nahoru

Prostor X

Komrzý: Mladí jsou křehcí, genderové určení je pro ně důležité, mohla jsem místo dokumentu udělat freak show

Čestmír Strakatý 4. srpna 2022 • 06:00
Video se připravuje ...
Prostor KVIFF X: Rozhovor s Adélou Komrzý
• video: 
KVIFF.TV

Adéla Komrzý bývá označována za představitelku nové vlny českého dokumentárního filmu. V ní samotné přitom takové zařazení vyvolává spíš pousmání. K posunu žánru by ráda teprve přispěla. Láká ji proniknout za hranice komfortní zóny a namísto stylizovaných výpovědí zachytit skutečné hlasy lidí. Ostatně oslavnými portréty nejsou ani její oceňované snímky Jednotka intenzivního života a Zkouška umění. Druhý jmenovaný dokonce původně odmítla dělat, prvotním impulsem jeho vzniku totiž bylo 220. výročí Akademie výtvarných umění. „Máte v rukou ohromnou moc a je důležité si toho být vědomi. Byl tam určitě materiál na to vytvořit úplně unylý obrázek o té instituci, anebo úplnou freak show,“ přiznává s tím, že důležité je pro ni netočit dogmaticky.  

S ročním odstupem se na plátnech kin objeví nový snímek režisérky Adély Komrzý. Po Jednotce intenzivního života (k vidění zde), v níž sledovala vznik oddělení paliativní medicíny, přichází Zkouška umění. Tu natočila s Tomášem Bojarem a společně v ní zaznamenali talentové přijímačky na Akademii výtvarných umění. Dvě diametrálně odlišná prostředí, která mají přesto jedno společné – křehkost. V případě péče o nevyléčitelně nemocné pacienty pochopitelnou, na půdě vysoké školy ji taková realita zaskočila. Přistoupit k ní bez předsudků a utvářet svůj pohled až na základě obhlídek a natáčení, považuje ale za bezpodmínečné proto, aby byla schopná zprostředkovat důvěryhodný obraz toho, co vidí.

„Hodně se dával důraz na témata identity, genderového určení a tak. Prostě témata, která naše generace v tom samém věku tolik neřešila, nebo společnost jim vůbec nedávala prostor,“ říká Komrzý s tím, že sama se při studiu na FAMU musela otrkat, což ji posílilo. „Je zase skvělé, že mladí lidi si umějí říct o to, co potřebují, a že se nenechají úplně tlačit autoritami a nějak si ten prostor kolem sebe vymezují. To mi přijde úžasně obdivuhodný, já jsem rozhodně takovou kuráž neměla, ani by mě to kolikrát nenapadlo,“ přiznává. „Zároveň, jak v tom filmu říká Vladimír Kokolia (malíř a jeden z profesorů AVU pozn. red.), že škola nebo pedagog má vytvářet nějaké proměny tlaku, že student se nemá cítit nutně jenom komfortně a bezpečně, že hodný může být partner nebo rodič, ale že pedagog by měl vytvářet právě ty proměny tlaku, s tím nějak souzním,“ dodává.

Společný je paradoxně oběma dokumentům i smích. „Můžeme předpokládat, že se život nějak chýlí ke svému závěru. V tu chvíli přichází spousta emocí a problémů, které jsou smutné, jsou emocionální, ale můžou být i veselé dojemné. Je to opravdu ohromná škála emocí, kterou jsem tam zažívala. A často jsem pociťovala vděk, jak mezi rodinami a pacienty, tak i já, co jsem si odnášela za pocit, když jsme odcházeli z natáčení,“ vzpomíná na spolupráci s průkopníky paliativní péče v Česku, dvojicí lékařů Kateřinou Rusinovou a Ondřejem Kopeckým a uvědomuje si, že interpretovat ji mohla i jinak. „Paliativní péče by se dala ukázat, jak nebozí lidé leží na lehátkách v nemocnici, čekají na své poslední momenty a někdo je tam přijde hezky pohladit a držet je chvilku za ruku, ale to není z mého pohledu podstata paliativní péče,“ má jasno s tím, že tři roky strávila v přítomnosti života, nikoli smrti.

Jak vnímá, že Jednotka intenzivního života prakticky posloužila jako nástroj osvěty? Jak dlouho se snímek oceněný Českým lvem stříhal a na co v něm rezignovala? Co jí v českém dokumentárním filmu chybí? Co si myslí o financování tuzemské kinematografie? Nebo jakým dalším tématům se chce věnovat? Na tyto a další otázky odpovídala v Prostoru KVIFF X režisérka Adéla Komrzý.