Pouliční protesty zemědělců poškozují image oboru. Jde to i jinak než žádáním o peníze
Hodně dřiny za málo peněz – takový je v současné době obraz podnikání v zemědělství u značné části veřejnosti za situace, kdy obor čeká v celé EU nutná generační výměna, neboť hodně stávajících zemědělců je v důchodovém nebo předdůchodovém věku. I proto počet zemědělců v EU postupně klesá a do oboru s výše zmíněným „cejchem“ se noví zájemci, snad až na děti farmářů z rodinných farem, rozhodně nehrnou. Otázkou ovšem je, jestli žádoucí generační změně napomáhají veřejné protesty zemědělců, například ty aktuální v Bruselu.
Korektně je ale třeba konstatovat, že minimálně část požadavků protestujících zemědělců je oprávněná. Jedním z nich jsou nepochybně snahy o snížení stávající byrokracie, která zatěžuje všechny bez rozdílu velikosti farem, zejména ale malé zemědělce, kteří musí veškeré agendy vyřizovat vlastními silami. Je to přitom právě značná administrativa a regulace, které snižují konkurenceschopnost evropských zemědělců (a potravinářů) vůči neevropské konkurenci a která ve výsledku zdražuje potraviny produkované v EU. To je také důvodem, proč evropští zemědělci protestují i proti levným dovozům ze zemí, které se nemusí řídit přísnou legislativou EU.
Největší výhrady ale směřují proti zamýšlené reformě Společné zemědělské politiky EU (SZP), v níž má dojít od roku 2028 k podstatnému krácení dotací do zemědělství, které postihne hlavně větší zemědělské politiky, a také sloučení stávajících podpor rozvoje venkova do balíku dotací, jehož by mělo být zemědělství jen jednou součástí v konkurenci s dalšími obory. To v praxi představuje největší změnu v SZP za posledních několik desítek let a obavy zemědělců z toho, že se jejich podpory sníží hned několika formami, jsou docela pochopitelné. I když se původní návrhy na útlum zemědělských podpor velmi pravděpodobně ještě změní, k výraznému omezení dotací nepochybně dojde.
Současné pouliční protesty evropských zemědělců vůči plánovaným změnám nejsou první a nebudou zřejmě ani poslední. Je ale zřejmé, že k prosazení alespoň části svých požadavků budou zemědělci potřebovat také podporu veřejnosti – a k tomu nemusí protesty omezující veřejnost v podobě pouličních demonstrací vést. A kromě toho jde a půjde o to, jakou k prosazování požadavků volit argumentaci.
Zemědělci by například mohli spotřebitele upozornit na riziko růstu cen svých produktů za situace, kdy budou muset nějakým způsobem kompenzovat pokles dotací a svých příjmů. Stejně tak by mohli (což se částečně děje) poukázat na vyšší kvalitu potravin vyráběných v EU namísto odkazování na rizika do EU dovážených potravin. Ty se přitom do Evropy dovážejí částečně proto, že se v EU nevyrábějí, častěji ale proto, že jsou levnější, i kvůli zmiňované nižší neevropské byrokracii. Pro spotřebitele jsou ale levnější produkty výhodné, a navíc minimálně část mladší generace spotřebitelů původ jimi kupovaných potravin neřeší. Naopak cenu a kvalitu preferují všichni, zejména kvůli nárůstu cen potravin, který nezasáhl zdaleka jen ČR, ale v některých případech ještě více i další státy, například Polsko. Rezervy v komunikaci zemědělců jsou také v argumentaci týkající se vyšší ochrany životního prostředí v EU (a tedy odůvodnit preference potravin původem z EU), což je jedna z cest získání podpory z řad hlavně mladé generace. Právě tím lze také odůvodnit požadavky na vyšší dotace, neboť zemědělci tím zajišťují v krajině veřejný zájem, a je to ostatně i důvodem dotací vyplácených ze zdrojů EU.
Faktem je, že v dnešním světě platí, že je k prosazování nějakých myšlenek, řešení a požadavků třeba „být vidět“, a tak lze také chápat stávající zemědělské protesty. Přesto je zřejmé, že parametry současné i budoucí SZP je a bude nutné řešit u jednacího stolu, a také, že vznášené argumenty se musí více soustředit na zájem veřejnosti a spotřebitele, než na navyšování dotací a ochranářská opatření v zájmu zemědělců, kterých je navíc stále méně. A bude jich ještě méně, pokud se bude negativní image zemědělství akcemi typu Brusel dále prohlubovat.
Obraz oboru lze totiž budovat i jinak než v podobě požadavků na další peníze. Skutečnost, že práce v zemědělství je dnes v řadě činností spojena s IT dovednostmi, robotizací, automatizací či digitalizací, a také s pobytem v přírodě (nahrazující draze placená fitness centra), který mimo jiné zvyšuje kontaktem s přírodou odolnost organismu vůči nemocem, se bohužel téměř vůbec nezmiňuje. Benefitů je ale víc, ať již je to levnější každodenní režie života na venkově, méně stresující prostředí nebo garance původu potravin, které si mohou zemědělci vyrobit z jimi vyprodukovaných komodit. To ale na demonstracích obvykle nezaznívá, takže výsledkem je opět odrazující heslo zmiňované v úvodu – hodně dřiny a málo peněz. Což u veřejnosti vzbuzuje místo podpory spíše lítost – a to není v tomto případě vhodná emoce.
