kde často v příšerných hygienických podmínkách živoří hlava na hlavě tisíce zvířat, to nemůže být lepší.
PADEJTE! A FOFREM!
Je březnové odpoledne a my právě vycházíme s fotografem z budovy se selaty a jdeme sluncem zalitým areálem patřícím velkému agrodružstvu dál. Všude je otevřeno, nikde nikdo.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
