K televizním seriálům mám stejný přístup jako vědec Sheldon ze seriálu Teorie velkého třesku; když už nějaký načnu, zůstávám mu věrná. Až za hrob.
Po úterním díle Ordinace v růžové zahradě mi ale došly síly a už vážně nemůžu. Končím. Dnešek, čtvrtek 17. září od 20.20, už nedám.
Je mi to líto. Zrovna, když Ordinace oslavila deset let na trhu (první řada se vysílala na TV Nova od 6. září 2005, druhá běží od 15. ledna 2008 a má název Ordinace v růžové zahradě 2) a poté, co jsem toho jako divačka tolik přežila.
Tolerovala a hájila jsem léta všechno, co ostatní divačky odsuzovaly jako nepravděpodobné. Třeba půl tuctu manželek primáře Mázla (Petr Rychlý), které všechny, jak v počítačové hře, postupně hynuly tragickou nebo násilnou smrtí. Fandila jsem Mázlovi i seriálu, i když se tam objevovala světlovlasá dívčí dvojčata a on dlouho, dlouho nepoznal, do které z nich je vlastně zamilovaný.
Jenže úterní díl o tom, jak Bobo (Martin Zounar) najme sňatkového podvodníka, aby se zbavil manželky Heluš (Martina Randová), a nová sestřička v brýlích odveze do márnice živého pacienta s příjmením Mrtvý, protože jí doktor Darek řekne: „Sestři, odvezte toho Mrtvýho,“ a rozumějte, ona si myslí, že je to mrtvý s malým m (do karty se sestry nedívají, to je jasné), tak tady by snad došla trpělivost i mrtvýmu. Nebo i Sheldonovi z Teorie velkého třesku.
Možná se k Ordinaci vrátím v roce 2035, kdy do Kamenice přijede na návštěvu Toníček (moc hodné dítě Dany Morávkové – ano, po té se mi bude stýskat — a Jana Čenského). Bude tam figurovat jako vrah. Nebo jako lékař. Nebo jako vrah-lékař.
