nahoru

Hodina naší smrti: Tváříme se, že konec lidského života snad ani neexistuje. To je největší chyba

Lucie Tomanová 6. října 2020 • 18:10
Hodina naší smrti: Tváříme se, že konec lidského života snad ani neexistuje. To je největší chyba
foto: Zbyněk Pecák

Drtivá většina lidí stále umírá v nemocnicích, ačkoli by si přáli v klidu dožít doma, nebo alespoň v přátelském prostředí, kde na smrt nebudou sami. Nemusí to tak být. Prožít konec života důstojně, v klidu a bez velkých bolestí je možné, pokud se člověku dostane včasné paliativní péče. Tu mohou poskytovat speciální týmy v nemocnicích, kamenné i mobilní hospice. Stačí jen začít znovu vnímat smrt jako součást života a přestat z ní dělat tabu.

„Doktorka mi řekla, že je to špatný, prý už pro mě nemůže nic udělat. Tak jsem tady,“ vysvětluje věcně paní Vendula. Má veliké klidné modré oči. Ví, že umírá, a působí smířeným dojmem. „Ono to teda nebylo tak snadný, jak to říkám, doktoři mi napřed vůbec nechtěli říct, co mi je. Měla jsem vodu v břiše a bylo mi blbě. Tak jsem se natvrdo zeptala, jestli mám rakovinu. A doktorka řekla, že jo.“ Sociální pracovnice pak vyřídila paní Vendule hospitalizaci v Hospicu Dobrého pastýře v Čerčanech. Paní Vendula teď sedí na polohovací posteli u okna a vyhřívá se ve slunečních paprscích. Světlé vlasy má čerstvě ostříhané na mikádo od zdejší kadeřnice. Malý na oranžovo vymalovaný pokoj s vlastním příslušenstvím má i další lůžko pro případ, že by tu chtěl někdo z návštěvníků přespat. Na něm leží vyskládaná alba s pečlivě roztříděnými fotografiemi z dovolených, každé album a každá fotografie mají přesné datum a místo. „Já se sem úplně přestěhovala a tohle je všechno, co jsem si nechala. Nic víc nepotřebuju. Děti ani příbuzné nemám, přítel leží v nemocnici, je na tom hodně zle a já už sama doma být nemůžu. Tady se o mě dobře starají, výborně vaří a mám tu i program. Jezdí sem za mnou i moji kamarádi, vždycky si udělají výlet...“

Paní Vendula pracovala jako projektantka, ráda cestovala a hodně času trávila na chatě. „Chatu jsem dala kamarádce. Já už ji nevyužiju a ona z ní má velkou radost. Byt jsem taky přepsala na kamarádku, protože ona ho potřebuje, kdežto já už ne. Jen bych zbytečně platila poplatky. Nechala jsem si jen nějaké peníze. Já už teď nemám žádný starosti,“ usmívá se. „Vím, že tady umřu, počítám s tím,“ dodá po chvíli. „Co bude po smrti? Myslím, že nic. Nejsem věřící.“

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku