Že chce být herečkou, věděla Martha Issová od čtyř let. V patnácti si vydupala, že půjde na konzervatoř, mámě – taky herečce – Lence Termerové navzdory. Ta byla přesvědčená, že odstřihnout se v tak útlém věku od všeobecného vzdělání není dobrý nápad. Záhy se ukázalo, že nebyl. Ještě předtím ale dostala Martha svou první roli, která se pro ni stala traumatickým zážitkem. Permanentní konfrontaci s tím, že je „dcerou Lenky“ nebo „sestřenicí Kláry“, bytostně nesnášela. Navíc si musela připustit, že ve škole není šťastná. S přiznáním ale přišlo i smíření. „Od té doby jsme začaly s mámou spolupracovat. Navíc jsem potom měla štěstí, že mě z konzervatoře vyhodili,“ říká dvojnásobná držitelka Českého lva s tím, že za to, kým dnes je, vděčí právě své mámě.
„Jak jsem se celkem srovnala se vším, co jsem udělala, tak tohle, když někde zahlídnu, tak mě to pořád bolí. My jsme tam hrály s mámou spolu a mě to šíleně štvalo. Strašně jsem si přála být někdo jiný, lezlo mi krkem, že jsem dcera herečky,“ vzpomíná Martha Issová na svou první roli v pohádce O princezně, která nesměla na slunce. Do té ji v roce 1996 obsadil rodinný přítel, režisér Vladimír Drha a nechal Marthu napospas její nezkušenosti a nevyzrálosti. To, že si může zahrát po boku své mámy, dokázala ocenit až postupem času, stejně jako vše, co se od ní naučila.
„Uvědomila jsem si, jak jsem za to šťastná, jak mi to přijde vlastně úžasné, že jsem součástí takové rodiny, kde je nějaká kontinuita, kde vlastně s lidmi můžu ty věci prožívat, a vím, že si rozumíme, že spolu můžeme mluvit o věcech, o kterých se mi těžko mluví s kýmkoliv jiným, protože není bližší člověk než matka. Zároveň dělá tu stejnou práci a byla pro mě naprosto zásadním učitelem i v životě,“ zrekapitulovala u příležitosti karlovarského festivalu cestu, kterou ušla.
Ve Varech byla také premiérově představena nové komedie Buko, která vstoupí do českých kin na podzim a ve které se obě herečky před kamerou znovu potkají. Martha jí naváže nejen na rodinnou spolupráci, ale také na tu s režisérkou Alicí Nellis. „Mně Alice touhle rolí splnila sen. Nedokážu vysvětlit, z jakého důvodu se to děje, ale mě odmala přitahují podivíni, autisti a vlastně všechny moje postavy, které jsem si začala v dětství vymýšlet a hrát je rodičům třeba pro obveselení, tak byly právě takové typy,“ prozrazuje Issová, jejíž příprava na roli Terezy s vrozeným Aspergerovým syndromem nespočívala jen v letité fascinaci, ale také v setkáních s psychiatričkou, se kterou konzultovala autentičnost reakcí a fyzických projevů.
Bavit se otevřeně o tom, co kdo prožívá, považuje za důležité nejen v herectví, ale také v životě. A to i ve chvílích, kdy se děje něco nepříjemného. Takovou komunikační katarzí prochází i coby členka Dejvického divadla. „Byl to velice maskulinní soubor tak, jak to divadlo vzniklo, a bylo to téma, o kterém jsme se hodně bavili a které jsme silně vnímali: Vždycky, když se mělo o něčem rozhodovat, tak se sešli chlapi a holkám se to pak prostě řeklo. To se prostě děje, ale myslím si, že nějakým tvrdým tlakem se tyhle věci nezmění. Změní se spíš láskyplnou komunikací, kdy si dáváme navzájem vědět, jak se kdo cítí a co by potřeboval proto aby, aby ty věci fungovaly dobře,“ má jasno a nezastírá přitom, že jednoduchým obdobím neprochází divadlo ani po odchodu Miroslava Krobota z funkce uměleckého ředitele. „Hledáme směr, ale zároveň právě touhle otevřeností, kterou mezi sebou máme, je to vlastně taková láskyplná drsnost a hrozně hezky to funguje,“ dodává Issová s tím, že se v posledních letech proměnilo i publikum. Faktem ale zůstává, že hlediště je stále vyprodané.
Kdy naposled viděla své příbuzné žijící v Sýrii a jaké vzpomínky má na Aleppo? Proč vnitřně bojuje s feminismem? Dokáže se dívat na filmy, ve kterých hraje? Jak se převtělit v olympioničku Danu Zátopkovou? A co bylo skutečným důvodem toho, že se stala herečkou? Na tyto a další otázky odpovídala Martha Issová ve speciální sérii rozhovorů Prostor KVIFF X.
