Tisíc a jeden způsob kohabitace aneb Co bude dál s prezidentsko-vládní válkou
Projevy „extrémní kohabitace“, kterou Hradu slíbil ministr zahraničí Petr Macinka v nechvalně proslulých esemeskách adresovaných prezidentovu poradci Petru Kolářovi, nezačaly ani nekončí účastí dvou separovaných delegací na summitu NATO v Ankaře. Tam se sice vůle vlády torpédovat prezidentovu činnost projevila naplno, už od samého začátku konfliktu kabinet Andreje Babiše kromě veřejně oznámených rozhodnutí ale hledá i další cesty, jak Hradu házet klacky pod nohy v politickém zákulisí. Možností k tomu má mnoho. Řadu z nich může realizovat ministerstvo zahraničí vedené lídrem Motoristů Petrem Macinkou, jiné má ve svém portfoliu vláda jako celek. Co všechno proti prezidentovi zmůžou? Podívejme se na kroky, které už představitelé vlády udělali, i na ty, jež má Černínský palác ještě v rukávu a může s nimi konflikt do budoucna eskalovat.
Už netypická účast dvou delegací na summitu v Ankaře ukázala, že to je právě zahraniční politika, o kterou se vede a patrně i povede největší souboj. Důvodů pro to je víc. Za prvé, do čela odporu proti prezidentovi se postavil právě Macinka. A ministerstvo zahraničí samotné sehrálo v počátku konfliktu roli. Jednalo se totiž o resort, který měl dle původního plánu obsadit čestný prezident Motoristů Filip Turek. Toho nakonec prezident odmítl jmenovat do vlády na jakoukoliv pozici.
Druhým důvodem je, že jsou to právě různá jednání se zahraničními partnery, v nichž se Petr Pavel cítí jako ryba ve vodě. Se zkušeností šéfa české armády i Vojenského výboru NATO jich již absolvoval nepřeberné množství, má spoustu zkušeností, a když dojde na nějaké zahraničněpolitické nebo bezpečnostní téma, má vždy co říct.
Příčiny jsou však i institucionální. I v minulosti se vláda a prezident nejčastěji střetávali právě na tématech dotýkajících se zahraniční politiky. Psaná ústava i lety prověřené ústavní zvyklosti vyžadují slaďování postojů a efektivní, ideálně plynulá jednání mezi ústavními činiteli, jejichž důsledkem má být jasná česká pozice. Neznamená to, že prezident, premiér a ministr zahraničí musí mít na všechno stejné názory. Jde ale o to, že se předpokládá, že najdou průsečík, který pak bude definovat české národní zájmy. Něco takového samozřejmě není v praxi nic jednoduchého, jak nás světová i česká zkušenost mnohokrát přesvědčily.
Poslední slovo
Současný spor mezi ústavními činiteli, jenž se navenek projevuje neochotou vlády se dál účastnit koordinačních schůzek s prezidentem nebo rétorickými výpady, je tak výjimečný ne ve své samotné podstatě, ale spíše v intenzitě a nedostatku ochoty zejména z vládní strany nastalou situaci řešit. K vyhrocenému konfliktu v minulosti došlo třeba mezi Jiřím Paroubkem či Mirkem Topolánkem a tehdejším prezidentem a výrazným euroskeptikem Václavem Klausem. Hledání konsensu na pozicích k evropské integraci bylo takřka nemožné, obě strany však zachovaly dekorum a hledaly všechny cesty, jak zabránit tomu, aby se domácí spor přelil z republiky ven. Stejně tak si neporozuměli ani prezident Miloš Zeman a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, oba kladoucí důraz na zcela jiné hlavní principy zahraniční politiky.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
