Pro nás byly fotbal a muzika vždycky cesta, jak se na chvilku dostat z toho debilního světa, ve kterém žijeme.

Pro nás byly fotbal a muzika vždycky cesta, jak se na chvilku dostat z toho debilního světa, ve kterém žijeme. Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Manic Street Preachers, členové kapely Richey James Edwards a Nicky Wire, 30. dubna 1991, Národní portrétní galerie, Londýn
The Stone Roses, foto na obálku kultovního časopisu NME, Manchester, 1989
Kevin Cummins
3
Fotogalerie

Brexit? Konec živé britské kultury v Evropě, říká slavný portrétní fotograf U2 a Sex Pistols Kevin Cummins

Joy Division. Manic Street Preachers. The Clash. Sex Pistols. U2. Patti Smith. Marc Bolan. The Smiths. Roisin Murphy. Oasis. Foo Fighters. Tyhle a mnoho dalších vyfotil a dostal na titulní strany. Stal se unikátním a vášnivým dokumentaristou britských hudebních hnutí Madchester a Cool Britannia. Klasik světové portrétní fotografie Kevin Cummins (66), žijící legenda kulturní historie 80. a 90. let, přijel v lednu do Prahy vyfotit novou kapelu USB Band a s Reflexem shrnul svoje pocity ze současného vývoje anglické hudby, politiky i kulturní identity.  Přečtěte si historku, která se do tištěného časopisu nevešla.  

Jeho první profesionální zakázkou pro média byl manchesterský koncert začínající kapely Sex Pistols, ale nevzal si tenkrát s sebou foťák… „Dost jsem se Sex Pistols bál a nechtěl je vyplašit. Na prvním koncertu v Manchesteru 4. června 1976 na ně přišlo něco mezi 48 a 52 diváky, takže až budete po světě potkávat lidi, kteří budou říkat ‚Jóó´, tam jsem byl!‘, nevěřte jim,“ zdůražnuje Kevin Cummins.

„Nevzal jsem si s sebou tehdy foťák – a je to asi nejpodstatnější fotka, kterou jsem v životě neudělal. Kdybych to byl vyfotil – ten koncertík v naší Lesser Free Trade Hall v Manchesteru na Peter Street – tak bychom věděli, kdo tam tehdy byl. Dodnes se o tom historie hádá. Jenže zase: kdyby někdo tu malinkatou skupinečku fandů dobře nafotil, možná by nikdy nevznikla ona mytologie zvaná Madchester, Šílený Manchester. Z pár tuctů lidí přece nic šíleného neuděláte. Bylo to celý nevinný, žádný hnutí. Mnohem nevinnější, než se dneska traduje,“ vzpomíná jeden ze spolutvůrců kulturního hnutí z 90. let minulého století Cool Britannia.

A je Británie cool i dnes? „Právě teď moc není. Co se hudebního průmyslu týče, je mi především líto, že bude mnohem složitější cestovat po Evropě: pro malou kapelu, divadlo nebo komorní orchestr to bude mnohem dražší. Až teprve tak za dva za tři roky pochopíme, co všechno jsme kulturně ztratili. Už teď je jasné, že vzrostou cestovní náklady, clo a částky za dopravu nástrojů tak výrazně, že si to některá menší hudební tělesa nebudou moci dovolit. Většinu lidí, kteří brexit volili, sice tyhle produkční věci vůbec nezajímají, ale pro živé umění je to zásadní komplikace, konec živé britské alternativní kultury v Evropě,“ uzavírá pesimisticky.