Karel Gott: Zlatý hlas dobýval západ, východ, sever i jih | Reflex.cz
nahoru

The Golden Voice of Prague: Karel Gott dobyl západ, východ, sever i jih

Michal Bystrov2. října 2019 • 10:50
The Golden Voice of Prague: Karel Gott dobyl západ, východ, sever i jih
foto: Profimedia.cz

Cesta Karla Gotta na špici českého zábavního průmyslu byla v mnoha směrech unikátní. Stejné (ne-li delší) schody do nebe ale vystoupal i v zahraničí. A to nejen v Německu, kde je dodnes možná populárnější než u nás. Ať už si o jeho repertoáru a schopnosti proplouvat nejrůznějšími érami a režimy myslíme cokoliv, „zlatý hlas z Prahy“ to zvládl v Montrealu, Cannes, Paříži, Hamburku, Berlíně, Moskvě, Riu i Las Vegas. Střetl se s těmi nejlepšími a ve světě se neztratil. Tohle je příběh jeho druhé kariéry, o níž toho tuzemská veřejnost stále ví jen málo.

Za hranice všedních dnů se Karel Gott poprvé podíval v roce 1962 – dva roky poté, co si doma odbyl televizní premiéru, a chvíli před tím, než vyhrál soutěž Hledáme písničku pro všední den. Na turné s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu po Rusku, Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu si ověřil, že spojení mladistvé rock’n’rollové energie à la Cliff Richard a lyrického tenoru, jímž brnkal na jemnou strunku v srdcích přítomných paní a dívek, spolehlivě funguje. „První zralou ženu, na niž jsem udělal svým vystoupením veliký dojem a ona mi to dala najevo, jsem poznal v Leningradě,“ vzpomínal novopečený seladon na tuto svou zkušenost v knížečce Říkám to písní, kterou sestavil za pomoci Jiřího Štaidla na základě dopisů posílaných do časopisu Československý voják.

„Přišla za mnou po koncertě a jednoduše mi oznámila, že se ode mne nehne, dokud s ní neodejdu. Řekla to stručně a naprosto rezolutně. Když jsem opatrně vyzvěděl, že to nehnutí ode mě nemyslí na celý život, přestal jsem se vymlouvat na únavu a šel jsem, nevěda ani kam. Zanedlouho jsem se ocitl v malém, leč vkusně zařízeném bytě. Usedl jsem za malý stolek, na který postavila láhev vodky a mísu s ovocem. Pak se posadila naproti mně a já jsem si ji poprvé v klidu prohlédl. Bylo jí asi tak třicet. Měla krásné černé vlasy, nezvykle úzký a jemný obličej, vysoké čelo a energické oči, které se na mne zvědavě dívaly. Stále jsem se nemohl zbavit pocitu, že přemýšlí, jak se mnou stráví příštích třicet let života. Pak jsme si přiťukli a začali si vyprávět. Myslím, že jsem se do ní při té lahvi vodky zakoukal a že jsem jí dokonce řekl, že z tohoto zájezdu zběhnu a odejdu s ní, kam bude chtít. Zkrátka – zábava byla v nejlepším proudu, když jsem si pojednou všiml zarámované fotografie na zdi. Smál se na ní zeširoka ramenatý, svalnatý námořník. Byl velice podobný silákovi, kterého jsem kdysi jako kluk viděl v Plzni v cirkusu, jak složil medvěda. Nenápadně jsem se zeptal, kdo je ten matrós na obrázku, a ona mi oklikou odpověděla, že manžel. Zaskočilo mi v krku a v tu ránu jsem vystřízlivěl. V několika příštích vteřinách jsem zahrál nejkrásnější nevolno ve svém životě a vypadl před jejíma nechápajícíma očima do mrazivé ulice.“

Německý Živago

Rok 1963 přinesl Karlu Gottovi angažmá v pražském divadle Semafor a také první velké hity v čele s netradiční baladou Oči sněhem zaváté (v angličtině Snow-drift Eyes). V dalším roce pomohly Gottovi k popularitě hudební filmy: za herce Karla Fialu nazpíval roli Limonádového Joea, za Vladimíra Pucholta ve Starcích na chmelu tvrdil, že „den je krásný“. Ve filmové revui Kdyby tisíc klarinetů zadupal ostatní do země svým – dosud nepřekonaným – duetem s Evou Pilarovou o „drátech na zem spadlých z nebe“. To už bodoval na festivalech v Monte Carlu a Sopotech, jakož i na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze.

V pětašedesátém se Gottovi přihodila spíše traumatizující záležitost – to když nesmírně ztrémovaný zpíval s dalšími kolegy legendě amerického jazzu Louisi Armstrongovi, jenž se po vystoupení v pražské Lucerně zastavil v Semaforu na kus řeči a neplánovanou jam session. Brzy nato Gott své semaforské kamarády opustil a následoval bratry Štaidly, kteří právě zakládali konkurenční hudební divadlo Apollo. V šestašedesátém, vybaven novými poprockovými šlágry a čerstvou Bratislavskou lyrou, se prvně pokusil dobýt západní trh s anglicky zpívanou deskou The Golden Voice of Prague.

Vše o Karlu Gottovi se dočtete v našem speciálu >>>

Osud to ale zařídil trochu jinak. V hledišti bratislavského festivalu seděl šéfproducent německé gramofonové firmy Polydor Ossi Drechsler. Gottova vítězná píseň Pošli to dál ho zaujala natolik, že se rozhodl pro její vydání v západním Německu. Na druhou stranu singlu Gott nazpíval německy otextovanou melodii z filmu Doktor Živago. Tímhle malým vinylem odstartovala velká kariéra československého zpěváka Karla Gotta v německy mluvících zemích. Šest týdnů se singl držel v tamní hitparádě Top 50! Bylo jasné, že interpreta takového formátu a odhodlání na domácí scéně už nic neudrží. Jen ještě nebylo tak úplně jisté, na jakou ze světových velmocí zacílí.

Jagger s košíkem růží

Když zlatý slavík z Prahy vyrazil s kapelou divadla Apollo na světovou výstavu Expo ’67 do kanadského Montrealu, mohl se pohybovat v okolí aury skutečných hudebních legend. Například Dukea Ellingtona, jehož orchestr Expo doslova rozsekal. „Chtěli jsme vědět, jak vypadá zblízka nejpopulárnější zpěvák Československa,“ píše Le Petit Journal. „V Kolibě, české restauraci, kde jsme si dali schůzku, by se byl musel Karel Gott rozdělit na tolik kousíčků, kolik tam bylo fotografů a novinářů. Odpovídal na všechny otázky, mile, prostě, a výborně se zhostil své role hvězdy. Chodil sem a tam od jednoho novináře ke druhému, podle rozmaru lidí od novin, bez jediné známky nespokojenosti. Je velký, tmavý, velmi štíhlý, podobá se spíše hrdinovi westernu. Je elegantní, ale ne příliš. Je zřejmé, že netouží nikoho ohromit.“

Opravdový průlom nastal už o něco dříve na světovém veletrhu gramofirem a hudebních vydavatelství MIDEM v Cannes, kde se Gott stal diváckou senzací. A nebyla to žádná umělá reklama: měření hlasitosti potlesku ukázalo, že se návštěvníkům líbil jen o facku méně než Tom Jones. „Po koncertu přicházejí fotografové a dělají moje snímky s Petulou Clarkovou a Udem Jürgensem,“ vzkazoval zpěvák českým fandům. „Na oficiální večeři dostávám návrh na spolupráci od firmy Barclay. Pan Barclay – bůh francouzských gramodesek – přichází osobně a tiskne mi ruku.“

V Cannes také Karel Gott viděl koncert zpěváků zastupujících firmu Columbia. Nejprve zahrál Georgie Fame, poté moderátor navázal telefonické spojení s Barbrou Streisandovou, které se právě narodil syn, a proto účast na veletrhu zrušila, a nakonec zazpíval britský folkař Donovan, jenž si na pódium přinesl sklenku vína. Plzeňský rodák pociťuje vzrušení – ví, že patří k nim a že ho považují za sobě rovného. Ba co víc: „Dámy jsou krásné a nebylo by nepříjemné mít jednu vedle sebe...“

Když Polydor pozval Karla Gotta k natáčení do Hamburku, neopomněl se milovník The Beatles zastavit v legendárním Star Clubu, kde liverpoolská skupina ne zase tak dávno doprovázela rockera Tonyho Sheridana. V Kolíně nad Rýnem si pro změnu zašel na koncert amerických rebelů The Rolling Stones.

„Mick Jagger, který hodinu bez přestávky zpívá, má před sebou košík plný růží a co chvíli vyhodí jednu do publika. Koncert končí. Mick Jagger odhazuje mikrofon nelítostně na zem a účinkující odcházejí.“

Počkejte, až zahrajeme

Firma Polydor s Karlem Gottem uzavřela exkluzívní smlouvu a francouzský šansoniér Gilbert Bécaud ho pozval do svého televizního pořadu, vysílaného z německého Saarbrückenu i do Kanady a USA. Muž 100 000 voltů, jak se Bécaudovi říkalo, byl pověstný svým perfekcionismem a obrovskými nároky. Návštěvu z Čech tudíž čekalo několik týdnů tvrdé dřiny.

„Vše se odehrávalo v moderním televizním studiu, které stojí na kopci za městem a je vybaveno mimo jiné kruhovitým sálem s jevištěm uprostřed,“ vyprávěl Gott. „Do sálu se postaví diváci a za jejich přítomnosti se pořad natáčí. Když jsem dorazil do studia s balíkem not pro velký orchestr a spatřil Bécaudovu pětičlennou kapelu, dostal jsem strach. Řítil jsem se okamžitě ke kapelníkovi, abych mu vykoktal své obavy. Podíval se na mne přes rameno, suverénně se pousmál a procedil mezi zuby: ,Počkejte, až za­hrajeme...‘“

Gott měl za sebou úžasný rok, jenže tvůrce hitů Podívej, kvete růže, Nathalie či Až se můj čas ponachýlí byl přece jen jiná liga. Elegánovi z Prahy se trochu svíral žaludek. „A pak jsem uviděl Bécauda. Seděl na židli stranou, byl bledý a připadal mi vyčerpaný. Kouřil cigaretu a vypouštěl kouř v mohutných oblacích. Přibližně každých pět vteřin vyskočil ze židle jakoby elektrizován a začal opravovat zpěvačku, která právě zkoušela. Tu v pohybu, tu v intonaci. (...) Když zkoušel svůj song, nepřestal kouřit. Pak mu nešel mikrofon. Praštil jím zlostně o zem. Pozoroval jsem ho jako přikovaný.“

Zemřel Karel Gott. Více informací ZDE >>>

Jeden den se natáčelo v angličtině a druhý zase německy. Karel Gott si připravil skladby My Prayer a My World plus věci natočené chvíli předtím v Hamburku. „Když si Bécaud vyslechl první píseň, zavrtěl nespokojeně hlavou. Pak sedl k pianu. Během dvaceti minut vymyslel úplně jiné aranžmá a dostal mne k poněkud jinému stylu, než jsem si kdy pro tuto píseň představoval. (...) Znělo to jako černošská kostelní píseň a myslím, že to bylo ono. Dokonce i Bécaud byl spokojen.“

Viva Las Vegas

Už to všechno by stačilo, aby se Gott na domácí scéně navždy zapsal do hudební knihy rekordů. Pokud jde o mezinárodní renomé, mohli mu od tohoto okamžiku konkurovat pouze stejně úspěšní Waldemar Matuška, Hana Hegerová a Marta Kubišová. Nicméně ani jeden z nich netrumfl Gottovo půlroční angažmá v nevadském hnízdě neřesti Las Vegas. Byla by sice chyba představovat si, že „continent‘s greatest singing star“ – jak hostování Karla Gotta v lasvegaském hotelu Frontier v rámci programu Europa 68 po americku ohlašovaly obrovské billboardy – přišla, viděla a zvítězila. Ale recenze v novinách byly veskrze vlídné. „Nerad poslouchám legendu o tom, jak jsme s Gottem zválcovali Vegas,“ řekl přede dvěma lety Reflexu kytarista Antonín Gondolán, jenž zpěváka do Nevadské pouště následoval. „Není to pravda. Američani poprvé zatleskali, když se na jevišti během programu objevil státní soubor písní a tanců a sólista zakřičel: ,Macejko!‘ To jim přišlo dostatečně exotické. Ale dovážet k nim popík? Nesmysl. Není náhoda, že Karel tam sklízel největší potlesk s mou skladbou Duj duj, vlastně romskou písničkou.“

Gottovo zápasení se všudypřítomnou sinatrovskou legendou – repertoár modrookého Franka patřil k nezbytnému soundtracku života v místních kasinech a barech – není třeba zveličovat ani zlehčovat. Pořad s podtitulem Přímo zpoza železné opony zahrnoval vystoupení více účinkujících, ti ovšem brzy odpadli. „Ze všech Čechů a Slováků to nakonec ustál Karel Gott s kapelou,“ dosvědčuje další z přítomných, kytarista Ladislav Štaidl. V hotelu Frontier museli hrát muzikanti dvakrát denně (kromě pondělka), a v sobotu dokonce třikrát. „Mezi večerním a nočním představením byla takzvaná nebezpečná pauza,“ prozrazuje Štaidl. „Byla příliš krátká, aby se jelo domů, ale dost dlouhá na to, aby se slabší jedinci ožrali anebo prohráli všechnu hotovost.“

Během svého pobytu ve Vegas a občasných výjezdů do Hollywoodu i jinam zažili Gottovi hudebníci mnoho neopakovatelných situací. Jako když jim třeba při hře v kostky koukal přes rameno Tony Bennett nebo když je pozvali do sousedního hotelu Caesars Palace k malému jamování členové kapely Raye Charlese. Gott se potkal se synem Franka Sinatry (tím, jenž byl o pět let dříve unesen třemi vyděrači), s Ellingtonem, Sammym Davisem Jr., Rogerem Millerem (který zpíval píseň King of the Road) nebo Frankiem Lainem (jenž proslavil Jezebel). Zašel na koncert Shirley Basseyové a na večírku pohovořil s herečkou Shirley MacLaineovou.

„Velký okamžik mého života bylo seznámení se zpěvákem Bobbym Darinem. Objevil se a vypadal unaveně. Zdálo se mi, že ho ta party moc nezajímá a že kouká zmizet s dívkou, kterou vedl za ruku. V rychlosti mi ještě slíbil, že přijde na premiéru programu, ve kterém vystupuji, ale vsadím se, že už za minutu nevěděl, s kým vůbec mluvil...“

LSD a Lady Carneval

Když kšeft ve Vegas vypršel, vyrazil Karel Gott v pohodlném voze značky Ford Impala na výlet napříč státy Nevada, Colorado, Arizona, Nové Mexiko a Texas. V Los Angeles se uhlazený Plzeňák čelně střetl s kulturou kalifornských hippies a ve vyhlášeném ­klubu Whisky a Go Go v Západním Hollywoodu mezi Sunset Boulevardem a Sunset Stripem byl svědkem vystoupení britských Animals.

„S napětím jsme očekávali, co se bude dít. V rohu místnosti stálo vysoké pódium. Na pódium vylezl, hlasitě aklamován, Eric Burdon. Postavil se tak, že se opíral zády téměř o roh místnosti. Stěny za ním tvořily dvě plochy, jež měly sehrát – jak jsme vbrzku zjistili – funkci dvou promítacích pláten. Hudba začala hrát. Hned při prvních taktech se na obě stěny promítly slitiny kontrastních barev. Tyto slitiny se měnily do fantastických a bizarních tvarů. Do toho všeho se občas prolínaly realistické obrazy. Barevná změť, zdůrazňovaná rytmem hudby, má zřejmě u diváků vyvolat asociaci představ, které vznikají jako reakce u člověka požívajícího narkotika LSD.“

Gottův americký sen skončil a příslušníkům socialistického tábora nezbylo než vrátit se do provinčního srdce střední Evropy. Anebo emigrovat, ale tento nápad zpěvák několikrát zavrhl. „Z Las Vegas jsem přijel tak rozezpívaný, roztančený a roztočený, že jsem se setrvačností nemohl v Praze dlouho vzpamatovat,“ přiznal se po letech. Doma zahájil tradici samostatných koncertů v pražské Lucerně a dál posiloval svou popularitu v německy mluvících zemích. O té ostatně svědčí fakt, že v dubnu 1968 reprezentoval Karel Gott Rakousko – nikoliv ČSSR – na Velké ceně Eurovize v londýnské síni Royal Albert Hall. Z pěvecké soutěže v Rio de Janeiru, kde se naladil na stejnou vlnu s brazilskými tanečnicemi skladbou Lady Carneval, se vrátil jako devátý.

Ani Lennon, ani Aznavour

A pak už přišel srpen 1968. V reakci na srpnovou invazi „spřátelených“ vojsk do Československa se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí zapálil student Jan Palach. O tři dny později v nemocnici zemřel a v sobotu 25. ledna se konal pohřeb, jenž se změnil v celonárodní manifestaci. Jen o pouhý jeden den dříve, v pátek 24. ledna, měl v Praze koncertovat šansoniér Charles Aznavour. Z dodnes nepříliš jasných příčin bylo jeho vystoupení zrušeno, on ale přesto přiletěl. Na skok se zastavil u Palachovy rakve a zase zmizel.

V pátek 12. prosince 1969 informovalo Rudé právo: „Před nedávnem se vrátil z turné po NSR Karel Gott. Na předních scénách získal mnoho úspěchů. Naši příznivci uvidí K. Gotta 15. prosince v Lucerně. Začátkem příštího roku odjede K. Gott na turné po Jižní Americe a Mexiku a dostal nabídku od Ch. Aznavoura k hostování v pařížské Olympii.“ Jenže ke kýžené spolupráci nedošlo. Impresário František Spurný, jenž stál i za Gottovou cestou do Vegas, nabízí toto vysvětlení: „Karel měl vždycky přesnou představu o svém repertoáru a nepřistoupil na sebelákavější nabídku, která jeho představám odporovala. Svého času mu opakovaně navrhoval Charles Aznavour, že spolu vystoupí v pařížské Olympii. Ale on to odmítl, protože cítil, že k sobě nejdou ani hlasově, ani repertoárem.“

Inu, můžeme tomu věřit a nemusíme. Společnost začínala pociťovat utahování šroubů, bůh ví, jak to tehdy vlastně bylo. Nicméně roku 1971 nazpíval Karel Gott jednu z nejznámějších Aznavourových písní – Hier encore neboli Yesterday, When I Was Young čili Když jsem já byl tenkrát kluk. A téhož roku se v londýnské kanceláři společnosti Apple sešel s ex-Beatlem Johnem Lennonem a jeho manželkou Yoko Ono.

„Ptal jsem se, jaké by měl podmínky k našemu společnému koncertu v Praze,“ prozradil počátkem devadesátých let v knižním rozhovoru s Rostislavem Sarvašem. „Říkal mi, že už má tolik peněz, že by se nikdy nemohl dopočítat, protože během takového sčítání by mu mezitím každou minutu nabíhaly tantiémy z celého světa, a proto se rozhodl, že do konce své kariéry bude dělat jenom dobročinnou činnost, takže abych si rozmyslel, komu by se měl výtěžek koncertu v Praze věnovat. Pochopitelně měl podmínku, aby se o tom média zmínila. Můj manažer František Spurný, nadšen touto myšlenkou, běžel na oddělení kultury ÚV a navrhl tam, že by se výtěžek měl věnovat vesničce SOS. Doslova ho hnali ze schodů dolů a volali za ním: ,Vy jste se zbláznili?! Už vidíme, jak by buržoazní tisk psal, že české chudé děti potřebují peníze od anglického pop-zpěváka.‘ Z koncertu tedy sešlo a o půl roku později Gusta Fučíková vesničku SOS nechala pro jistotu zrušit.“

Michal Bystrov


Klíčová slova: Karel Gott, hudba, kultura, úmrtí



Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější