Soukaje do sebe v Karlových Varech jedno promítání za druhým, je mi čím dál jasnější, že největším úskalím, jimž filmař prochází při zrodu filmu, je ukončit jej ve správnou chvíli. Ani brzo, ani pozdě. Je to jako se starou gumičkou. Kdyz ji natáhnete moc, prdne, nenatažená je schlíplá a taky na nic.
Režiséři jsou dvojího vyznání – jedni do cíle spěchají až příliš, takže uprostřed rodinné večeře plátno nečekaně potemní. Přetrhl se film? Ne. Je šlus! Jakoby vás někdo vyhodil od večeře. Takovému podrazu se říká otevřený konec, jenž má divákovi umožnit přemýšlet o filmu ještě dlouho po jeho skončení. Divák to neocení. Většinou se cítí jako úplný idiot, který nepochopil, co tím chtěl básník říci, takže vyhodil dvě hodiny svého života do kamen.
Druhým typem jsou tvůrci, jimž říkám Colombo. Film je fakticky ukončen, zdánlivě není co dodat, kamera se vzdaluje od hrdiny mizejícím za horizontem, hudba mohutní, když tu náhle – střih - a hrdina sestupuje do vesnice, kde vyhledá pošťáka. Je konec? Zase ne. Pošťák vezme kolo a odjíždí – společně s naší trpělivostí - kohosi vyhledat do údolí. Podobně se musel cítit vrah, když se k němu slavný detektiv několikrát vracel s tím, že ho ještě napadal jedna otázka… Colombovi to fungovalo, ve filmu to nedoporučuju.
A pak jsou velice vzácné příběhy, které si prostě nepřejete, aby skončily. V Mladí italského režiséra Paola Sorrentina si připadáte jako mezi krásnými obrazy, do nichž se propadnete a přestanete hledat východ z galerie. Jistě, můžete si myslet, že záběr na levitujícího mnicha je falešným finále, které dokonale vyjadřuje téma filmu, jenomže Mládí pluje dál jako sen, a vy s ním, a nechcete se probudit do tohoto světa.
Nakonec ale budete muset jako já vyjít z kina a na obří led obrazovce před hotelem Thermal spatříte zpravodajství ČT24, které uvádí ruku v ruce třináctiletou nigerijskou dívku, jež zahynula při pokusu o sebevražedný úrok a smrt stodvanáctiletého Japonce, nejstaršího člověka na zeměkouli,.
V tu chvíli si uvědomím, že to jsou dva extrémy, mezi nimiž existujeme.
Sorrentino říká, když máš chuť, pořád žiješ. I proto si myslím, že ukončit život i film musí být velice těžké.
