Kdo se bojí, nesmí do lesa. Nebo do Ruska? | Reflex.cz
nahoru

Kdo se bojí, nesmí do lesa. Nebo do Ruska?

Jaroslav Šajtar27. února 2020 • 10:00
Obálka knižní novinky historičky Veroniky Sušové-Salminen
Obálka knižní novinky historičky Veroniky Sušové-Salminen
• foto: 
Archiv nakladatelství Daranus,

Neustálé poukazování na ruskou hrozbu v posledních týdnech snad aspoň trochu zastínila epidemie koronaviru šířící se z chupejského Wu-chanu. Ale buďme bez obav, až hysterické třeštění kolem 2019-nCoV utichne, putinovské Rusko určitě přijde zase na paškál.

Pražské nakladatelství Daranus se rozhodlo vyjít vstříc zvýšenému zájmu o zemi, jež i po rozpadu Sovětského svazu, jehož páteř představovala, zůstává největší na světě, a předkládá čtenářům knihu Veroniky Sušové-Salminen MÁME SE BÁT RUSKA? Hned v úvodu recenze připomeňme, že autorka je na rozdíl od některých publicistů, jejichž hlavní kvalifikací je paranoidní nenávist vůči Rusku a všemu ruskému (snad i baletu), pro zpracování fundovaného, a navíc i čtenářsky stravitelného, i když výbušného a místy velmi ožehavého tématu odborně skvěle připravená. Vystudovala totiž komparativní dějiny, doktorát získala v oboru historické antropologie a studijní stáže absolvovala ve Spojeném království, v Německu, ve Finsku a v Ruské federaci. V zemi tisíců jezer pobývá, takže to má do Ruska blízko.

Rusko, jaké ve skutečnosti je

Autorčin zájem o historickou antropologii prolíná i recenzovaným titulem. Veronika Salminen se detailně věnuje minulosti Ruska, jeho postavení v Eurasii, zajišťování hranic, územní expanzi... To vše začleňuje do pojmů vymezených slovy prostor, zeměpis a geopolitika. Všímá si dějinného vývoje Ruska se všemi jeho peripetiemi, rozmachu a pádu carské říše, sovětské epochy, jakož i postsovětského období, v němž tato země prodělala otřesy málem vedoucí k její atomizaci na nástupnické pseudostátečky.

Je sympatické, že autorka nepodléhá konjunkturalistickým proudům a vidí Rusko takové, jak je poznala a jaké ve skutečnosti je. Přehledné tabulky nám ukazují jeho rozlohu, počet obyvatel, hrubý domácí produkt celkově a na obyvatele v amerických dolarech v porovnání s ostatními postsovětskými republikami (kromě pobaltských, jež jsou už členy Evropské unie a NATO). Veronika Salminen nezapomíná ani na dnes tolik ventilované líčení Ruska coby vojenské hrozby, na niž z našich generálů poukazují například Jiří Šedivý a Petr Pavel.

Tyto obavy vcelku pochopitelně značně zesílily po ruské anexi Krymu před šesti lety a následném vypuknutí konfliktu v Donbasu na východě Ukrajiny, který se bohužel nedaří plně zažehnat dodnes. Autorka potvrzuje, že v roce 2015 vydalo Rusko na ozbrojené síly víc než všechny ostatní postsovětské státy dohromady a své postsovětské sousedy rovněž předstihuje v počtu aktivního vojenského personálu. Zároveň však výší vojenských výdajů zůstává daleko za Spojenými státy.

Nelze ovšem pouštět ze zřetele, že členské země NATO, jehož neustálé rozšiřování Rusko tak nelibě nese, mají mnohem víc obyvatel, vyšší HDP na hlavu i celkově, početnější a – s přihlédnutím zejména k potenciálu Spojených států amerických – modernější ozbrojené síly.

Bez příkras i dehonestování

Veronika Salminen na sebe upozornila již neotřelým zpracováním životopisu Vladimira Putina a své pověsti objektivní pozorovatelky nezůstala nic dlužna ani v této publikaci. Kdo chce poznat Rusko bez příkras, ale i bez primitivního dehonestování, a nahlédnout pod pokličku formování někdejší hrůzu nahánějící supervelmoci, neměl by k ní zůstat lhostejný.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější