Prof. Neutrino: Umění je v krizi, za koncept může být považováno kdeco | Reflex.cz
nahoru

Prof. Neutrino: Umění je v krizi, za koncept může být považováno kdeco

Michal Kořán31. března 2019 • 13:40
Prof. Neutrino: Umění je v krizi, za koncept může být považováno kdeco
foto: Archiv Petra Mareše

Laptopový experimentátor Petr Mareš z Hradce Králové vystupuje na hudební scéně jako Prof. Neutrino již přes dvacet let. Za tu dobu prakticky neopustil pozici žánrového solitéra a nekompromisně si jde za svou vizí a novátorskými postupy. Nenechal se zlákat taneční klubovou scénou a vytrvale samploval a mixoval minimalistické smyčky s tajemnými zvuky a hlasy. Právě práce se samplingem se pro něj stala typická, ať již na desítce svých alb, nebo na řadě remixů (Umakart, B4, Sporto, Kora et le Mechanix, Clarinet Factory, ...), ze kterých později sestavil i samostatné album Home Days Revisited or Remixed by Prof. Neutrino.

V roce 2014 se spojil s panamskou vokalistkou Milou Lombardo, s níž na dálku po internetu společně vytvořili album The Canal – Transatlantic Phone Session (2014), na kterém zhudebnili básně světových klasiků. Toto album se dočkalo své remixové verze, na niž přispěli svými mixy například Moimir Papalescu, Dva či Federsel, a také o čtyři roky později volného pokračování The Canal – Transatlantic Phone Session II. (2018).

Kromě produkce vlastních alb stál Petr Mareš u zrodu labelu Mufonic, na němž společně s producentem Selectonem v roce 2004 vydali první kompilaci české experimentální elektroniky Out Of Place Artefacts. Zajímavostí je i jeho soundartová kompozice pro pět laptopů One River Story pro německý LapTopOrchester Berlin. Na konci loňského roku se Prof. Neutrino spojil s výtvarnicí Terezou Damcovou, se kterou vyprodukovali nahrávku pohádek zesnulého Milana Kozelky pod názvem Bílej vodník (2018).

Prof. Neutrino letos oslaví dvacet let od vydání debutového alba Neutrino (Tubus). U této příležitosti vyjde počátkem dubna v reedici na netlabelu Blue Lizard a živě jej představí v sobotu 13. dubna na hudebním festivalu Space X v pražském Divadle X10.

Co vás na hudbě přitahuje?

Hudba jako jedno z odvětví umění je veskrze abstraktní a to mě na ní vždy přitahovalo. Jejím specifikem je, že přestože dokáže navodit emoce i myšlenky, jde v podstatě o vlnění vzduchu v podobě zvuku, na než reaguje naše ucho a následně i mysl. To už je samo o sobě fascinující. Nicméně dnes beru hudbu spíš jako právoplatnou součást dalších aktivit, jako je videoart, performance, film či divadlo. Je faktem, že alba vydaná pod hlavičkou Prof. Neutrino byla vždy spíš kontemplativní či poslechové, ale dělal jsem k nim téměř vždy i videoprojekci (většinou s kolegou Witkinem). Dbal jsem však i na to, aby hudba primárně fungovala jako skladba sama o sobě. Možná je škoda, že jsem doposud nevytvořil žádný zvukový doprovod k nějakému filmu či divadlu. Třeba to ještě přijde.

Máte nějakou vizi, za kterou směřujete, nebo necháváte hudbu ze sebe jen impulsívně plynout?

Čím jsem starší, tak mě na hudbě zajímá konkrétní koncept či nosná myšlenka, přestože za koncept, jak ukazuje současná krize umění, může být považováno kdeco. Mě především zajímá idea či příběh, jemuž se pak snažím zvukově co nejvíc přiblížit. To neznamená, že by určité věci nevznikaly spontánně. V podstatě i hodně promyšlená věc je do určité míry intuitivním projevem, akorát že pracuje s větším objemem vstupních informací a sebeomezení než ta, která se halí čistě za intuici a emoce a pracuje s náhodou. Tím však neříkám, že jen formálně vypiplaná hudba je správně. Spíš bych to viděl ve vyváženém prolnutí racionality a iracionálna. Osobně si vždy předem volím zvuky a témata, na něž chci hudbu vytvořit. Na albech Neutrina to byl jednou spiritismus a zvuky ze záhrobí, jindy kvantová fyzika s minimem zvukových zdrojů, pak zvuky přírody. V kapele Cold-Boy-Klan to byl zas pokus o skloubení country patosu s hip-hopem, později zhudebněné básně klasiků nebo nedávný projekt pohádek od Milana Kozelky.

Co vás poslední dobou nejvíce zaujalo? Co doporučujete k poslechu?

Tím, že o hudbě i píšu, tak toho poslouchám vcelku dost, ale je pravdou, že zase stále míň věcí mě skutečně dokáže oslovit. Už zřejmě patřím do kategorie posluchačů, kteří tvrdí: tak tohle už jsem někde slyšel ;-). Jinak v podstatě dnes poslouchám velké žánrové spektrum hudby od rave parodií ruského labelu The Little Big přes nové flamengo Rosalíe, vzkříšený trip hop Sevdalizy až třeba po politické agitátory The Algiers nebo feministický hip hop. Vše ale mám nějak propojené s jejich klipy a vizuálnem. Doba dlouhých alb už asi odezněla a je třeba promýšlet věci komplexně. Neopovrhnu však občas ani klasiky experimentální elektroniky jako Autechre, Scorn nebo třeba nové album Dead Can Dance…

Michal Kořán




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější