Zrození hrozby pro svět: Lidstvo si vychovalo vlastní zkázu, Čapkovi Mloci nastavili kruté zrcadlo
V roce 1936 vyšel román Válka s Mloky, rozvíjející Čapkovo světoznámé
drama R.U.R. „Kdyby jiný živočišný druh než člověk dosáhl toho stupně, kterému říkáme civilizace, co myslíte: dělal by stejné nesmysly jako lidstvo? Jak bychom se dívali na imperialismus ještěrů, na nacionalismus termitů, na hospodářskou expanzi racků nebo sleďů?“ Brilantní satiře vysekl poklonu nobelista Thomas Mann a byla adaptována pro rozhlas, divadlo i operu. Oscarový tandem Kadár a Klos se o zfilmování marně pokoušel 20 let, ale už brzy v kinech uvidíme, jak uspěl režisér Aurel Klimt.
Karel Čapek psal Válku s Mloky během léta 1935, i v průběhu předsvatební cesty do Alp. Dokončil ji sice 27. září, ale už o šest dní dříve začala na pokračování vycházet na stránkách jeho domovských Lidových novin. Knižní podoba se ke čtenářům dostala v únoru a 29. března 1936 promluvil autor před mikrofonem Radiojournalu: „Psal jsem své Mloky, protože jsem myslel na lidi, vybral jsem si za podobenství zrovna mloky, ne že bych je měl raději nebo míň rád nežli jiné boží tvory, ale proto, že jednou byl opravdu otisk třetihorního velemloka omylem považován za zkamenělinu našeho předka; mají tedy mloci mezi všemi zvířátky zvláštní historické právo, aby vystoupili na scénu jako náš obraz.“
Co měl na mysli? Roku 1726 vzbudil senzaci údajný vědecký důkaz biblické potopy světa. Švýcarský přírodovědec Johann Jakob Scheuchzer (1672-1733) našel v lomu u německého Öhningenu záhadnou zkamenělinu. Měl ji za kostru desetiletého dítěte, které se nedostalo na archu Noemovu, a jako hříšník proto utonulo – odtud latinské Homo diluvii testis.
Scheuchzer, hlavní curyšský lékař a profesor tamní univerzity, si neuvědomil, že na fosilii nedochovaná zadní část těla tajemné bytosti mohla obsahovat ocas. Zaštítil se citátem jistého pátera, vyjadřujícího naději, že smutná kostra dávného hříšníka obměkčí srdce „nových dítek zla“.
Původní fosilii, zdroj Čapkovy inspirace, dodnes opatruje Teylerovo muzeum v holandském Haarlemu. Správně ji identifikoval až počátkem 19. století Francouz Georges Cuvier, vědeckého popsání a názvu Salamandra scheuchzeri se velemlok dočkal poté, co se roku 1829 do Evropy dostaly první exempláře velemloka japonského, jehož zavalité tělo bývá dlouhé až 150 cm. Kromě Německa, Rakouska a Ukrajiny byly podobné fosilie nalezeny i u nás, v Břešťanech u Bíliny.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
