Třetím rokem žijeme v době, která je pro většinu lidí zátěžová. Když už to vypadalo, že covid přestane být hlavním tématem, vypukla válka na Ukrajině. Přetrvávající napětí doléhá na všechny věkové skupiny, nejmladší nevyjímaje. „Děti vnímají nejistoty ve společnosti. Chodí kolem zapnuté televize, mluví se o tom, píše na sociálních sítích, ale vnímají to i od rodičů. A do toho rodiče, kteří jsou víc vytížení tou situací, přestávají vnímat děti a ty na to zůstávají samy. Skejsnou v nejistém světě, na který vůbec nebyly zvyklé,“ vysvětluje psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek příčinu nárůstu dětských sebevražd, sebepoškozování a pochybností nastupující generace o tom, jestli ji čeká dobrá budoucnost.
Schopnost zvládat vypjaté situace je u každého člověka jiná, někdo se hroutí, jiného nabudí třeba k šití roušek. Pokud ale trvá krize příliš dlouho, stres a únava se dřív nebo později dostaví u většiny lidí. Psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek přiznává, že nástupu jakési panické ataky čelil poprvé v životě taky.
„Když začala válka na Ukrajině a rétorika o jaderných zbraních byla celkem dramatická, vzpomněl jsem si na osmdesátky, ve kterých jsem vyrůstal jako dítě, ale už dítě, které nějaké povědomí o světě má, protože jsem měl v rodině emigranty. Byla jiná doba, ale to harašení jadernými zbraněmi tam bylo, byl problém kolem havárie jaderné elektrárny. A vím, že tenkrát jsme se občas báli, že by fakt mohl být problém, což s odstupem času vidíme, že mohl. A já jsem loni v únoru, nebo březnu zažil náběh na retraumatizaci, kdy jsem si říkal: ‚Sakra, já myslel, že tohle už se nám nikdy nestane, a najednou jsme tady zas na začátku přinejlepším nějaké studené války.‘ Zmiňuju to kvůli tomu, že jsem taky rodič, mám tři děti. Přestal jsem spát, ale postaral jsem se o sebe, protože je to moje profese, vím, co mám dělat, když je mi blbě. Ale dovedu si představit, že nárazově na něco z té zátěže reaguje víc dospělých a tak úplně se o sebe nepostarají. Jsou zahlcení svými trabli. Děti jdou stranou, protože na ně nemáte kapacitu, na ty jejich hádky o tom, kdo komu snědl bonbony, když řešíte světový mír, anebo že nespíte, že vám hrozí, že přijdete o práci,“ ukazuje na své osobní zkušenosti eskalaci negativních dopadů na společnost. Systém by se tak podle něj měl zaměřit jak na děti, tak dospělé, protože pokud nebude dobře jim, nebudou moct poskytnout adekvátní psychickou podporu svým potomkům.
Důsledky narušeného rodinného zázemí přitom mohou vést například k poruchám příjmu potravy, závislostem na drogách, internetu nebo genderové dystrofii. „Není neobvyklé, že v dospívání má člověk pochybnosti jednak o své sexuální identitě a jednak o své sexuální orientaci, patří to k tomu hledání sebe sama. A teď je tady nějaká nabídka, jakým způsobem se zařadit, jak to pojmenovat. Ta nabídka je lákavá v tom, že to není patologizace, že se člověk nestaví do role, že je nemocný nebo neschopný, ale patří do nějaký skupiny, která je legitimní, tak se do té skupiny prostě zařadí,“ popisuje případy ze své praxe, které kromě pozitivního přijetí mají i svá úskalí. „Ta svoboda na začátku něco říct může vést k nesvobodě, že jsem se k něčemu trochu upsal. Ale já potřebuju jako teenager mít volné ruce v tom hledání. Hledání vždycky způsobuje zase nějakou míru nejistoty, ale je v tom možnost změnit kurz, což k dospívání patří. Když bude mít dítě relativně stabilní zázemí se všemi možnými nedostatky, tak bude cítit, že má pevnou půdu pod nohama a může si dovolit víc se sebou experimentovat, víc hledat. Když bude mít doma velký tlak, rodiče se rozvádějí, nemají pomalu kde bydlet, májí strach z toho, že budou chudí, což říkají každý večer, tak to dítě nemá kapacitu vnášet si do života další stres, který s tím hledáním taky souvisí. A potřebuje se k něčemu pevně přilepit, přimknout,“ vysvětluje princip fungování únikových strategií a proč z nich mnohdy bývá tak těžké vystoupit.
Jakou roli hrají sociální sítě v tom, že se dětem nedaří dobře? Ovlivňuje nejistá doba i partnerské vztahy? Jaká je dostupnost psychologické a psychiatrické péče? Jak přistupovat k lidem, kteří válku popírají, a jak blízko mají k odpůrcům očkování? A bude se situace dál zhoršovat? Na tyto a další otázky odpovídal psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek.
