Páté album nejtanečnější z ostrovních indierockových hvězd s poněkud návodným názvem mělo po dvouleté pauze znamenat comeback ve velkém stylu. Je ale jen dalším nejistým krokem a riskem, jenž nevyšel.
Je to už dávno, co Bloc Party okouzlili svým debutem Silent Alarm, který je vynesl na pozice headlinerů světových festivalů, třetí místo britského žebříčku a pódia vyprodaných hal. Tehdy byli svěží, adorovaní a svým zvukem s výraznou úlohou kláves vnesli mezi kapely oslavující návrat kytar až provokativní impuls. Když se ale v roce 2013 podruhé objevili na hradeckém Rock for People, už to bylo nejen poté, co oznámili blíže nespecifikovanou „tvůrčí pauzu“, ale především už s nimi nepřijel původní bubeník Matt Tong, který uprostřed turné tiše sestavu opustil. Atmosféra koncertu tehdy byla nadmíru chladná a jediný, kdo z pódia nepředváděl standardní rutinu, byla zaskakující bubenice. Po technických problémech pak už mohli být opravdu nadšeni jen skalní příznivci.
O rok později frontman Kele Okereke vydal druhou sólovou desku, jejíž přijetí bylo spíše rozpačité. Když se však nepřekvapivě začalo mluvit o koncertním návratu Bloc Party, vyšlo najevo, že kapelu opustil po bubeníkovi i baskytarista. Jak se zpětně ukazuje, ona „výměna motoru“ rozhodně nebyla jen kosmetická a pro další směřování měla dost možná fatální dopad.
Ohlasy na první vlaštovku alba, v říjnu vydaný singl The Love Within, byly nejspíš i proto už značně opatrné, jen nesměle doufající, že třeba novinka nebude tak bezvýrazná celá. Bohužel však nadšené reakce nevyvolaly ani další zveřejněné skladby.
Dobrou zprávou je, že nakonec ve vydaném celku dávají jednotlivé písně mnohem větší smysl než samostatně, a že tudíž nejde o vyložený průšvih. Smířená, poklidná atmosféra přestává při poslechu celé nahrávky (a lze rozhodně doporučit o čtvrthodinu delší bonusovou verzi) působit bezradně a dostává obrysy cílené snahy. Ukazuje se z ní, že určité zvukové i aranžérské „pročištění“ a zjednodušení mohou při vhodné konstelaci docela dobře fungovat. A že určitá intimnost spolu se zvýšeným důrazem na emoce vůbec nemusí ubírat na tanečním potenciálu.
Hymns je album, které zjevně více směřovalo k výslednému zvuku než k potřebě oslňovat instrumentálními schopnostmi. Paradoxně se při troše soustředění ukazuje, že hra kytaristy Russella Lissacka je sice delikátní, ale stále vynalézavá. A že ve spojení s procítěným vokálem Keleho Okerekeho dokáže v písničkách, jako je bonusová New Blood, vytáhnout vše nad hladinu melancholie a oživit „osmdesátkou“ taneční optimismus. 
Nicméně na velké části nahrávky je právě Lissackova kytara prakticky neslyšitelná a buď zcela chybí, nebo se ztrácí pod příkrovem už mnohokrát slyšených hrátek s elektronickými efekty. Vitalita a sexy energie z nich vystřelují jen v záblescích, napětí se zjevuje minimálně. A samozřejmě nejde o to, zda s kytarou, či bez ní, ale o schopnost přesvědčit posluchače, že leckde unavené a vyprázdněné motivy i melancholické podání nejsou tím jediným, co je nahrávka schopna nabídnout. A upřímně — mělké textové pokusy o duchovní témata to zrovna u téhle kapely také budou jen sotva.
Album nebezpečně navádí k tomu, vzpomenout si na jeho výrazně rockovějšího předchůdce. Už tehdy se objevovaly hlasy, že se skupina skladatelsky vyčerpala, že se utápí v průměrnosti a že se jen marně snaží navázat na své začátky, plné nápaditých spojení. A ačkoli se frontman v rozhovorech často zaklíná tím, že nemá sebemenší potřebu tvořit pod vlivem fanoušků a řídit se jejich radami, právě odklon od možnosti srovnávání a zároveň zoufalý pokus zkusit to „nějak jinak“ trčí z nahrávky všemi směry.
Lehký nadprůměr by možná u jiných znamenal důvod k uspokojení, ale právě u Bloc Party, nacházejících se ve zlomovém okamžiku, znamená zklamání. Nové skladby často až víc spoléhají na solidnost provedení než na originalitu, nimrají se jen ve vlastním uspokojování a nutí k myšlenkám, že nejlepší časy už má skupina za sebou. A co je víc než jisté: pokud se příště čtveřice bude chtít přes tuto hradbu nedůvěry prolomit, dá jí to bezesporu mnohem více práce.
