Výstava není věnovaná jednomu autorovi, je to takový průlet celým dvacátým stoletím, je tu na sto padesát exponátů (kreseb, maleb, grafik, plastik, spíš sošek než soch) od šedesáti výtvarníků, kteří jsou buď přímo ikonami tohoto období, nebo by jimi měli být, ale shodou okolností nejsou, protože zatím nebyli pro laickou veřejnost objeveni.
Výstava v Liberci tak může být prvním krokem.
Nemá cenu rozepisovat se tu o všech autorech a brát tak budoucím návštěvníkům radost z expozice, jenom snad poznamenám, že tu narazíte na díla, která jsou vám prostě povědomá, rozmanitost vystavených děl vám také umožní se najednou ocitnout v zajímavém a skoro hmatatelném kontextu, který je možné lépe vnímat až právě v takovém množství stylů a technik, které vás obklopí.
Narazíte tu i na práce, které jakoby se celému pojetí výstavy vymykaly, jakoby byly z úplně jiného filmu (třeba palety Hanse Zatzka), což osobně považuji za nějakou zvláštní libůstku sběratele a majitele, pana Klewana. Ano, a samozřejmě je tu také ta plechovka zmíněná v titulku, vtípek Piera Manzoniho, který nejenže své exkrementy umístil do maličkých plechovek, ale také je dokázal prodat a udělat z nich umělecké dílo; ať už si o tomhle artefaktu myslíte cokoli – je to tak.
(Sakra, nevím, jestli kdybych dal za tu pixlu tolik peněz, měl bych někdy odvahu kouknout, co v té plechovce opravdu je!) Výstavu v Liberci můžete zhlédnout do konce měsíce září, a jestli máte rádi umění dvacátého století, určitě byste to udělat měli.
Pro neliberecké mám jednu důležitou radu: město je momentálně (už několik let) v přestavbě, a tak si na cestu ke galerii raději najměte nějakého místního horského vůdce. Na navigaci raději nespoléhejte. Anebo si prostě obujte opravdu dobré boty.
