„Miluju, když můžete vytvořit opravdu hezký design,“ praví se v té knize opěvující „iOblak“ či „digitální huby“ (čti [haby]). Na jejích stránkách se „hovoří o Jobsově názorech“ a uznává se zde, že „Jobs není vždy schopen se kontrolovat“. A to si v českém vydání své biografie ani nepřečetl o všem, co „vedlo k nejosluňující průmyslovědesignové spolupráci jejich éry“. To už by se chudák asi přestal ovládat úplně, kdyby tedy ještě žil.
Životopisnou publikaci Steve Jobs od váženého amerického novináře Waltera Isaacsona si od roku 2011, kdy vyšla v originále i v češtině, koupilo na 56 000 tisíc z nás – dle Martina Vopěnky, vlastníka a šéfredaktora nakladatelství Práh, se do konce roku 2014 prodalo zhruba 48 000 tištěných knih, 3 000 e-knih a 5 000 audioknih. Jenže mnozí čtenáři dílo zklamaně odložili: stovky gramatických chyb, stylistických strašidel, očividných nelogičností a až směšných případů chybně přeložených termínů z oblasti techniky nebo ekonomie odrazují čtenáře už od prvních stránek. Právě kniha Steve Jobs vydaná nakladatelstvím Práh v překladu Dany Šimonové a Bronislavy Bartoňové byla letos – a tady se vskutku nelze ubránit klišé – žhavým kandidátem na překladatelskou Anticenu Skřipec, výročně udílenou Obcí překladatelů na knižním veletrhu Svět knihy.
Posudek amerikanisty a renomovaného překladatele z angličtiny Jiřího Hanuše (z nějž tento článek cituje příklady ve svém úvodu) byl sice při ceremoniálu přečten, leč, jak praví tisková zpráva z akce, „kniha Skřipec nakonec nedostala, neboť nová možnost udělit anticenu za knihu vydanou v posledních pěti letech nevešla ještě ve všeobecnou známost“. Inu, tato možnost je „nová“ už půl roku, a odklonění pozornosti na „vážného adepta na Skřipec“, Národní knihovnu, která ve svém katalogizačním systému leckdy trestuhodně neuvádí jména překladatelů, člověku nezabrání, aby se v tom trochu pošťoural.
Na prahu přiskřípnutí
Spisovatel a vydavatel Jobsova životopisu Martin Vopěnka má totiž vlivnou funkci – třetím rokem je předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů, tedy pořadatele Světa knihy, jenž Obci spisovatelů poskytuje sál, v němž se anticena výročně uděluje. V kuloárech se různé zasvěcené zdroje šíří o tom, že se pan Vopěnka pokoušel udělení Skřipce „své“ knize všemožně zvrátit. Jeho nakladatelství Práh by ostatně nebylo „přiskřípnuto“ poprvé – před čtyřmi lety si vysloužilo anticenu za překlad knihy německého publicisty Niklase Franka Moje německá matka.
Bez ohledu na zákulisní tahy Martina Vopěnky a fakt, že Skřipec zůstal poprvé od roku 2007 neudělen, se české vydání biografie zakladatele IT firmy Apple a někdejšího spoluvlastníka a generálního ředitele filmového studia Pixar skutečně nepovedlo. Jak upozorňuje Jiří Hanuš ve svém posudku čerstvého dotisku (v němž už bylo podle nakladatele na dvě stě chyb z prvního vydání opraveno), knize oproti originálu chybí jak obsáhlý rejstřík a kapitola Poznámky, ve které jsou uvedeny zdroje, tak vynikající epilog, v němž Walter Isaacson popsal Jobsovy poslední dny a jeho pohřeb a který bylo jistě možné do dotisku vpravit.
V publikaci přes provedené úpravy zůstalo obrovské množství pravopisných a gramatických chyb i význam měnících pochybení ve velmi kvapně pořízeném překladu – téměř sedmisetstránková publikace v češtině spatřila světlo světa 15. listopadu 2011, tedy měsíc po vydání anglického originálu a šest týdnů po Jobsově smrti; překládala se podle Martina Vopěnky „z manuskriptu a pod velkým tlakem“, neboť „americký nakladatel urychlil vydání asi o půl roku – zřejmě s ohledem na informace, které měl o zdravotním stavu Steva Jobse“.
Totéž nutilo k podobnému urychlení českého nakladatele. Ten v e-mailové korespondenci s Reflexem dvojici překladatelek hájí s tím, že „vedle zkušené redaktorky text kontrolovali i znalci společnosti Apple a díla Steva Jobse ze serveru Jablíčkář.cz. Kontrolovalo se horem dolem, věnovali jsme tomu maximální možnou péči“. Opravdu? „Otec z mého kolejního fondu zaplatil padesát dolarů za starý Ford… několik týdnů na něm pracoval a prodal ho za dvě stě padesát dolarů, pokud nemluvíme o daních.“ (str. 25) Správný překlad by ovšem měl dle Jiřího Hanuše znít: „Otec na moje vysokoškolské vzdělání našetřil tak, že koupil za padesát dolarů starý Ford… několik týdnů na něm pracoval a prodal ho za dvě stě padesát dolarů; ovšem výdělek v daňovém přiznání neuváděl.“
Inu, doufejme, že v bestselleru s takovým potenciálem, jaký má (a jaký naplnila) publikace Steve Jobs, se podobné překladatelské a redakční práce už nedočkáme. A také, že, jak ve svém ohlédnutí za minulými ročníky Skřipce poznamenala překladatelka z francouzštiny Alena Lhotová, „situace se za posledních dvacet let přeci jen zlepšila a tipů na ostudné překlady ubylo“.
Doctorow i King nataženi na skřipec
Anticenu Skřipec udílí Obec překladatelů už jedenadvacet let. To aby skvělá díla zahraničních autorů nebyla natahována na skřipec a aby skřipec – čili cvikr, druh brýlí bez nožiček – pomohl překladatelům a nakladatelským redaktorům odstranit z textů lingvistické i logické lapsy. Zvolit z více než šesti tisíc překladových knih tu skutečně nejhorší snad ani nelze: zatímco při kláních o nejlepší a nejkrásnější publikace nakladatelé a autoři hrdě hlásí svá díla do soutěží, kdo by přišel s tipem na knihu, kterou vlastnoručně zfušoval? Proto se k odborné porotě Skřipce dostávají tipy na překladové zhůvěřilosti od čtenářské veřejnosti výběrově a se zpožděním (odtud letošní nové pravidlo, že lze anticenu udělit s až pětiletým odstupem od vydání).
V letech minulých byla Skřipcem obdařena skvělá díla, například Doctorowův Billy Bathgate nebo Orwellův esej V břiše velryby, která utrpěla mizerným překladem do češtiny; „skřípnuto“ bylo i pár zlodějů autorských práv překladatelů. A kdo by řekl, že za zdrcující převod budou na skřipci skučet profesor Ivo Pospíšil, jenž českým čtenářům zdevastoval Gibsonův kyberpunkový román Mona Lisa Overdrive, nebo známá prozaička Iva Pekárková, která podrtila knihu O psaní, „memoáry o řemesle“ Stephena Kinga?
