K napsání literárního dokumentu o poruchách příjmu potravy přivedla Martinu Lupínkovou osobní zkušenost. V dětství trpěla anorexií, v dospělosti se potýkala s ortorexií, tedy obsesí zdravým stravováním. Potřebovala pochopit, proč se to děje právě jí a jestli má šanci svůj vztah k jídlu napravit. A tak se začala zabývat tématem samotným a přirozeně i příběhy lidí, kteří si některou z forem onemocnění prošli. Setkání s nimi pro ni zvlášť zpočátku nebyla jednoduchá, až příliš dobře věděla, o čem její respondenti mluví. Pocity beznaděje a vyčerpání ale časem vystřídal terapeutický efekt. S dokončením poslední kapitoly završila autorka i jednu svou životní etapu a věří, že kniha ‚Toho dna se dotýkám už málo‘ pomůže i dalším.
Jakkoli jsou poruchy příjmu potravy spojené s jídlem, ani zdaleka nejsou jen o něm. Úzce souvisí také s psychikou. „Jde o multifaktoriální onemocnění, a aby se porucha spustila, tak se musí stát hrozně moc věcí. Je to taková výbušná směs, která se skládá z genů, vrozených vlastností, temperamentu, roli hraje, jestli je člověk citlivý a hůř zvládá stres. Potom jsou to sociokulturní faktory, kam spadá i vliv médií a aktuální ideál krásy. Hodně důležité je rodinné zázemí, často jsou tam nějaké nesoulady v rodinách na různých úrovních. Anebo celkově vztahy s okolím, které ovlivňují i vztah člověka k sobě,“ popisuje Martina Lupínková dispozice pro to, aby se základní lidská potřeba stala nástrojem sebedestrukce.
Že má problém, nevěděla ani ona sama. Coby veganka zařazovala do svého jídelníčku zdravé potraviny automaticky. Kritéria ale postupně zpřísňovala natolik, že se nakonec nedokázala najíst ani ve specializovaných restauracích. „Dalo by se to pojmenovat jako vnitřní nesvoboda. Ztráta spontaneity a autenticity, kdy člověk skrývá svoji nemoc a žije v uzavřeném světě, což je u poruch příjmu potravy hodně časté. A je těžké do toho někoho vpustit a dotyčný často ani nechce, protože se bojí, že by mu ostatní mohli tu poruchu příjmu potravy vzít. Může to znít jako paradox, ale ta porucha může skýtat určitou jistotu v jinak nejistém světě. Anebo třeba představuje oblast, která se dá kontrolovat, jestliže v životě dochází k věcem, které se kontrole naprosto vymykají,“ nastiňuje, jak těžké je zničující vzorce chování překonat.
Za první krok k úspěchu považuje odhodlání žít, nejen přežívat. „Od toho může ale vést ještě dlouhá cesta k tomu samotnému uzdravení, protože jedna věc je, že se rozhodnu, že s tím budu něco dělat, a druhá, když se mi to začne nějak dařit. To je totiž strašně těžké a nestačí jenom vůle, že si řeknu: ‚Tak já teď začnu jíst a tím se to všechno vyřeší,‘ nebo ‚Já teď přestanu zvracet, já přestanu cvičit.‘ Člověk, který má třeba anorexii, tak se učí v dospělém věku znovu jíst a má všechny ty hrozné myšlenky, že tohle nesmí jíst, nebo bude strašně tlustý. A s tím vším se musí prát na cestě za uzdravením,“ vysvětluje autorka knihy Toho dna se dotýkám už málo. V té zachycuje nejen příběhy šesti žen a dvou mužů, ale vyvrací i přetrvávající stereotypy o poruchách příjmu potravy, které představují mnohem komplikovanější a komplexnější onemocnění, aniž by záleželo na pohlaví, nebo věku.
Jak dlouho knihu připravovala a co pro ni při jejím psaní bylo nejtěžší? Jak svůj boj s poruchami příjmu potravy zvládali její respondenti a kde hledali pomoc? Koho z nich bylo ke spolupráci nejtěžší oslovit? A co plánuje dál? Na tyto a další otázky odpovídala v Prostoru X Martina Lupínková, autorka knihy Toho dna se dotýkám už málo.
