Děsivá historie lobotomie: 10 minut s ocelovým bodcem a kladívkem změnilo pacienty v těla bez duše
Neurolog Walter Freeman od roku 1936 masově provozoval a propagoval lobotomii, při níž se ocelovým bodcem přes oční důlek chtěl odstranit duševní poruchy svých pacientů.
Tento destruktivní a barbarský zákrok podstoupily desítky tisíc lidí včetně Rosemary Kennedyové, přičemž většině z nich způsobil doživotní psychické i fyzické následky nebo smrt.
Od provádění lobotomií se postupně upustilo až v druhé polovině 20. století, kdy ji nahradil šetrnější nástup moderních antipsychotických léků.
Jedna z nejbizarnější léčebných metod byla uvedena do běžné psychiatrické praxe 14. 9. 1936. Neurolog Walter Freeman začal duševní choroby odstraňovat ocelovým bodákem vpraveným skrz oční důlek do pacientova mozku. Desetitisíce lobotomií prováděných v USA i Evropě způsobovaly u většiny pacientů nenávratné poškození mozku. Jednou z doživotně postižených obětí byla i Rosemary Kennedy, sestra budoucího prezidenta Spojených států.
Lékařská věda za svou historii nastřádala spoustu podivných a vpravdě hrozivých nástrojů. Málokterý ale působí tak děsivě jako ocelové bodlo na dřevěné rukojeti a malá kovová palička, kterou začal používat neurolog Walter Freeman. Na jeho obranu lze podotknout snad jen to, že mechanické zásahy do mozku byly v jeho době jedním z mála prostředků léčby duševních poruch. Byly také prostředkem s nejdelší tradicí. Prorážení neboli trepanaci lebky praktikovali lidé odedávna. Nejstarší kosterní nálezy ji datují až do 6. tisíciletí před naším letopočtem.
Naši předci z doby kamenné podle všeho vrtali díry do hlav nemocných lidí proto, aby z nich vypustili zlé duchy. Stejná pověra se potom udržela až do 19. století. S preciznějšími metodami i nástroji začal experimentovat až v roce 1888 švédský psychiatr Gottlieb Burckhardt. Pacientům trpícím těžkou schizofrenií nejprve vyřízl v lebce malý otvor a vypreparoval jím část předního mozkového laloku.
Na pokusy, po nichž se menší část pacientů zklidnila a větší zemřela, navázal o čtyřicet let později portugalský neurolog Egas Moniz. Ten nejprve vstřikoval pacientům do mozku koncentrovaný alkohol, později přerušoval ostrým drátem spoj mezi čelním lalokem a zbytkem mozku. Moniz, který za svůj výzkum později získal velmi kontroverzní Nobelovu cenu, trval na tom, že jeho metoda má být používána pouze v krajních případech, když ostatní léčebné postupy selžou. Americký neurolog Walter Freeman byl zcela jiného názoru.
Praxe v domě hrůzy
Před vynálezem antipsychotických léků existovalo pro duševně nemocné lidi jediné řešení – hospitalizace. V léčebnách a sanatoriích panovaly často přímo strašlivé podmínky a neméně děsivé byly i „léčebné metody“. Poutání do svěracích kazajek, elektrošoky nebo podávání vysokých dávek léků vyvolávajících záchvaty. V jedné léčebně ve washingtonské nemocnici svaté Alžběty absolvoval svou první praxi i Walter Freeman. Rozsáhlý komplex s více než 5000 pacienty mohl sloužit jako předloha Arkhamské léčebny z komiksů o Batmanovi. Náklady na každého chovance byly pouhé dva dolary denně, což muselo pokrýt jak samotnou péči, tak ubytování, stravu a platy veškerého personálu.
Po zkušenosti s horory státního sanatoria se možná nelze Freemanovi divit, že zatoužil po jednoduché a rychle aplikovatelné metodě léčby duševních chorob. Horší součástí jeho motivace byly přehnané ambice a touha stát se legendou lékařské vědy. Svůj plán začal naplňovat v New Yorku, kde získal doktorát z neurologie a na oddělení univerzity George Washingtona se seznámil se svým budoucím kolegou Jamesem Wattsem. Mladý neurochirug byl stejně jako Freeman fascinován výzkumem Egase Monize a rozhodli se jeho pokusy aplikovat v praxi.
První operace
První z mnoha pacientů dr. Freemana byla Alice Hood Hammatt. Třiašedesátiletá žena trpící depresemi a nespavostí se údajně pokusila na poslední chvíli souhlas s operací odvolat, nebylo jí to ale nic platné. Po zákroku provedeném 14. září 1936 upadla do chronické letargie, cítila se dezorientovaná a měla problémy s řečí. Spala často celé dny i noci, nedokázala se starat o domácnost ani sama o sebe. Její změna byla tak drastická, že ji nepoznávaly ani její vlastní děti. Jelikož ale lobotomie odstranila její nespavost, prohlásil doktor Freeman zákrok za úspěšný.
Podobně velkorysý byl Walter Freeman i v hodnocení dalších operací. Spolu s Jamesem Wattsem lobotomizovali v následujících pěti letech přes 200 pacientů a asi u 60 z nich zaznamenali zlepšení stavu. To, že čtvrtině pacientů nenávratné poškození mozku nijak nepomohlo a zbytek si odnesl těžké následky nebo zemřel, bylo považováno za přijatelný výsledek.
Bodec v oku
Ambiciózní Freeman se pustil do práce s takovou vervou, že se od něj rychle distancoval i jeho blízký kolega Watts. Aby se vyhnul zdlouhavému vrtání lebky, začal Freeman aplikovat metodu vyvinutou italským psychiatrem Amarrem Fiambertim. Ocelový bodec podobný sekáčku na led nejprve vsunul koutkem do očního důlku, úderem kladívka prorazil tenkou kost očnice a páčivými pohyby zničil nervové dráhy mozkové hmoty. Zákrok trval jen asi 10 minut a dal se provádět v podstatě kdekoliv.
Ve 40. a 50. letech Freeman prováděl lobotomie jako na běžím páse. Cestoval napříč Spojenými státy, operoval v obývacích pokojích, léčebnách i ve veřejných auditoriích. Před užaslým publikem bodal pacientům jehly do mozku se zavřenýma očima, někdy prováděl dvě lobotomie najednou. V jednom případě pacienta připravil o život, protože se při zavádění bodce usmíval do objektivu kamery. Denně zvládal i 25 operací a celkem jich provedl skoro tři a půl tisíce. Při zákrocích málokdy používal rukavice a zpravidla se ani neobtěžoval sterilizovat nástroje. Teorii o bakteriích a dalších choroboplodných původců infekcí totiž pohrdlivě prohlašoval za nesmysl.
Přestože zhruba 14 % pacientů zákrok nepřežilo slavil Walter Freeman obrovské úspěchy. Jeho příkladu se chopila řada dalších lékařů. Jen v USA podstoupilo děsivý zákrok skoro 40 tisíc lidí. V Evropě byla metoda populární hlavně v Británii a ve Skandinávii, kde byly provedeny desítky tisíc operací. Celkem bylo lobotomizováno asi 100 tisíc lidí. Velkou část tvořily ženy, u nichž si manželé stěžovali na „hysterii“, nebo děti trpící často triviální poruchou chování.
Důvodem, proč se zjevně barbarský zákrok dočkal takové popularity, bylo, že zhruba u třetiny pacientů opravdu vedl ke zlepšení stavu. Popisováno bylo hlavně zklidnění a utlumení záchvatů. Jelikož nebylo moc jiných alternativ, na druhé dvě třetiny nebyl brán ohled. Jednou z nešťastných pacientek byla i sestra Johna F. Kennedyho Rosemary. Bystrá a veselá dívka začala během dospívání trpět náladovostí a občasnými záchvaty. Patriarcha rodu Joseph Kennedy se obával, že její chování způsobí veřejný skandál a poškodí jeho politické ambice. Lobotomie, ke které ji ve 23 letech donutil, jí nenávratně poškodila mozek. Kdysi šarmantní Rose přestala mluvit, chodit, trpěla inkontinencí a byla až do smrti odkázaná na péči sester v psychiatrické léčebně, kam ji otec nechal zavřít.
Ocelová bodla vráželi lékaři pacientům do mozku skoro padesát let. Sám Walter Freeman provedl poslední lobotomii v roce 1967, ale metodu obhajoval i v době, kdy už od ní psychiatrie upouštěla. Důvodem nebyl ani tak ohled na pacienty, i když se zákrok dostal jako odstrašující příklad do popkultury – například do románu Kena Keseyho „Vyhoďme ho z kola ven“ a jeho filmové podoby „Přelet nad kukaččím hnízdem“ Miloše Formana. Daleko pádnějším argumentem byl nástup antipsychotických léků umožňujících potlačovat projevy duševních poruch méně drastickým způsobem. Ve Francii byly přesto poslední lobotomie prováděny ještě v roce 1986. Jak se u zákroku pacienti cítili, popisuje v rozhovoru pro Guardian jeden z bývalých pacientů, na němž byla lobotomie provedena kvůli potlačení údajné agresivity. „Byl to pocit, jaký má člověk zažít jen jednou v životě, a to těsně před násilnou smrtí,“ řekl. „Bylo to, jako by mi do oka strkali násadu od smetáku a rozráželi mi zevnitř lebku vejpůl.“
