Radko Gudas: Od Nagana se český hokej posunul úplně jinam. Je načase, aby se mluvilo o něčem novém
Pastrňákův zlatý gól, český ranař škrtící Američana Bradyho Tkachuka. Výjevy, které provázely tažení hokejistů za triumfem na předloňském mistrovství světa v Praze. Radko Gudas se pod něj výrazně podepsal. Někdo střílí branky, on se stará, aby nikdo neprošel. Na olympiádě v Miláně ho čeká ještě těžší šichta. Po dvanácti letech se pod pěti kruhy střetnou hráči NHL. Češi nejsou favority, ale těmi nebyli ani na domácím šampionátu, ani v roce 1998 v Naganu. „Tým musí držet spolu a dát do toho všechno, aby se něco takového zase povedlo. Pak se o tom můžou psát knížky,“ tvrdí 35letý kapitán týmu Anaheim Ducks, který po vítězství v Praze vydal svůj příběh. Těší se na rozšířené vydání.
Když jste hrál v roce 2014 v Soči na olympiádě poprvé, s Ondřejem Palátem jste jako nejmladší členové týmu zpívali Jaromíru Jágrovi ke 42. narozeninám. Ve čtyřiapadesáti pořád hraje, ale nepřijde vám, že uběhla celá věčnost?
Ukazuje se, jak čas letí. Tomáš Plekanec byl náš kapitán a řekl, abychom Jardovi předali dort a zazpívali „Hodně štěstí, zdraví“. Dostali jsme nařízení shora. Přiletěl jsem s horečkou, tři dny proležel a nehrál první zápas. Turnaj jsem si však maximálně užil. Tím, že začínal později než jiné sporty, cestovali hráči NHL po vlastní ose. Zážitek bylo už jen letět s legendami jako Teemu Selänne, Ryan Getzlaf, borci, co jeli na olympiádu počtvrté popáté. Jako mladému hráči NHL se mi splnil sen. V jednom týmu se mnou byli Jágr, Eliáš, Nedvěd, Židlický, bratři Michálkovi, Krejčí, Tomáš Kaberle. Stálice a hvězdy NHL, na nichž jsem vlastně vyrůstal. Najednou jsem s nimi reprezentoval a na dresu měl státní znak. Táta tam byl taky a užil si to možná ještě víc než já. Letos mám možnost cestovat s rodinkou. Beru celou skvadru.
Všechny čtyři potomky a manželku?
A ještě mamku. V Miláně nemají v hotelu tak velké pokoje, aby se děti vešly do jednoho. Musí se rozdělit a nevím, jestli by nejstarší Leontýnka s Kvídem zvládli bydlet sami a manželka s tím byla v pohodě. Pojede možná ještě táta. Záleží, jak ho uvolní z práce. Jako tým budeme v olympijské vesnici s ostatními sportovci. Hotel máme kousek pěšky, NHL to tak zařídila.
Když jste se zmínil o legendách, Roman Červenka byl před dvanácti lety v Soči taky a jede na olympiádu popáté.
To je nezmar, co? Ondru Pavelce, Židlu, Plekyho jsem zažil ještě jako hráče, teď jsou asistenti trenéra. Je to krása. Díky společné historii k sobě máme trošku jiný vztah, než když byl člověk mladší. Respekt tam je pořád, ale bavíme se jinak, je to přátelštější, otevřené. Žádná politika. Můžete říct, co si myslíte, klidně se i pohádat. Víte, že oběma vám jde o to, abyste byli lepší. Snad nás nebudou taky kontrolovat na pokojích, jako jsme to zažili před dvanácti lety…
Hráči NHL o olympiádu dvakrát přišli. Napřed účast zrušili majitelé klubů kvůli penězům a pojistkám, pak vám v tom zabránil covid. Těšíte se tím víc?
Pamatuju si, jak mě žralo, když jsem sledoval, jak jiní sportovci odlétají, a nám to nedovolili. Jsem strašně rád a je pro mě něco nepředstavitelného, že tam po dvanácti letech můžu být znovu. Až bych řekl, že jsem nedoufal. Olympiáda je vrchol všech sportovců. Po své první jsem si říkal, že bych u toho byl rád příště zase. Dvakrát za sebou jsme byli zklamaní. Teď se všichni těší. Hráčská asociace NHLPA udělala všechno, dali jsme jasně najevo, že do Milána chceme. Povedlo se a jsem nadšený. Olympiáda je můj nejkrásnější hokejový zážitek. Vedle finále Stanley Cupu a zlatého mistrovství světa.
Může to být pro hvězdy NHL i dobrodružství, když žijí ve skromnějších podmínkách, na jaké nejsou zvyklé?
Nevím, jak se k tomu budou stavět. Posledně byly nějaké námitky, co že máme za pokoje a podobně. Ale každý se na dva tři týdny podvolí a zvládne to. Nejedeme tam kvůli komfortu, jedeme tam kvůli hokeji. Potkáme se i s dalšími sportovci. Čeká nás jiné zázemí, jiné prostředí. Všichni se uskrovní, aby tohle mohli zažít. To je právě na olympiádě nejhezčí. Řeknou si: „Hele, jsem tady proto a proto. Podřídíme tomu všechno.“ Za mě super.
Když začátkem prosince vyšly záběry rozestavěné Santa Guilia Ice Areny, kde se má hrát hokejový turnaj, viceprezident NHL Bill Daly hrozil, že hráči do Milána nepojedou, pokud se hala nedokončí. Bylo to tak vážné?
Neproběhlo nic ve smyslu, že nepojedeme. Padaly různé otázky, ale ujistili nás, že všechno by mělo být v pořádku a pořadatelé si nemůžou dovolit, aby hala nebyla hotová. Že možná dojde k ústupkům, co se týče kapacity nebo zázemí. Ale jak řekli bratři Tkachukové: „Konečně máme šanci hrát na olympiádě a nenecháme si ji ujít. I kdyby tam byly díry v ledu, my to přežijeme.“
Celá generace současných hráčů NHL olympiádu nezažila. Dovedli jste si představit, že by vám ji opět zakázali? Vzepřeli byste se?
Všichni chtěli jet. Nemyslím, že bychom šli přes mrtvoly. Ale kdyby to zase nevyšlo, tak jedině proto, že by se tam hokej vůbec nedal hrát.
V roce 2014 jsme měli 17 hráčů z NHL, další, jako Petr Nedvěd nebo Tomáš Kaberle, v ní předtím prožili dlouhou kariéru. Letos vás bude třináct, z toho jen tři obránci, včetně nováčka NHL Davida Špačka. Dost velký ústup, co myslíte?
Smutné, co si budeme povídat. Potřebujeme víc obránců. Ale naštěstí Špágr s Davidem Jiříčkem se do NHL prokousávají, máme pár mladých talentů, kteří vyčnívají. Předvedli se na juniorském mistrovství světa. Myslím, že i díky tomu dostanou šanci. Věřím, že na příští olympiádu už pojede celá obrana postavená z NHL a nebudou se ohlížet po nás starých.
Nemůže se do toho promítnout naštvanost Kanaďanů? V play off prohráli s Čechy potřetí za sebou, porážky nesou těžce a hokej považují za svou hru, kterou jim druzí berou.
Ale to je správně! Tímhle se zviditelníme, budou se na ty kluky dívat jinak. Ukázala se jejich síla, že se pořád objevují noví hráči. Počtvrté za sebou získali medaili. To je motivace a naděje do budoucna.
Český tým do Milána nejede jako favorit. Má však skvělé gólmany, v obraně Gudase a v útoku Pastrňáka s Nečasem, dva hráče ze špičky bodování NHL. Můžete být nevyzpytatelný tým, který překvapí?
Stoprocentně. Výkony může ovlivnit spousta faktorů. Časový posun, jak jde všechno rychle za sebou. Tréninky jsou rozházené. Jeden ve dvanáct, další ve tři, jiný v deset ráno. Tohle může do vývoje zasáhnout. A jak říkáte, máme rozdílové hráče. Ale všichni zároveň hrají pro tým, jsou schopni přijmout jakoukoli roli. Nenajde se tam nikdo, kdo by si potřeboval něco dokazovat. Radim Rulík s ostatními trenéry vybrali zase partu, která si věří, ví, proč tam jede, za jakým cílem a jak toho dosáhnout. Škoda že nemáme z NHL na výběr víc možností. Ale jdeme do toho s tím, co máme. Na mistrovství světa v Praze jsme taky nebyli na papíře nejlepší tým. Američané a Švédové přivezli hvězdné výběry. All Stars. Ale my jsme se semkli, Lukáš Dostál to v bráně zavřel, hráli jsme dobře do obrany, kluci vepředu dělali, co měli. Nepustili jsme kostičku. Každý souboj na sto procent. Tohle je přesně, co se od nás očekává. Je to jediná cesta, jak uspět.
Základem se stal zlatý tým z pražského mistrovství. I proto, že znáte Rulíkův herní systém a kouč zná vás?
Víme, co se očekává. Taky víme, že z nás trenér sedře kůži. Jenže to je taky potřeba, abychom měli úspěšný turnaj. Všichni ostatní v NHL si místo olympiády jedou někam odpočinout. My to letíme do Milána odmakat. Pro nás je čest, že nemáme pauzu. Jak se říká, tlak je výsada. Privilegium. Šance dokázat něco velkého. Všichni jsme na stejné palubě. Necháme tam všechno, ať to dopadne co nejlíp.
Když v NHL nastoupíte proti Edmontonu, víte, že mají Connora McDavida. V zápase s Coloradem je na ledě Nathan MacKinnon, proti Pittsburghu bráníte Sidney Crosbyho. V úvodním utkání s Kanadou proti vám vyrukují všichni najednou. Jak tuhle saň chcete zkrotit?
Může jim to být k dobru, ale nemusí. Každý chce hrát co nejvýznamnější roli. Na druhou stranu Kanada má i útočníky pro hru dozadu jako Cirelli s Hagelem nebo Wilson. Bude to neuvěřitelně těžký začátek. Kouzlo olympijského turnaje ale spočívá i v tom, že po třech zápasech ve skupině rozhoduje až ten čtvrtý, pátý, šestý v play off. Nechci tvrdit, že tři duely v základní skupině budou jen na rozehrání. Ale nejdůležitější utkání přijdou až potom.
Chystáte se i na jiné sporty?
Rád bych viděl krasobruslení, rychlobruslení, curling. Co bude okolo nás. Posledně jsme se byli podívat na Martinu Sáblíkovou. Skvělý zážitek. Lyžaře jsme neviděli, závodili dvě hodiny od nás, teď jsou ještě dál, což nepřipadá v úvahu. Zajímá mě Ledecká, Krčmář. Jedu na olympiádu za Českou republiku, budu fandit Čechům. Spíš se ale podíváme v televizi, všechno podřídíme hokeji. Nejedeme si užít dovolenou. Barča s dětmi budou mít víc zážitků. Bude to stejné jako během mistrovství světa. V Praze jsme hráli turnaj dva a půl týdne. Jednou jsem se podíval domů, jednou za mnou rodinka přišla na hotel. Tým musí držet spolu a dát do toho všechno, aby se něco takového zase povedlo. Pak se o tom můžou psát knížky.
Vás vybrali už do první šestky českých hráčů, kterou oznámili loni v červnu. Bylo důležité vědět, že se s vámi počítá?
Byla to pocta. A mohl jsem všechno dopředu naplánovat a napsat na NHLPA, že potřebuju pro rodinku dva pokoje. Bylo to klidnější než minule, i když jsem letěl sám s tátou. Ale stejně nádherný pocit jsem měl i v lednu, když zveřejnili kompletní nominaci a zaznělo moje jméno.
Vaše dcera Leontýna se stala jako reportérka hvězdou sociálních sítí. Během olympiády prý dostane znovu možnost.
Říkala, že tam jede pracovně, což mi přišlo vtipné. Pro Český olympijský výbor má natáčet rozhovory a videa. Je domluveno, že bude posílat příspěvky pro Olympijský festival v Českých Budějovicích. Moc se těší.
Vaše manželka je herečka, sestra taky, takže má být po kom. Jak se stalo, že s tím začala?
Před dvěma lety ji požádali, jestli by mohla dělat reportérku v kabině. Hrozně se jí to líbilo. Měla hezké ohlasy, zanechala dojem u spousty lidí. Takže jo, chytla se toho. V Orange County, kde žijeme, vzniká nedaleko haly v rámci plánu Visit Anaheim nové město, kde se dá strávit celý den. Je to kousek od Disneylandu, majitelé chtějí přilákat lidi a rodiny s dětmi. A kdo jiný by měl projekt zviditelnit než děti, napadlo je. Týnka se toho zhostila na výbornou. Hraje v divadle, je bezprostřední. Proto ji oslovil hokejový svaz a byla na Zlaté hokejce, vystoupila na předávání Ceny Gutha-Jarkovského. Baví ji to, má vlohy, neuvěřitelného pamatováka. A je s ní sranda.
Jako při vyhlášení Zlaté hokejky, kdy si do vás na pódiu rýpla slovy: Promiň, tati, ale trochu tě mám plný zuby?
Nevím, jestli jí říkám dost často, že jsem na ni hrdý. Já bych se nedokázal k těmhle věcem postavit jako ona. Má úžasný dar. Nemůžu říct, že máme u nás doma špatná jablka. Všechny děti se povedly. Týnka tomu velí. Jsem hrozně rád, jaký má talent a že v těch situacích dokáže přemýšlet a svobodně říct, co si myslí, což lidi ocení nejvíc. Je přirozená a dokáže rozdávat radost.
Ze syna Kvída vyroste hokejista?
Hraje hokej, fotbal, tenis, začíná s baseballem, chodí odpalovat na golf. Kvído je sportovec, potřebuje vítr ve vlasech. Měli jsme v Anaheimu béčko Bayernu Mnichov. Byl v kabině, dostal míč a je z něj nadšený. To bylo jeho nebe. Hlavně ať sport miluje, vybere si, co chce, a je šťastný. Táhne ho to k němu, má v sobě urputnost, nechce prohrávat. I proto jsem rád, že můžu vzít rodinku na olympiádu a děti mě tam uvidí. Budou mít vzpomínky, my si budeme do konce života pamatovat, že nám mohly fandit.
Když váš táta Leo Gudas hrál na olympiádě 1992 v Albertvillu, nebyly vám ani dva roky. Jak jste na tom s Naganem?
Ten triumf si pamatuju. Bylo mi skoro osm, všichni olympiádu řešili. Povedlo se něco fantastického, český hokej se posunul úplně jinam. Byl bych moc rád, kdybychom se zapsali podobným způsobem. Je načase, aby se mluvilo o něčem novém.
Ve své knížce Gudy líčíte, jak jste za otcovy hráčské kariéry žili v různých zemích. Do Česka se rád vracíte, chcete se tady usadit. Co vaše děti, které se narodily ve čtyřech různých městech USA a žijí většinu roku v zámoří?
O tohle nemám strach. Do Česka se vždycky těší. Do české školy, za kamarády, k nám do lesa. Život v Americe je úplně jiný. Užívají si ho maximálně a dokážou ocenit i ten český. Po sezóně mi končí smlouva. Bůhví, kde budeme příští sezónu. Připravujeme je na to, že se můžeme stěhovat kamkoliv. Máme trochu kočovný život, ale tak ho musí brát. Jednou se chceme vrátit do Česka. Myslím, že máme i dost kvalitní školy na to, aby měly děti stejné možnosti jako v Americe. I to byl jeden z důvodů, proč jsme se s manželkou rozhodli podporovat dvojjazyčnou školu v Berouně. Máme skvělý tým, skvělé ohlasy. Děti se můžou vzdělávat, sportovat, naučí se řeč, aby byly připravené odejít třeba do Států na univerzitu, získat stipendium. Otevřou se jim dveře do světa.
Kde byste chtěl pokračovat?
Rád bych zůstal v Anaheimu. Jsem pod tím podepsaný, líbilo by se mi, kdybychom měli stabilnější tým na play off, kam Ducks sedm let nepostoupili. Ale hokej je byznys. Nějak bylo, nějak bude. Teď máme před sebou olympiádu. To jsou lepší cíle než přemítat, co přijde.
Za Anaheim hrajete třetí sezónu, druhou jste kapitán. Těší vás, kam se tým posouvá?
Jsem hrozně rád, jak pokračuje. Prošli jsme i šňůrou porážek. Sešli jsme se my, starší kluci, s mladými, s lídry, s obránci. Žádné pohovory, spíš mítinky. Sezóna je dlouhá, v určité části se k tomu musíte stavět jinak. Nehrát jen do útoku, nýbrž od obrany, zajišťovat se. Musím říct, že starší kluci mi ohromně pomáhají. Strome, Trouba, Johnston, Kreider, Killorn. Nehrají na své triko, vidí, že náš mladý tým má potenciál, chtějí přispívat k tomu, aby se zlepšoval. Proti mé první sezóně jsme udělali obrovský pokrok. Hrajeme nejlepší hokej, co jsem v Anaheimu zažil. Dostali jsme se konečně do pozice, kdy týmu můžeme věřit. Porazili jsme Colorado, Dallas. Nastoupíme proti nejlepším celkům v lize a umíme na ně hrát. Díky tomu si věříme zase víc.
Pár zkušených hráčů přišlo po vás, ale mají toho ještě víc za sebou a jsou místní, když to tak řeknu. Jak je důležité, abyste se vzájemně respektovali?
Tohle jsem jim i říkal: „Céčko sice nosím já, ale potřebuju, abyste mi v určitých věcech pomáhali. Nebojte se mi říct, co a jak.“ Jsem hrozně rád, jaké kluky tam máme. Skvělá skupina, která táhne za jeden provaz.
Před příchodem do Anaheimu jste s Floridou postoupil do finále Stanley Cupu. V dalších dvou letech Panthers pohár vybojovali. Můžou se Ducks stát jednou týmem jako oni?
Určitě. Potřebujeme si čuchnout k play off, poznat, co vyřazovací boje obnášejí, jaký hokej se tam hraje. Co znamená střetnout se s jedním týmem čtyřikrát až sedmkrát po sobě. I s Floridou jsme stoupali postupně. Tým se neustále učí, ale jádro musí uvažovat stejně a ke všemu mít stejný přístup. Z toho se rodí úspěch. Jsme jiný Anaheim než dřív. Je hezké vidět, že kluci si berou k srdci věci, které jim jako starší hráč říkám. Že to u nich má ohlas. Nezáleží, kdo dá gól. Jdeme za společným cílem. Týmovost je to, co nás bude zdobit. Stejně jako na olympiádě.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
