Osudy československých i českých prezidentů jsou plné zvratů, přešlapů i omylů. Miloš Zeman dosáhl v politice všeho – byl šéfem velké politické strany, předsedou sněmovny, premiérem i prezidentem – přesto odchází do historie jako tragická postava. Nedokázal udržet kontrolu nad svou politickou kariérou a zachovat obyčejnou lidskou důstojnost. Proč? Na to odpovídá nový speciál Reflexu, který je v prodeji pod názvem Odcházení Miloše Zemana.
Důvody, proč naši prezidenti nedokázali většinou odejít včas a důstojně, jsou rozdílné, jedním z nich je neukojitelná touha po moci a nebezpečný vliv jejich okolí, které pak všem zaslepí úsudek.
Tatíček Masaryk byl počtvrté a naposledy zvolen československým prezidentem 24. května 1934. I když všichni věděli, že by kvůli špatnému zdravotnímu stavu být už zvolen neměl. Špatně viděl, nemohl úřadovat, jak bylo potřeba (měl ochromenou pravou ruku) a funkci ani vykonávat nechtěl. To mu ale okolí nedovolilo. Ve velmi špatném stavu abdikoval v prosinci 1935 a dožil nemocný na zámku v Lánech. Mohl, ale neodešel ve správný včas.
Když se proradní českoslovenští komunisté v únoru 1948 definitivně chopili moci, byl prezident Edvard Beneš rovněž velmi nemocný. Ani on ale nechtěl odejít včas, přestože měl problémy už několik let. Dlouhodobě trpěl Ménierovou chorobou (záchvaty nevolnosti a problémy se sluchem), v listopadu 1944 a na jaře dalšího roku utrpěl cévní mozkovou příhodu. Ještě před komunistickým pučem trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči a jeho stav se pořád zhoršoval.
Bolševický mystifikátor Klement Gottwald zemřel ve funkci prezidenta 14. března 1953, tři dny po návratu z pohřbu sovětského masového vraha Stalina. Trpěl alkoholismem a syfilidou (to je na vrcholného představitele státu skutečně mimořádně odporná kombinace) a tyto problémy byly podle všeho příčinou aneurysmatu aorty (výdutě srdeční tepny), na následky jejíhož prasknutí zemřel.
Antonín Novotný, jenž byl hlavou státu poměrně dlouho (1957–1967) měl zase problém sám se sebou, protože podle dobových informací nestačil na prezidentské úkoly, styděl se před vzdělanými lidmi a jeho ne moc chytrá vystoupení vyvolávala posměch veřejnosti.
Generál Ludvík Svoboda nemohl ve druhém volebním období po obrovských zdravotních problémech vůbec funkci vykonávat. Podle jedné verze odmítl rezignovat, podle verze jeho dcery mu to nechtěla schválit vládnoucí komunistická strana. Ať tak či tak, bylo to špatně.
Přišel Miloš Zeman a praktiky, které jsme zažívali téměř století u jiných prezidentů, se bohužel opakují.
Zejména druhé Zemanovo volební období je tristní. Prezident slíbil v roce 2013, po svém prvním zvolení, že bude sloužit „deseti miliónům občanů“. Přesný opak je pravdou. Společnost rozděluje, dehonestuje oponenty, používá polopravdy i lži a na Pražském hradě se obklopil prapodivnou skupinou lidí. Navíc výkon funkce českého prezidenta zásadně omezují nemoci.
Miloš Zeman patří bezesporu mezi nejvýznamnější české politiky posledních tří desetiletí. Jistou dobu se zdálo, že budeme moci tvrdit, že se „zasloužil o stát“. Bohužel, není tomu tak. Odchází jako tragická figura, která promarnila možnost odejít v době, kdy by se ještě daly uznat nějaké jeho zásluhy.
Speciál Reflexu Odcházení Miloše Zemana přináší i analýzu politologa Lubomíra Kopečka, jenž srovnává tři polistopadové prezidenty: Havla, Klause a Zemana. Politický geograf Petr Sokol pak sepsal životopis prezidenta coby politika. Speciál obsahuje i tři velké rozhovory, které v minulosti poskytl zeman Reflexu, a vrací se ve velkém rozboru i ke slavnému článku Prognostika a přestavba ze srpna 1989, který za pár měsíců katapultoval Miloše Zemana do vrcholné politiky.
Speciál Odcházení Miloše Zemana si můžete přečíst zde >>>
