Co si myslí básník Vít Kremlička o Údivu, v pořadí druhém románu Kamila Vondráška? Kniha nese podtitul „Červená knihovna pro chlapy“ – dočkali se čeští muži svých Padesáti odstínů šedi? Jisté je, že si na tenhle román část z nich přispěla osmdesáti tisíci na crowdfundingovém Startovači, takže poptávka by tu byla…
Nezdolný hlavní hrdina Čamar je jako vozidlo na hybridní pohon. Palivo pro spalovací motor mu představuje whisky, zatímco elektrický náboj pro něj znamená souložení podle vzoru „třeme-li skleněnou nebo ebonitovou tyč liščím ohonem, srší jiskrami a přitahuje staniolové proužky“. A že těch kořalek Čamar vypil a žen zdolal!
Čamar je totiž atlét ducha naší doby: sportovec, ekonom, pijan a sukničkář, nezdolný rozkošník, co si hravě poradí s každou potíží, hédonista v každém ohledu, žrout a cestovatel. Při četbě více než třísetstránkového Údivu, jejž nedávno vydalo nakladatelství Volvox Globator, sečtělý čtenář maně pocítí údiv nad tím, že se typ takového protřelého hrdiny stále objevuje, co je literatura literaturou. Je to Encolpio Petroniův, Nadsamec Jarryho, šejdíř z Kunderových povídek, šibal a červuiš, který nemá nikde stání a potřebuje rozruch; povaha, o které se říká, že si odpočine až v hrobě.
Zpočátku se Údiv tváří jako citlivá sonda do duše dospívajícího studenta, potom ovšem Čamara zaměstnavatel řádně zdemoralizuje a zkorumpuje, dá mu okusit strategií a mocenských ambicí, takže si jej přiváže nitkami jako všeho schopný přívěsek v bavlnkou vystlaném kokonu a Čamar si může začít pěstit kariéru. Sledujeme Čamarův vzestup, jenž je možná i sestupem. O poznání hůř ovšem skončí jeho profesní kolega Čížek: schytá všechny možné havárie a nakonec mrzce zhyne v čínském pajzlu dýkou podomka. Proč?
Nejprve proto, že šidil na cestovních výkazech zaměstnavatele, a potom proto, že žil v manželství, ale choval se svobodně. Čížkova manželka Jarka se chtěla pomstít za nevěru a provedla svoji pomstu dokonale: symbolicky vyměnila zámek u bytu, oplatila manželovi nevěru sexem s Čamarem a ten potom jako bludná hvězda zavedl nevěrného Čížka, smířeného již se svojí životní polovičatostí, do čínského bordelu kdesi v Pekingu, kde jej osudová smrt zastihla jako trest za znevážení existenciálních ideálů a stavovských pravidel.
Čamar sám okusí různé holismy: sportoholismus, workoholismus, sexoholismus a vposled alkoholismus. Zjevně holismům nebrání a detailně prožívá jejich jednotlivé obory a etapy. Po tragické smrti kolegy Čížka si vezme v práci dovolenou, setká se s bezdomovci a řádně s nimi rozjíždí rumové mejdany ve svém bytě, až se propije do deliria. Alkoholové rauše jej spolu se sportem dovedou až k happyendu běžecké katarze a návratu do milující náruče.
Existuje ovšem ještě jedna možná alternativa výkladu příběhu Údivu: Čamar byl vnitropodnikový špion, který si posvítil na ptáčka Čížka. Když odhalil jeho defraudace, chladnokrevně jej zavedl do pekingského bordelu, kde zmíněný klesl rukou vrahovou. Byl již tolik zkorumpovaný, že neměl pro další rozvoj podniku žádný smysl a bylo třeba jej odstranit. Tuto možnost Vondrášek několikrát naznačuje pomocí odkazů na reálie z příběhů Jamese Bonda.
Na literaturu a její autory lze sotva klást osvětové nároky a chtít plnit funkce; má především bavit a to se Kamilu Vondráškovi (*1963) daří. Není to neúmyslné: volí absurdní děje, aby vyšrouboval rozpor smyslu s nesmyslem a postavil do kontrastu realitu se subjektivním Čamarovým světem. Svou veksláckou romancí si zároveň utahuje z mainstreamových románů a jejich autorů. Nanejvýš chvályhodné pak je, že nepíše výchovně – od umění v jeho mnohoznačnosti nelze očekávat didaktický smysl.
Je na čtenáři, jak bude Údiv číst: zda jako tragikomický příběh ze života ekonomů, nebo jako přelomové dílo patafyzické, či jako šifru literární, výzvu čtenářovi. Dlužno podotknout, že Vondrášek striktně dodržuje aristotelskou dramatickou strukturu příběhu – a o to je hezčí jeho román v nynější epoše fádních beletrizovaných scénářů číst.
