Nová biografie Josifa Vissarionoviče a miminka v koncentrácích

Oleg Chlevňuk: Stalin – Nový životopis

Že o profil vládce Sovětského svazu v letech 1929 až 1953 bude po listopadu 1989 obrovský zájem, vycítil nejeden nakladatel. Na trhu se tudíž krátce po „sametu“ objevilo hned několik titulů, leckdy ovšem velmi pochybné úrovně a sázejících na laciné spekulace s bulvárním odérem. Třídílný a skutečně objevný Stalinův životopis ruského historika Dmitrije Volkogonova vyšel bohužel pouze ve slovenském překladu. Nakladatelství Paseka nyní přichází s prací Olega Chlevňuka Stalin – Nový životopis (přeložila ji Zlata Kufnerová; pdf ukázka ZDE), jež má proti jiným výraznou přednost. Autor totiž působí jako vedoucí vědecký pracovník Mezinárodního centra dějin a sociologie druhé světové války a jejích důsledků při Ruské ekonomické univerzitě G. V. Plechanova v Moskvě, a aby toho nebylo málo, také jako vědecký pracovník Státního archívu Ruské federace, takže není odkázán na informace z druhé ruky, ale má přístup tak říkajíc ad fontes. Čehož náležitě využil.

Třebaže na každý rok Džugašviliho vlády připadá v Sovětském svazu v průměru nejméně milión zavražděných a uvězněných, je s podivem, že ve všech anketách popularity se tento obskurní Kavkazan umisťuje na prvních příčkách pomyslného žebříčku. Nelze to přitom přičítat absenci znalostí ruského obyvatelstva (od Gorbačovovy glasnosti zde o epoše stalinismu vyšel bezpočet studií, článků a odborných publikací sumarizujících bilanci jeho krutovlády, a navíc přece dosud žijí její pamětníci), spíše jakési – pro někoho možná zvrácené – nostalgii. Ať se nám to líbí, nebo ne, právě tento muž s kratší rukou, jenž nikdy nebyl na vojně, a dotáhl to až na generalissima, učinil ze zaostalé země obávanou a respektovanou supervelmoc.

Aureola vítěze nad nacistickým Německem mu navíc dala punc osvoboditele národů. Všechny ty milióny obětí bezuzdného teroru, gigantické porážky ve Velké vlastenecké válce a poválečné opětné utažení šroubů místo očekávané liberalizace jako by byly zapomenuty. V závěru své knihy Chlevňuk sice ostře argumentuje proti jakékoli nostalgii po stalinské éře, podle dosavadních průzkumů se však zdá, že bez odezvy u širokých mas ruské populace. Proto je na místě znepokojující otázka: Je skutečně možné, aby Rusku jedenadvacátého století hrozilo opakování chyb století dvacátého?

Wendy Holdenová: Narodili se, aby přežili

„Někdy i jen žít je hrdinstvím.“ Tímto Senekovým výrokem začíná kniha Wendy Holdenové Narodili se, aby přežili (vyd. Mladá fronta v překladu nestora české translatologie Miroslava Jindry a Irmgard Kolinské). Na osud tří židovských matek – Češky Anky, Slovenky Prisky a Polky Rachel –, na něž se štěstěna v jakémsi vzácném rozmaru usmála a umožnila jim přežít koncentrák, tato slova pasují jako na málokoho.

V krátkém časovém úseku několika týdnů se těmto třem těhotným vdaným ženám, kterým předtím nacisté zavraždili jejich muže, povedlo nepředstavitelné. Přivedly totiž na svět děti vážící sice při narození ani ne půldruhého kilogramu, jež však přesto přežily stejně jako jejich matky, připomínající při osvobození spíše kostry potažené šedou kůží než lidské bytosti.

Po sedmi desetiletích se tito „sourozenci srdce“ poprvé setkali, aby mohli vypovědět o svých matkách, jejichž vzdorování zdánlivě neodvratné smrti dosáhlo takové síly, že jim v odlidštěném prostředí dokázaly dát život a svůj uhájit.

Vyprávění z koncentračních táborů jsou vždycky spíše pro silnější nátury. To dvojnásob platí o příbězích, jejichž protagonisty jsou ženy a jejich malé děti. Tato publikace zachycuje peripetie těch, kteří na rozdíl od stovek tisíc a miliónů – přesná čísla se patrně už nikdy nepodaří s jistotou stanovit – jiných nakonec zvítězili nad temnem.

Drobnosti lze vytknout názvům na mapě. Polské město, jehož česká podoba je Lodž, na ní figuruje ve zkomolené podobě Łodž, přičemž správný polský tvar je Łódź. Zatímco toponyma Kołobrzeg a Chełmno jsou psána správně s polským tvrdým ł, Wroclaw (český název je ovšem Vratislav; u jiných názvů jsou počeštěné názvy uvedeny správně, jako například Gdaňsk, Hamburk, Linec, Mnichov, Norimberk a Vídeň) nikoli. V americké armádě existovaly obrněné (armoured), a ne pancéřové divize. Tyto drobné pihy na kráse však rozhodně nesnižují hluboce lidské poselství recenzovaného titulu.