Tom Hanks v kokpitu letadla, Clint Eastwood na režijní židli. Filmová pocta hrdinovi amerických aerolinek se vznáší do oblak, ale podvozkem drhne o ochotnické drama.
Jestli chcete odvrátit leteckou katastrofu, posaďte za knipl Toma Hankse. V Apollu 13 Hanks obletěl v porouchaném modulu Měsíc a bezpečně se vrátil na Zemi, v Trosečníkovi přežil pád letadla i pobyt na ostrově jen se svým věrným míčem, v Terminálu se probojoval z letištní haly. Takže když se ve snímku Sully: Zázrak na řece Hudson posadí do pilotní kabiny letu US Airways 1549, nikdo nepochybuje, že to dobře dopadne; hlavně tedy proto, že už to všechno viděl ve zprávách.
15. ledna 2009 nouzově přistál Airbus A320-214 na hladině řeky Hudson v New Yorku jen několik minut poté, co vzlétl z letiště LaGuardia a oba motory mu krátce po startu oddělala srážka s hejnem (nikoliv lejnem) ptáků. Kapitán Chesley Burnett „Sully“ Sullenbenberger III měl vteřiny na to, jak se situací naložit; vzhledem k tomu, že letadlo bez jakéhokoliv pohonu šlo rychle k zemi, zavrhl možnosti přistát na letištních plochách v okolí (protože by k nim nestačil doletět) a posadil letadlo na řeku. Událost, při níž se podařilo zachránit veškeré osazenstvo letadla, tenkrát redefinovala pojem „letecká katastrofa v New Yorku“ a udělala ze Sullyho amerického hrdinu – stejně jako z jeho posádky a kapitánů lodí, které zrovna pendlovaly po Hudsonu a přispěly k záchranné akci.
Filmovou poctu Sullenbergerovi Sully: Zázrak na řece Hudson natočil Clint Eastwood a opřel se přitom o stejnojmenný Sullyho objemný knižní životopis (který současně s premiérou filmu vychází v češtině). Když si člověk knížku přečte, získá o Sullym stejný pocit, jaký měl před všemi těmi lety ze zpravodajství o jeho hrdinském přistání: disciplinovaný profesionál v uniformě, spořádaný gentleman s knírkem, sympatický otec od rodiny se čtyřicetiletou leteckou praxí.
Jenže vyprávějte o někom takhle bezkonfliktním dvě hodiny. Sully nechlastá (na rozdíl od hrdiny Zemeckisova Letu) ani není stíhán obsedantně kompulzivní poruchou (jako Leonardo DiCaprio ve filmu Letec), ani nemá letadlo plné jedovatých hadů (jako Samuel L. Jackson v uměleckém díle Hadi v letadle). Sully je úplně v pohodě. Jenže hollywoodský film potřebuje drama! I kdyby si ho měl vycucat z prstu. A protože celá ta patálie s letadlem padajícím do Hudsonu trvala jen pár šílených minut, točí se dramatické jádro příběhu okolo vyšetřování toho, jestli to Sully s přistáním na Hudsonu nepřepálil a nemohl v pohodě přistát na některém z blízkých letišť; čímž by nejen vystavil pasažéry menšímu riziku, ale také by neudělal z letadla za šedesát milionů prolejzačku pro ryby.
Celé tohle vyšetřování působí ve filmu jako pěst na oko z prostého důvodu, že jinak je ten film absolutně nádherný: Tom Hanks je jako kapitán Sully naprosto boží (ale ruku na srdce, kdy Tom Hanks není boží?); Aaron Eckhart jako první důstojník nemá chybu; scéna přistání na Hudsonu je nervák jako prase – dokonce i se vším tím, co o tom člověk ví dopředu; a samotné město New York je tu snímáno s takovou nádherou, procítěností a atmosférou, že se stává jedním z hrdinů.
Jenže pak se rozjede vyšetřování Sullyho kompetentnosti a vás napadne – prokristapána, to jsou ti vyšetřovatelé fakt úplní blbci? Proč se k chovají jako vypočítavé svině? A proč si nedají dohromady jedna a jedna a musí čekat na finální osvícení z úst páně Sullyho, aby jim docvaklo to, co muselo docvaknout i pětiletému dítěti, které tehdy na břehu Hudsonu zrovna krmilo kachny?
A pak si přečtete zmíněnou knížku a tam je celé tohle DRAMA shrnuté v jedné závorce s tím, že to bylo v pohodě.
Ale oukej. Někdo chtěl prostě natočit pomník novodobému americkému hrdinovi a tak vzal kladivo, dláto a střískal to dohromady tak, aby i ten nejnatvrdlejší divák pochopil, že je to film a ne obrázek. Musí se ale nechat, že na rozdíl od toho, jak brutálně se od „skutečných událostí“ odchýlily filmy jako Zmrtvýchvstání nebo Argo, se Sully skutečnosti ve většině svého vyprávění úctyhodně drží; o to víc zamrzí ústřední konflikt, který působí jako ochotnické představení vesnického divadla.
Pořád ale můžeme Američanům závidět, jak se umí svým hrdinům na filmovém plátně poklonit. My Čechové se v kině kloníme spíš jen Krejčířovi, Baarové a Olze Hepnarové.
Premiéra: 8. 9. 2016
Hodnocení: 60 %
