V sedmnácti si písničkářka Amelie Siba sama nahrála a vydala debut, který ocenili hudební kritici i Akademie populární hudby. Rok poté vyšla ven s druhým albem a na letošních Cenách Anděl úspěch zopakovala a stala se nejlepší interpretkou v kategorii Alternativa a elektronika. Pro svůj melancholický projev a dívčí křehkost je ale také snadným terčem nevhodného chování. „Jakmile vystoupím ze své komfortní bubliny, setkávám se s nepříjemnými situacemi. Třeba když po mně někdo něco chce, automaticky mi tyká nebo je pasivně agresivní,“ přiznává zpěvačka s tím, že elementární slušnost nechybí často jen lidem pod stagí, ale i v jejím zákulisí. Koncertování si tím snaží nezhnusit, zároveň ale přiznává, že bezpečně se v takovém prostředí necítí.
Nekorektní přístup tzv. dělníků kultury, tedy pódiových techniků, zvukařů, bedňáků a dalších není ničím, o čem by se v hudební branži nevědělo. O v lepším případě příliš familiárním jednání, v horším povýšeném, obhroublém a obscénním se mluví, reálně s ním ale nikdo nic nedělá. „Moje zodpovědnost vůči sama sobě a vůči jiným lidem, kteří budou na festivalu hrát a budou se jim dít stejně nepříjemné věci, je jít za člověkem, který to organizuje a říct: ‚Hele, kdyby tě to náhodou zajímalo, tak tady se děje tady to.‘ Ale nemám pocit, že se to mění. Přijde mi, že většinou jsou lidi stejně nakonec vůči tomu lhostejní, protože se nedějí žádné extrémy. A to, že se cítím nepříjemně, je vlastně nakonec v očích spousty lidí můj problém,“ popisuje písničkářka Amélie Siba svoje zkušenosti s živým vystupováním, které pro ni byly nemilým překvapení.
Stát se profesionální zpěvačkou neplánovala, přirozeně k tomu dospěla. „Nešla jsem do toho s nějakým záměrem, spíš jsem potřebovala dělat hudbu a viděla jsem v tom víc a víc smysl,“ říká. Podstatné je pro ni sdílet v písních své osobní postřehy, emoce a trable. Tak podstatné, že kvůli tomu nedokončila středoškolské vzdělání. „Uvědomila jsem si, že se nedokážu nějak soustředit, že mě škola nenaplňuje tak moc, jak by chtěla. Ne, že by mě to nebavilo, ale ten drajv jsem měla pro něco úplně jiného, pro hudbu. A ten pocit přetrvává. Samozřejmě někdy mě napadne, že jsem se připravila o tu možnost jít na vejšku a mít delší studentský život, ale zároveň mě to nakonec nemrzí,“ přiznává. Její rozhodnutí nakonec akceptovali i rodiče.
Předčasné ukončení studia využila k odjezdu do Anglie, kam odjela s kytarou a mikrofonem, a začala pracovat na třetí desce, kterou by chtěla pokřtít příští rok. „Hudba je takové moje zrcadlo, jak se posouvám mentálně dál a nějak víc se stabilizuju, tak v sobě otvírám jiná témata, než že jsem z něčeho furt smutná. Mám pocit, že se to reflektuje v těch písničkách i v celém zvuku, že to není jenom v textech, ale obecně i v tom, jak to zní a jak se u toho člověk cítí, když to poslouchá,“ říká Amélie Siba s tím, že nová hudba je pro ni zdrojem dalšího nejen hudebního sebevědomí, a věří, že pomáhat růst může i jejím fanouškům.
Co je pro ni úspěch a jak se vyrovnává s narůstající popularitou? Jaké zprávy dostává od svých haterů? Jak s odstupem času hodnotí svoji ranou tvorbu? Nebo z čeho je na koncertech nejvíc nervózní? Na tyto a další otázky odpovídala písničkářka Amélie Siba v rozhovoru pro Prostor X.
